„Je to první deska, a to je prostě jako první holka,“ říká o albovém debutu Masopust skupiny Nerez Zdeněk Vřešťál, zpěvák, kytarista, skladatel, textař a jeden z ústředních pilířů kapely. „Byla to krásná zkušenost.“
„Naučili jsme se pracovat ve studiu, naučili jsme se jeden druhého si vážit a uznávat autoritu někoho, kdo stojí nad námi, což byl Vítek Sázavský. A také se navzájem respektovat. To je pro budoucí život kapely, pro budoucí život muzikanta, co tu pořád ještě straší, i když je to skoro čtyřicet let, co tahle deska vyšla, nesmírně cenná zkušenost. Pokora a respektování specializace každého z nás. Já prostě píšu písničky. Někdy se
mi povedou, někdy se mi nepovedou, i když vždycky, když už s nimi jdu na trh, si myslím, jak jsou výborné. Je třeba ale mít někoho, kdo se nestydí a řekne naplno: ,To ses úplně zbláznil, tohle je blbě, to tam nebudeme dávat.‘ To jsou strašně cenné zkušenosti a nesmírně cenní lidé, se kterými mám, nebo jsem měl, tu čest spolupracovat. Protože pořád je důležité věřit druhým, učit se a nebýt mistr světa.“Album Masopust se ve své době stalo, a dodnes zůstává, zásadním pojmem i přelomem v české a československé folkové muzice. Nejen pro svou nápaditost, sílu písniček a mimořádnou propracovanost po pěvecké i instrumentální stránce. Také pro svou bezbřehou otevřenost. Do elegantně střiženého pestrého folkového kabátu se tu stejně dobře vejdou názvuky latinskoamerických rytmů jako rockových riffů, vlivy cikánské, židovské či hispánské muziky. Masopust je prostě osobitý, mnohabarevný artefakt, jehož zrod rozhodně stojí za to si zevrubněji přiblížit. A to ve společnosti již zmíněného Zdeňka Vřešťála.
„Časosběrný dokument? - vidíš to, ten termín mě nikdy nenapadl. Ale je to vlastně tak,“ pokyvuje Zdeněk Vřešťál hlavou. Debutové album Masopust skupiny Nerez totiž nevzniklo tím nejobvyklejším a nejtradičnějším způsobem, kdy se kapela na určitý čas uzavře mezi zdmi studia a opustí ho až s hotovým materiálem. Nahrávky jednotlivých písní se rodily v rozpětí několika let ve studiu Jednota Československého rozhlasu v Hradci Králové. A výsledná deska, byť naprosto celistvá, je jejich souhrnem. „Měli jsme to štěstí, že tatínek Zuzany Navarové Radovan Navara dělal hudebního redaktora v královehradeckém studiu Československého rozhlasu. Díky němu jsme se vždycky dostali k nějakým frekvencím a mohli natočit třeba dvě nebo tři písničky. Takhle to šlo mezi roky 1982-1985 a ani nás nenapadlo, že bychom je mohli použít na něco jako elpíčko.“ S ohledem na tuto posloupnost je tudíž na místě vyprávět příběh desky Masopust postupně a v souvislostech. A začít pochopitelně od naprostého začátku. V období tak říkajíc prenatálním je tu písničkářská dvojice Sázavský & Vřešťál, která zaujme na amatérské soutěži v Příbrami a začíná pilně vystupovat. Ke zrodu skupiny Nerez je ovšem nezbytné ještě setkání s třetí osobností, zpěvačkou a písničkářkou Zuzanou Navarovou.
„Už jsem to vyprávěl mnohokrát. Ale dobrá, ještě jednou. Se Zuzanou jsme se potkali na nějakém večírku, kde byl správný počet ženských a správný počet chlapů. My měli kytary, Zuzana měla také kytaru, začali jsme se před sebou předvádět. Já s ní pak asi čtrnáct dní chodil a pak jsme se dohodli, že bude lepší ta muzika.“Z hlediska posazení a barvy hlasů se tak setkala mimořádně šťastná trojice, která se navíc mohla opřít o dvě výrazné autorské osobnosti v podobě Zuzany Navarové a Zdeňka Vřešťála. Z hanspaulského Houtyše později doplnil formaci kontrabasista Vladimír Vytiska a začala se psát historie skupiny Nerez. „Pokud se týká oficiálního vzniku skupiny Nerez, myslím si, že se tak stalo 8. prosince 1980 v klubu Čáslavská, nebo to byl klub Dvojka. Tím si nejsem jistý.“Velkou výhodou právě zrozené kapely je vlastní, původní repertoár, z něhož lze vycházet a na kterém lze stavět. „Velice se nám líbili Peter, Paul & Mary nebo Beatles, kvůli mnohohlasému zpívání. Zuzaně se líbilo zase něco jiného, ale především tu byl Víťa, který psal opravdu zajímavé dvojhlasy. Žádné obyčejné tercie, ale sekundy nebo kvarty rozvedené do toho správného intervalu. Měli jsme sice vzory, ale nechtěli jsme být jako někdo. Chtěli jsme především být nejlepší a to jsme taky od začátku říkali.
