„Myslím si, že Dialog s vesmírem je pro kapelu dodnes jedním z vrcholů,“ říká kytarista, zpěvák a skladatel Pavel Váně o první československé rockové opeře z roku 1978, která dala o dvě léta později vzniknout i stejnojmennému albovému průřezu.
„Tahle věc vykrystalizovala po našem nedobrovolném normalizačním půstu, my byli nabití, moc jsme chtěli něco udělat a doslova to z nás vytrysklo. Nebyla za tím absolutně žádná spekulace. Vůbec nás nenapadlo, že se to chytne, že nás to bude živit. Zpočátku nás ani nenapadlo, že by mohla vyjít deska. Jenom jsme se chtěli po letech vrátit k tomu, co nám bylo nejvlastnější, a udělat něco dobrého. Současně to byl obrovitý
risk. Byli jsme ještě relativně mladí, ale všichni už jsme měli rodiny, a naráz tu byla strašná zodpovědnost, respektive nezodpovědnost, že jdeme do něčeho, o čem vůbec nevíme, jak to dopadne. Byl to krok do naprosté tmy. To, že se to podařilo, bylo podle mě nezměrnou prací spousty lidí, kterou bychom dneska nikdy v životě nezaplatili. Ale všichni byli fandové, kamarádi a dali vklad naprosto nezištně, bez jakékoliv spekulace, a proto se to povedlo.“
Příběh první československé rockové opery Dialog s vesmírem se začíná psát na hotelových pokojích. Pavel Váně a zpívající bubeník Zdeněk Kluka, kteří spolu působili už v řadách The Progress Organization, se živí v doprovodné kapele Marthy a Teny Elefteriadu. Ale rocková srdce jsou nepokojná a v hlavě to hlodá. V roce 1977 sice s kapelou Barnodaj vydali do jisté míry koncepční album Mauglí, ale jejich představy jsou jiné, daleko odvážnější. A tak si po večerech na předlouhých šňůrách povídají a spřádají plány. Další důležitou osobou je manažer Oskar Man. Pavel Váně vzpomíná: „Oskar byl bytostný intelektuál. Nesmírně sečtělý člověk. Seznámil mě se spoustou literatury, přivedl mě třeba k Egonu Hostovskému. Postupně jsme na šňůrách vytvořili s Marthou takovou trojici, ve městech, kam jsme přijeli, jsme navštěvovali antikvariáty a na Manův obličej nás většinou antikváři vzali dozadu ke svým skrytým pokladům. Oskar z počátku neměl velkou radost, když zjistil, jaké spřádáme plány, protože cítil, že to ohrožuje jeho dobře fungující popový stroj. Ale současně věděl, že se stejně trhneme, a tak je lepší být u toho.“
Nejen, že se Oskar Man stane manažerem rodící se nové kapely a je jím až do své předčasné smrti, kdy byl zavražděn náhodným homosexuálním milencem, ale nabídne i svou spolupráci textařskou. Oskar byl vášnivý čtenář sci-fi. „Společně jsme se shodli na námětu, který postupně dostal skrytý emigrační podtext. Kosmonaut, který se rozhodne nevrátit na Zemi, do světa, v němž už nechce žít a uteče do vesmíru. Je to vlastně taková Odyssea. Oskar nejdřív připravil cyklus povídek, postupně jsme doplňovali další nápady, a to i nápady hudební, různé motivky, které jsme si se Zdeňkem zapisovali do not.“Rodí se tedy základy rockové opery, která už sice ve světě má předchůdce jako Jesus Christ Superstar nebo Tommy kapely The Who, ale za železnou oponu se dostává jen málo, a tak otcové zakladatelé skupiny Progres 2 pracují po svém. „V té chvíli jsme ještě neměli ani kapelu. Zdeněk chodíval občas cvičit na bicí na Šelepku, kde různé mladší kapely zkoušely. A zkoušela tam i Regenerace s kytaristou Milošem Morávkem a s Romanem Dragounem. Občas si spolu zajamovali, pak jsem tam začal chodit i já a basista Pavel Pelc, a tak poznenáhlu vznikala kapela. Potom jsme si ale uvědomili, že s Romanem to půjde těžko. Všichni už jsme na tom tehdy byli dobře, co se týče hudební teorie, tehdy byly nezbytné přehrávky a my jsme si uvědomili, že Roman by těžko prošel, aby se mohl dostat na volnou nohu.
