Dodnes si pamatuji to nadšení, když jsme s bráchou položili na talíř gramofonu LP Olympic 4, kde jsme si řadu skladeb naposlouchávali a pokoušeli se je v naší první zkušebně ve sklepě domu hrát. Osobně se mi nejvíce líbily Karneval, Stará láhev, Únos a Vůně benzínu. Už jenom ten „příběhový“ obal, přední i zadní, byl tehdy netradiční. Další velkou záležitostí byl koncert k desce Prázdniny na zemi, kdy jsme koukali na tu scénu „jako tele na vrata“. Nemluvě o řadě songů, které se staly snad už i lidovými evergreeny. Ano, to jsou Olympic, to je Petr Janda.
Jeho sestava se mi zpracovávala velmi lehce, protože patří do té kategorie kytaristů, kteří preferují prakticky jen nástroj a aparát. V analogii ke světovým kytaristům zde můžeme takto spartánské vybavení uvést třeba u Anguse Younga, Petea Townshenda (ten tam měl ale i wah pedál, tedy někdy) a nemnoha dalších (když si samozřejmě odmyslíme některé přímočařejší styly či šedesátá léta vůbec).
Monitoring má Janda přes sluchátka, na svoji Ibanezku a Gibsona natahuje hybridy devět až deset, na Kobrleho a akustiku Fender jedenáctky. Jako náhradní zesilovač s sebou vozí třicetišestiwattovou hlavu Tubemeister.
Jaké další nástroje máš ve své sbírce? A co akustiky?
Asi dvacet kusů. Gibson Les Paul Custom je můj nejcennější kus. Pak mám několik akustických kytar, všechno jsou to Ibanezky; dvanáctka, šestka úzký krk a šestka široký krk s nylonkama. Taky mám sedmistrunnou elektriku a výroční padesátku od Švehly z Třebíče a Yamahu APX 10. Ještě mám výbornýho Fendera Strata, model Richie Sambora a starou českou džibsonku, na kterou jsem si vydělal na chmelu a na kterou jsem složil své první písně Želvu, Snad jsem to zavinil já, Dědečkova ducha atd.