Myslím si, že je to u mladých exhibicionistů hodně důležité, aby měli chuť se předvádět a byli přesvědčení, že jsou nebo budou nejlepší. Je to motor, který muzikanty žene někam, kde může vzniknout něco netradičního, nového. Víťa byl vždycky naprosto nekompromisní, odmítal něco, co už tady bylo, vždycky chtěl, aby to bylo nanovo, v něčem jiné. To je, myslím, jeho velikánský příspěvek.“Už od naprostého počátku je tudíž skupina Nerez zcela osobitá a poznatelná. Dokonce je zajímavé v průběhu osmé dekády sledovat, jak mnoho vzniká následovníků či epigonů, kteří se s větším či menším úspěchem snaží znít obdobně.„Tři lidi se vždycky musejí dohodnout. Je to buď 2 : 1 anebo 3 : 0. Jinak to nemůže být. Myslím, že nám trojúhelník výborně fungoval. Dva autoři a nad tím jednoticí nekompromisní prvek Víťa. Takhle jsme drželi až do chvíle největší slávy, kdy nás už to nebavilo, šlo to už tak nějak samo a byl to jen sběr peněz.
Tehdy jsme se rozešli, ale v dobrém.“Zásadním průlomem z hlediska popularity skupiny Nerez se stal rok 1982, kdy kapela zvítězila v celostátním kole tehdy takřka kultovní soutěže folkové a trampské muziky Porta. „Měli jsme z toho trošku legraci. Nic proti lidem, co nosí liščí ohony a mají svoje kovboje a podobně. Ale přece jen, když všichni vestoje zpívali trampskou hymnu Vlajka a Zuzana mezi nimi seděla v koženém kabátě a pískala, bylo jasné, že tam úplně nepatříme. Měli jsme sice akustické kytary a kontrabas, ale hráli jsme muziku, která byla pro ortodoxní trampíky a ,countrysty‘ těžká. Na druhou stranu jsme neměli elektrické kytary a nechtěli bicí. Záleželo nám na tom, aby si je tam každý domyslel. To byl asi další důvod jakéhosi tajemství kapely Nerez, že jsme lidem nikdy nedali to, co by tam chtěli mít, a vždycky je nechali přemýšlet, aby si každý to, co tam chce mít, doplnil.“Vítězství na Portě a následná publicita také přinesly ovoce v podobě vydání prvního supraphonského singlu s písničkami Za poledne a Tisíc dnů mezi námi. Právě druhá zmíněná, která bude v roce 1986 otevírat i album Masopust, je příkladem několikrát zmíněného nekompromisního producentstského umu Víta Sázavského. Spojil totiž v jednu původně dvě odlišné písně. Ostrým střihem odstranil vše, co považoval za nepotřebné, a na světě byl jeden z největších hitů skupiny Nerez, posluchačsky oblíbený dodnes. Jednalo se rovněž o první nahrávky pořízené v královehradeckém rozhlasovém studiu. „Točili jsme na osm stop, kytara, basa a perkuse, a pak se ,playbackovaly‘ sólo zpěv a sbory. Takhle vznikly všechny písničky s výjimkou závěrečné Do posledního dechu.