Taky nám došlo, že větší forma, ke které směřujeme, bude vyžadovat velkou znalost teorie. V té době už jsme zkoušeli z not, které rozepsali jednotliví autoři, a Roman by to asi nepřečetl. V té chvíli se objevil mladý študák, konzervatorista Karel Horký, velmi talentovaný klávesák, ačkoliv na konzervatoři studoval flétnu. Právě končil a nastupoval na skladbu na JAMU. Byla to pro nás trefa. Jeho formální znalosti se nám dost hodily, třeba při různých transpozicích nebo přechodech z jedné tóniny do druhé.“
Sestava pro Dialog s vesmírem byla tedy pohromadě ale cesta k představení, a natož pak desce, měla být ještě hodně dlouhá. Pro její naplnění a úspěch je velmi podstatná semknutost a provázanost tehdejšího uměleckého Brna. Malíři, výtvarníci, herci, režiséři i muzikanti tvoří jednu velkou přátelsky propojenou komunitu. „Už když jsme začínali s Progress Organization, byli naši největší fandové budoucí herci, co v Brně studovali. Celá dnešní silná generace jako Jirka Bartoška, Karel Heřmánek, Eliška Balzerová a Bolek Polívka, prostě, kdekdo. Byli to všichni kamarádi. Komunista si neuvědomil, co udělal. Čím víc to svíral, uzavíral se tenhle svět víc do sebe, sbližoval se. Už tehdy jsme začali spolupracovat s divadlem Husa na provázku, ze Zdeňka Kluky se postupně stal jejich pravidelný autor hudby. Naprosto přirozeně vyplynulo, že když jsme začali připravovat Dialog s vesmírem, režíroval ho Peter Scherhaufer. Herečka Aťka Ambrová nás učila základy určitých hereckých akcí a gest. Spolupracovalo s námi ohromné množství vynikajících výtvarníků. Kameraman Karel Slach z Krátkého filmu, což byl v tu dobu manžel režisérky Evy Tálské, přišel kreslíř Honza Dungel, Boris Mysliveček, Vašek Houf, Dušan Ždímal, fotograf Jef Kratochvíl a spousta dalších lidí z okruhu Provázku, se kterými jsme se znali, stýkali a přátelili.“
Jevištní a vizuální podoba celého díla, která by byla pro dnešní technologie hračkou, vyžaduje na sklonku sedmé dekády spoustu rafinovaných nápadů, ochotných rukou a náhradních řešení. Jak v otázce projekcí, tak třeba i světel, kde musí přiložit ruku k dílu i muzikanti a v předepsaném okamžiku během jednoho taktu vyměnit třeba barevný filtr na nejbližším reflektoru. Dialog s vesmírem se ovšem od základu chystá i po zvukové stránce. Jsou to opět muzikanti, kdo musí vzít patřičné nářadí do rukou a začít budovat kýženou aparaturu. Pavel Váně osobně podle obrázku na prospektu odhadne a navrhne reverzní box, a světe div se, funguje to. Na dalších komponentech PA pracují zvukař Pavel Skyba a díky svému technickému vzdělání také kytarista Miloš Morávek. „Dneska to zní úplně směšně,“ přiznává Pavel Váně, „ale když se nám podařilo sehnat čtyřistawattový koncový zesilovač, bylo to jako zázrak. Pak ještě přibylo něco na horny, ale myslím si, že celkový výkon, na který jsme hráli, byl na začátku maximálně 600 wattů.“
Vedle šroubování, letování vrtání a natírání se ovšem členové nové kapely také musejí nějak živit. A tak mezi zkoušením rockové opery vyjíždějí o pátcích a sobotách na moravský venkov, hrají po tanečních zábavách svérázně přearanžovaný převzatý repertoár, mezi kterým si tu a tam otestují některé budoucí kousky z Dialogu s vesmírem. A pak nadchází čas jevištní premiéry. Ta proběhne 27. února 1978 v brněnském Divadle na Výstavišti a hlediště je plné i lidí z branže. O novém díle už se leccos rozkřiklo, ale s ohledem na odvážnost počinu také hrozí nebezpečí, zda premiéra nebude současně derniérou. Není. Progres 2 s novým pořadem projezdí křížem krážem celou republiku a odehraje celkem 350 repríz, samozřejmě s občasnými místními zákazy. Nasnadě by tedy bylo pustit se do desky. „Nastal takový paradox. Náš někdejší kapelník od Marthy a Teny Aleš Sigmund se stal dramaturgem v Pantonu. Všichni nám říkali: ,To máte bezvadný, máte tam Aleše, deska bude coby dup.‘ Ale ukázalo se, že to bylo úplně obráceně. Aleš naší desce zpočátku úplně bránil. Vůbec nevím proč. Ze začátku nám pořád říkal: ,To ještě nedozrálo, nedorostlo,‘ a pak prohlásil: ,Vždyť to je trapný teďka vydávat desku. Máte tři sta repríz za sebou, tak proč budeme točit desku?‘ Takže deska se začala nahrávat v okamžiku, kdy už s námi nehrál Karel Horký, který se vrátil na studia, a my hráli ve čtyřech. Bylo to nedlouho před změnou v kapele, kdy já jsem se nepohodl se Zdeňkem a odešel jsem a kdy do Progresu přišel Roman Dragoun. Deska svým způsobem vyšla ex post. A byl tam další problém.
