A máme zde třetí díl našeho miniseriálku o zápisu klasických rockových nástrojů. Samozřejmě že i dnes budeme v rámci přehlednosti a jednotnosti přístupu postupovat ve stejných intencích jako minule. A na základě již vymezených kategorií.
Bicí nástroje jsou z našeho pohledu souborem řady membranofonů, idiofonů a dalších nástrojů, vytvářejících zvukomalebné plochy. Většinou je dělíme na blanozvučné, kde tón vzniká rozechvěním napjaté blány, a samozvučné, u nichž jde o rozechvění určité hmoty vlastního tělesa nástroje. Ale proč to takto uvádíme? V obou případech jsou zde, ať už vlastním nastavením, způsobem výroby a zpracováním, materiálem či tvarem, zastoupeny ty, které jsou nebo na druhou stranu nejsou naladěny na určitou výšku tónu. A právě o ty se nám ve většině případů může jednat. Přes všechny možnosti různých, často nesjednocených, zápisů si zde ukážeme jen jedny z nejběžnějších.
Takže názvy jednotlivých komponentů: basový buben (kopák, šlapák, bass drum, BD), malý bubínek (esák, céčko, šroťák, virbl, rytmičák, snare drum, SD), přechody (přechoďáky, béčka, tomy, tom-toms, další dělení například na high tom - první, vyšší přechod, HT, middle tom - druhý, střední přechod, MT), kotel (tympán, kettle drum, floor tom, FT), činely (plechy, cymbals, další dělení na crash, ride, splash atd.) a zvlášť z nich hajtka (hi-hat, hajeta).
Rozsah nástroje, tedy celé sady, zde nemůžeme z důvodů, které jsme již uvedli, jednoznačně uvést. A to i přes ladění jednotlivých součástí celé sady a souzvuků jednotlivých alikvotních tónů. Můžeme si to ale vynahradit v notaci, kde každý komponent má své místo.