Ta se točila v roce 1986 ve studiu Motorlet v Praze, kde za mixážním pultem seděl pan Václav Zamazal. Vybafl na nás: ,Tak to tady nahrajte, pak to zahrajte ještě jednou a já si z toho něco udělám.‘ Bylo to naše první setkání s digitálním nahráváním. Tím se otevřely netušené možnosti do budoucna. Možnosti, kdy se nemusí stříhat a lepit po kouskách, když se něco nepovede, ale udělá se prostě několik verzí a z těch se pak vyberou nejlepší místa. Dneska je to naprosto normální, ale tehdy jsme na to koukali. Ale fakt je, že už předtím jsme chodili do studia připravení. Navíc jsme v těch letech hráli pětadvacet koncertů měsíčně, takže jsme písničky měly otlučené, ohrané, vyzpívané. Analogová doba byla zajímavá tím, že když chtěl někdo jít do studia, musel to prostě umět.“Na podzim roku 1983 ovšem nastává v rozběhnuté kariéře, a potažmo v nahrávání dalších kousků pro budoucí debutové album nedobrovolná pauza. Zdeněk Vřešťál a Vít Sázavský coby čerství vysokoškoláci-absolventi narukují na roční vojenskou službu. V téhle smůle mají ale i neuvěřitelné štěstí. „Byli jsme spolu s Víťou ve Armádním uměleckém souboru v Táboře. Byla to až neuvěřitelná svoboda. Jezdili jsme spolu a s herečkou Lenkou Krejčíkovou s takovým pořadem, kde jsme hráli naše písničky.
Mělo to lehký scénář o tom, že dva kluci jedou na konkurz a potkají se v nádražní čekárně s herečkou, která tam jede také, takže si svoje čísla předvádějí v šatně. No a takhle jsme strávili vojnu.“V průběhu vojenské služby ovšem Zdeněk Vřešťál neumlká jako autor. Jedna z písniček z budoucího alba Masopust, skladba Javor, která rovněž patří mezi nejznámější a dodnes hrané tituly, kupříkladu vzniká přímo na vojně: „To je taková horší pravdivá vzpomínka. Byli jsme tam v Táboře jednak absolventi, jednak kluci, co tam byli normálně na dva roky, ale všichni byli buď muzikanti, zpěváci nebo technici. Deset z těch kluků se jednou koukalo na politicko-výchovné světnici na televizi na film Vinnetou - Rudý gentleman, který si ovšem pustili na Vídni, což v Táboře šlo snadno. Někdo to nabonzoval a deset vojáčků violistů a houslistů, kteří musejí denně cvičit sedm hodin, šlo za trest do Boru u Tachova k tankistům a jeden z nich tam moc blbě dopadl. A o tom je ta písnička.“Na podzim roku 1984 Nerez naplno obnovuje činnost, podaří se dokonce získat profesionální přehrávky u Pražského kulturního střediska. Ve východočeské metropoli přibývají další nahrávky a všechno by tudíž logicky mělo směřovat k první velké desce. „Hodně jsme hráli, o kapelu byl zájem, vyhráli jsme nějaké ty soutěže, takže, abych to řekl dnešním kapitalistickým jazykem, blbec by to nevydal.“Začíná proto jednání s vydavatelstvím Supraphon, ovšem i s patřičnými dobovými zvyklostmi. Prostě se to tak dělalo, že zařazení do edičního plánu je podmíněno účastí tehdejšího umělecky otřesného režimního básníka Václava Honse. Ať už některý ze stávajících textů sám jen ozdobí jménem na obalu nebo osobně nějakým klenotem přispěje. To ovšem Nerez odmítne a desky se naštěstí bezprostředně ujme firma Panton, na jejíž etiketě v roce 1986 Masopust vychází. „Paradoxně pak krásná a výpravná reedice z roku 2019 vyšla opět u Supraphonu, který vlastní archivy neexistujícího Pantonu. Ale to už je teď docela jiná firma.“Na přebalu alba, které už svým prvotním vydáním překročí sto tisíc výlisků, se objevuje obraz akademického malíře Jiřího Vovse. „Půjčil nám svůj obrázek, který se nám moc líbil. Když se ovšem v roce 2019 dělala reedice, nebyl ten obrázek už vůbec k mání. Nedaly se najít ani žádné podklady. Zato se objevil neskutečně šikovný grafik Ivo Vičar, který ten obrázek nějakým záhadným způsobem zrekonstruoval, že je k nerozeznání od originálu. A ten se objevil na přebalu nového elpíčka i cédéčka.“Pro pořádek je třeba doplnit, že stále přitažlivé a vyhledávané debutové album Masopust kromě originálního vydání a zmíněné reedice vyšlo ještě jako součást antologie skupiny Nerez a v roce 2007 na supraphonském kompletu Nerez ... a bastafidli, čítajícím ještě dvě následující alba a rozsáhlé DVD. Živě zaznívají písničky z alba v podání nové reinkarnace skupiny Nerez se zpěvačkou Luciou Šoralovou. A právě tahle sestava dokončila v únoru roku 2021 i nové studiové album. Album, které se stane dalším zápisem do diskografie skupiny Nerez, započaté v roce 1986 nezapomenutelným Masopustem.