Všichni věděli, že celý materiál je na dvojalbum. Ale to nám zatípli. Takže se za pochodu podařilo domluvit, že vyšla zkrácená verze, a my jsme k ní vydali ještě, myslím, dva singly a dvě EP, ovšem, jak to tehdy bylo, každá deska se dostala na trh v jinou dobu a lidí, kteří mají všechno pohromadě je opravdu minimum.“Je snad zbytečné dodávat, že další charakteristický dobový problém nastane se schvalováním textů. „Hloupý cenzor si vůbec nevšiml toho, že píseň Planeta Hieronyma Bosche II je v podstatě protidrogová píseň, cenzor slyšel slovo heroin, a tak text okamžitě zakázal. Bylo mi to líto, protože tahle píseň byla už docela hit, takže jsem vymyslel, že jsme z textu zpívali jenom samohlásky, fanoušci rozuměli a cenzor byl spokojený, že text je o ničem.“ Mimochodem, právě tahle píseň Pavla Váněho má docela kouzelnou genezi zrodu: „Je to pravda. Byl jsem ve sklepě u příbuzných v Pavlově pod Pálavou, v noci se tam zpívalo a mezi jinými i lidovka To ta Heľpa. Mě nějak ta harmonie utkvěla v hlavě, pořád mi tam zněla, a tak se stalo, že když jsem potom psal Planetu Hieronyma Bosche II, trošku té harmonie se tam dostalo. Je to sranda, že zrovna nejtvrdší věc ze všech vznikla tak trochu z lidovky.“Vlastní album Dialog s vesmírem se natáčí v listopadu 1979 až lednu 1980 ve studiu Českého rozhlasu v Brně. Pravdou zůstává, že dobové rozhlasové nahrávky, zvláště když se ve výjimečných případech jedná o rockovou muziku, obvykle neznějí příliš šťastně. Dialog s vesmírem je ale zářná výjimka. „Měli jsme obrovské štěstí, hlavně na zvukaře, povolili nám taky nečekanou výjimku, že tam s námi mohl být i náš zvukař, a dokonce si mphl vzít i svůj pult, který měl asi pětinásobně větší možnosti než studiový rádiový. Mohl si s sebou vzít i echo Roland, protože jinak byla k dispozici jenom hallovací komora. Byla to místnost na půdě nad rádiem, kde byl jeden reproduktor a v určité vzdálenosti mikrofon a ten snímal zpoždění.
Jednou se stalo, že tam vlétla moucha, my museli přerušit natáčení a všichni se vydat nahoru chytat mouchu.“S ohledem na současné programovatelné pulty má kouzelný punc i míchání desky. „Nedalo se to dělat jinak, než že jsme všichni stáli za pultem a každý měl ruku na nějakém čudlíku a přesně v daném okamžiku s ním pohnul tam, kam měl.“Pro úplnost je třeba dodat, že kytarové party Pavla Váněho jsou nahrány na Gibson SG přes zesilovač, který nesporně vyvolá slzy dojetí v očích nejednoho muzikanta. Malý dvanáctiwattový východoněmecký lampáček MV3. „Mělo to nádherný zvuk. Nahrával jsem na něj všechny desky, a dokonce i na jevišti, když jsem potom měl Marshall, dělal jsem to tak, že tam stál vypnutý Marshall a za ním byl schovaný tenhle zesilovač. Bylo to to úplně nejlepší, co jsem kdy měl. Potom jsem zjistil, že na něj hrála spousta lidí, ale všichni to tajili, protože vypadal hrozně. Ale hrál skvěle.“
Deska Dialog s vesmírem vychází v roce 1980 s původním obalem Václava Houfa, který je rovněž autorem loga Progres 2. Byť nedobrovolně přináší zkrácenou podobu celé rockové opery, je vřele přijata, bleskově zmizí z pultu prodejen, a jak je v kraji a době zvykem, dotisk se nekoná. Na CD se Dialog s vesmírem objeví v roce 1993 jako koncertní záznam (pořízený Pavlem Váněm na premiéře) a v roce 1999 studiový komplet. Dvě skladby z něj Planeta Hieronyma Bosche II a Píseň o jablku patří dodnes k páteři repertoáru Progres 2, a lze-li to tak formulovat v souvislosti s progresivní či artrockovou kapelou, také k jednoznačně největším hitům. Album samotné je pak každopádně jedním ze zásadních milníků československé rockové muziky, krom jiného i proto, že svou originalitou důsledně naplňuje to, co slovo progres znamená. A to nejen v kontextu doby vzniku ale i dnešním pohledem.
