Teoretická část
Teď, když už známe z předchozích dílů základní princip hudební kinetiky (tedy rytmiky), můžeme si udělat menší exkurz do toho, jak nakládají s lehkými a těžkými dobami konkrétní žánry. V třetím díle našeho workshopu si mimo jiné ukážeme, že není těžká doba jako těžká doba - některé doby jsou těžké, některé jsou však ještě těžší... Tentokrát se také konečně zaměříme trochu blíže na samotné bubeníky, tedy ty nejdůležitější „nosiče“ rytmu v kapele, a jednoduše si aplikujeme dosud nabyté zkušenosti do praxe, a to v žánru zvaném reggae.
Klasický čtyřdobý rytmus jsme si popsali už minule. Jedná se o symetrický složený takt, v němž jsou těžké a lehké doby organizovány 1-0-1-0. Hudební praxe a naše přirozené evropské rytmické cítění nás vedou tak, že největší důraz je kladen na dobu první. Otázka ale vyvstává v případě, že máme v taktu víc lehkých a těžkých dob, což je kromě základního dvoudobého vždy. V případě symetrických taktů bývá druhá půle taktu akcentována méně, v případě třídobého taktu bývá poslední lehká doba ještě o něco lehčí než předchozí druhá. Výsledný vzorec akcentů bychom mohli znázornit třeba takto:
třídobý: 1-0-0,
čtyřdobý: 1-0-1-0,
šestidobý: 1-0-0-1-0- 0.
Těžké doby jsou tradičně znázorněny jedničkou, lehké nulou. Jednička je vždy silnější než nula a zároveň tučně zvýrazněná doba je vždy silnější než nezvýrazněná. Toto je ovšem pouze modelový příklad - něco jako absolutní nula nebo rychlost světla. Zkrátka to neplatí tak docela a ne vždy. Zvlášť čtyřdobý rytmus je častým rebelem a s těžkými dobami občas zachází všelijak. Například tanec tango nebo rumba akcentuje nejvíce čtvrtou dobu. Stejným způsobem přistupuje k čtyřdobému rytmu žánr zvaný reggae...
Tradiční jamajský taneční rytmus reggae má své kořeny v 60. letech, kdy vznikl přerodem z předešlých jamajských žánrů zvaných ska a rocksteady. Je to žánr, který používá prvky rhythm & blues, jazzu, menta, calypsa a jiné tradiční karibské hudby. Doprovodné perkuse stojí na afrických základech a často hrají volně improvizované rytmické patterny (vzorce). Nejčastěji se používají bonga, claves, cowbells, viberslap a jiné. Snare (céčko) se pak ladí velmi vysoko, aby napodobil zvuk „timbales“.
Typickým rytmickým znakem reggae je tedy odlehčenost první (stále však z hlediska teorie těžké) doby a naopak větší akcent na době třetí (která je tedy svým způsobem „těžší“ nebo spíše akcentovanější než doba první). Zjednodušený zápis základní rytmické bubenické struktury by vypadal asi takto -- viz Obrázek 1.
Rytmickou strukturu však netvoří pouze bicí. Důležité jsou také ostatní harmonicko-rytmické nástroje, např. kytara nebo klávesy. Ty naopak většinou hrají na lehkých dobách, tedy druhé a čtvrté - viz Obrázek 2.
Tento velmi jednoduchý, ale přitom jasně srozumitelný a na první poslech rozpoznatelný princip je základem rytmické struktury reggae a způsobuje její „houpavost“, kterou si blíže popíšeme. Pojďme se nyní podívat na některé variace rytmu reggae.
Praktická část
V reggae hudbě používáme tři základní variace rytmu: one drop, rockers a steppers.
One drop: 4/4
Jeho kouzlo spočívá ve zmíněném odlehčení první (jinak těžké) doby a přehození tohoto důrazu na dobu třetí, kterou společně hraje velký buben s tzv. úderem rimshot (úder přes ráfek) na snare. Tepající hi-hat pak vyťukává společně s doprovodnou kytarou tzv. skank, což jsou houpající (swingované, o tomto termínu si povíme příště) odlehčené osminové protidoby. V důsledku toho se rytmus stává ještě houpavějším. Bubeník často neukončuje breaky činelem na první dobu. Naopak, po breaku buď nehraje vůbec, nebo zahraje crash na následující těžkou, tedy až na dobu třetí. Důraz tedy počítáme 1-0-1-0, viz Obrázek 3.
Rockers: 4/4
S tímto stylem poprvé přišly Sly & Robbie, pionýři a zakladatelé tzv. stylu rub-a-dub, který položil základy dancehallu. Vtip spočívá v tom, že pod přirozeně tepající osminovou hi-hat hraje kopák na všechny čtyři doby. Hi-hat akcentuje na dobu třetí a houpající skank pak často hraje pouze kytara nebo klávesy. Tento rytmus působí velmi kompaktně i přesto, že hi-hat a rimshot (úder o hranu céčka) často improvizovaně synkopují (o synkopách se budeme blíže bavit rovněž v některém z následujících dílů). Viz Obrázek 4.
Steppers: 4/4
Jinými slovy „four on floor“ kdy kopák hraje na každou dobu a společně s hi-hat hraje nekompromisně rovný beat. Tady pak „skankuje“ pouze kytara nebo piano. V jednoduchosti je krása. Tomu, čemu se v reggae říká riddim, vévodí především basová kytara a bicí. Jsou to nejdůležitější nástroje, které tento žánr rozhoupávají. Zároveň je bas vždy druhou a dosti zásadní, melodickou linkou. I proto se rytmická sekce výrazně podílí na zásadním zvuku tohoto žánru. Viz Obrázek 5.
Klávesy, piano a dechové nástroje obohacují tuhle hudbu výraznými tématy, přiznávkami, případně sólem.
Příště se zase vrátíme do teoretičtější roviny, rozmělníme si rytmus na drobnější články, zaměříme se blíže na osminy a na to, co se s nimi všechno dá dělat, a také, na to, že - podobně jako dnes už víme, že není těžká doba jako těžká doba - nemusí být někdy osmina jako osmina.
Za spolupráci na tomto třetím díle seriálu o rytmických strukturách bych chtěl poděkovat Martinu Svobeymu z Homebwoyrasta - kolegovi a rastafariánovi celým svým srdcem i duší.
