Využití v hudebním průmyslu našel především americký ořech neboli ořešák černý - Juglans nigra. Evropský ořešák vlašský - Juglans regia - má dřevo rovněž vhodné, ale nesnadno dostupné ve velkých množstvích, má mnohdy nevyrovnanou kvalitu a značnou odpadovost. Je důležité vybrat konkrétní „optimální“ kus dřeva. Je tedy oblíbený především v kusové výrobě u kytarářů. Oba druhy patří k malému množství dřevin mírného pásma, které disponují dřevem tmavé barvy. Díky tomu byl často ořech používán jako náhražka mahagonu. Barva ořechu přechází od světle hnědé přes čokoládovou až k tmavě hnědé, mnohdy s purpurovými nebo načernalými záběhy, pruhy. Běl je téměř bílá až světle hnědá. Dřevo je středně tvrdé, přesto se poměrně dobře obrábí a neštípe se. Práci však může znepříjemnit velká prašnost a charakteristický dráždivý zápach. Lidové moudro našich babiček praví, že pod ořešákem nic neroste. Příčinou je zajímavý jev - alelopatie, kdy rostlina produkuje toxické látky inhibující růst dalších rostlin a tím zvyšuje své šance v konkurenčním boji. Hmotnost je u amerického ořechu 550-600 kg/m3 u evropského o něco větší. Je méně tradičním, leč zajímavým materiálem k výrobě těl „solid body“ elektrických kytar, lubů a zadních desek akustických, výjimečně také krků. U solid body nástrojů je vhodné vyhnout se velmi těžkým a hustým kusům dřeva, které často nemívají z akustického hlediska ideální vlastnosti. Tón ořechu je velmi teplý, poměrně měkký s příjemnými středy. Má dlouhý sustain. V porovnání s honduraským mahagonem postrádá „hardrockovou“ hutnost a průraznost. Vyšší cena dřeva a omezená dostupnost jsou důvodem, proč je ořech komerčně používán povětšinou v limitovaných edicích. Můžeme zmínit např. celoořechový model Fender Walnut Elite Stratocaster, vyráběný v roce 1983, nebo Gibson The Paul (1978-1982). Ve větší míře je ořech používán například na akustických i elektrických nástrojích značky Taylor. Les Paul s jednokusým ořechovým tělem i krkem je mým nástrojem číslo jedna.
