Van Morrison je obecně proslulý muzikant, multiinstrumentalista, zpěvák, písničkář, básník a mimo jiné i držitel Řádu britského impéria. A mimochodem i hodně plodný autor. Ale o tom až za chvíli.
Morrioson na sebe upozornil už jako člen Them, kteří se ve druhé polovině šedesátých let dokázali prosadit vedle třeba the Rolling Stones i Who. Stal se i autorem hitu Gloria. Proslulosti dosáhl svým sólovým debutem, folkrockovým albem Astral Weeks, které nese všechny prvky konceptuálního alba. Nelze zde uvést všechna z jeho cca 39 studiových alb, ale určitě musíme zmínit trojnásobně multiplatinové Moondance či fakt, že ani v dalších desetiletích se mu vzácné kovy, byť „jenom“ zlaté či stříbrné, nevyhýbaly (kupříkladu zlato za Hymn to Silence z roku 1991). A tomu, kdo by ho chtěl poznat kompletně a nechtěl poslouchat tu dlouhou řádku alb, doporučuji výbornou kompilaci z roku 1990 The Best of Van Morrison, která získala čtyřnásobnou multiplatinu.
Příběh, který nás zajímá, se stal už roku 1967. V té době se chtěl Morrison vyvázat z jedné hodně špatně napsané smlouvy s nejmenovaným labelem. Podle ní dlužil nahrávací společnosti šestatřicet skladeb. Jak z toho ven? Úplně logicky. Smlouva byla totiž napsána tak špatně, že ji Morrison využil jako zbraň. Prostě se jednoho dne sebral a za jedno jediné odpoledne natočil třicet nových, naprosto nesmyslných skladeb, které nazval Písně pomsty. Těch šest zbývajících nebyl problém doplnit, a tak vlastně technicky dostál smluvním závazkům. Od té doby se traduje pověst, že Morrison dokázal natočit třicet skladeb za jedno odpoledne, ale pravda je takováto. Nicméně znám jedno album, kde je asi padesát skladeb, z nichž nejdelší má cca minutu. Ale to je také příběh i něčeho dalšího krom muziky.
A poučení? Zase jednou někdo doběhl ty upíry z vydavatelských společností. Jenže od té doby ty smlouvy také vypadají jinak. Takže pozor na to, co podepíšete...
