Po delší době jsme zde v rámci našeho seriálu opět s tématem, které se týká vlastní hry na kytaru. A nemáme přitom na mysli přímo nástroje, aparáty a efektové řetězce. Jde nám o ty záležitosti, které se sice více či méně běžně užívají, ale většinou se jim nevěnuje tolik pozornosti, kolik by si zasluhovaly. A právě do této kategorie patří i kapodastery.
Není samozřejmě možné vyčerpat v rámci článku všechny možné nuance tohoto tématu, ale o tom nám ani nešlo. Jde o to, abychom si podali takový sumarizační přehled těchto zařízení, rozčlenili si je dle charakteristických znaků, a zejména si řekli něco o jejich použití. A pokud se domníváte, že kapodastery patří jen do oblasti country nebo jsou pro ty, co prostě neumějí barré akordy a při transpozici jim nic jiného nezbývá než je použít, tak se prostě a jednoduše mýlíte.
1. Možnosti a využití kapodasterů
Muzikanti se často rozcházejí v názorech, zda kapodaster používat, či ne. I zde, jak je tomu ostatně prakticky ve všech záležitostech kolem muziky (a to je dobře), platí, že co člověk, to názor. Obecně lze ale prohlásit, že kapodaster, jako každé přídavné zařízení na kytaru, může znamenat přínos, ale může také způsobit i nesnáze. Problém spočívá prakticky v jedné záležitosti – kam a jak kapodaster umístit. Proč? Protože právě to, kam ho „přilípneme“ a jak ho nastavíme, může mít výrazný vliv na ladění kytary. Je totiž důležité si uvědomit, že přiložením kapodasteru do políčka hmatníku, před pražec (slovem „před“ myslíme směrem k hlavě nástroje), tak už jednou zmáčkneme struny kytary. A když začneme hrát, naše prsty zmáčknou struny již podruhé (či potřetí, v případě barré držení). A to už se může projevit. Zvláště když je action příliš vysoko, struny jsou měkké, pražce vyšší atd. Na následujících řádcích se tedy pokusíme tento problém vyřešit. Je nutné si ale předem nastavit několik pravidel. Předpokládejme, že máme běžné struny (hybridy .009–.010), standardní pražce, action takové, že nám struny nedrnčí, a profil hmatníku je lehce zaoblený (nejde tedy o zcela rovný hmatník, jako třeba u klasických kytar). Kapodaster také používáme klasický, hrazdový, s pryží obalenou přítlačnou částí neměnného profilu (většinou tedy rovného).
1.1 Umístění
První a základní problém. Při použití kapodasteru totiž kytaristům nejvíc vadí, že překáží levé, obecně hmatníkové, ruce. I když v podstatě nahrazuje nultý pražec, ořech, jeho příchytná část je nejrůzněji tvarovaná a obsahuje součásti, které mnohdy značně přesahují přes okraj či profil krku. Dobře, řekneme si, posuneme tedy kapodaster co nejdále od pražce, vždyť kytara má na rozdíl od ostatních strunných nástrojů tu výhodu, že výška tónu se odvíjí od kontaktu struny z pražcem, tedy i při rozdílném zmáčknutí tónu (tónů) před pražcem. Jenže je tu jedno ale...
Když totiž posuneme kapodaster dál od pražce (směrem k hlavě samozřejmě), tak abychom docílili kvalitního zvuku, bude nutné ho silněji přitáhnout. V opačném případě by tlak strun na následující pražec byl příliš slabý a výsledný tón by nebyl čistý. Tak fajn, prohlásíme a kapodaster silněji přitáhneme. Ovšem v tom případě nastává to, o čem jsme mluvili už výše. Struny se ohnou, při silnějším přitažení více než při použití barré hmatů, a při další hře hmatníkové ruky dojde k rozdílnosti ladění, a to nejen vzhledem k původnímu naladění celého potahu, ale i z hlediska poměru sólových (e’, h, g) a basových (D, A, E) strun. Je důležité si uvědomit, že při běžném zmáčknutí struny nedomačkáváme u standardně nastavených action až na samotný hmatník. Jistě, prst se dotkne dřeva (nebo vykládání), ale struna ve většině případů ne (kdo nevěří, ať si to zkusí s kouskem papíru podjet pod prstem, mačkajícím strunu).
Takže když je tedy nevyhovující toto umístění, tak co to třeba umístit rovnou na pražec? Tam přece nebude žádný ohyb strun, a tím ani problémy s laděním, no ne?, řeknete si. Ano, to je z hlediska ladění ideální záležitost. Ale pozor.
Za prvé je nutné dát zde pozor na profil přítlačné části kapodasteru, aby kopíroval tvar pražce. Kdyby se obě části od sebe tvarově výrazně lišily (a nemusí ani výrazně), mohlo by dojít ve snaze dostat ze všech strun onen požadovaný transpoziční posun k poškození pražcového drátu. Zvláště, když by se použil kapodaster, mající přítlačnou lištu z kovu či tvrdého dřeva nebo plastu.
To nás přivádí, již za druhé, k dalšímu problému, že pokud spolu nebudou obě části tvarově korespondovat, nedostaneme ze všech strun stejně kvalitní tón – střední struny budou znít dobře, basové by mohly také, už jen kvůli svému silnějšími profilu, ale nejvyšší struny, h, e’, tam by mohl nastat problém s nedostatečným stisknutím.
Za třetí toto umístění přinese jednoznačný problém se zvukem. Pokud bude přítlačná část kapodasteru z gumy, vytvrzeného korku či jiných měkčích, poddajnějších materiálů, jejím přiložením bude výsledný zvuk zatlumen a úplně ztratí na své původní charakteristice.
A konečně za čtvrté, takto umístěný kapodaster s největší pravděpodobností bude vadit při hře. Takže? Zase se dostáváme na samý počátek problému, totiž jak umístit kapodaster?
Výsledkem je, jako obvykle, kompromis. Ze dvou extrémních poloh je nutné ne si přímo vybrat, ale zvolit alternativu té lepší. Takže ideální je tedy umístit kapodaster co nejblíže pražci, který předpokládáme jako základ k transpozici. Není tedy nutné ho pevně utahovat, struny neztratí svůj zvuk (opírají se o hmatník), změna ladění je minimální a to, že to přece jenom vadí hmatníkové ruce? Na to je třeba si prostě zvyknout. A tečka.
1.2 Proč vlastně kapodaster používat?
Kapodaster nám v podstatě supluje ořech, nultý pražec. Když pomineme příklad, že ve snaze vyhnout se barré držení si ho kytarista nainstaluje z důvodu, že ony barré hmaty mu nic neříkají, tak vyplynou dva základní důvody.
První je možnost použití „prázdných“ strun. Slovo prázdných jsem dal do uvozovek, protože tím myslím struny, které mohou v akordu či v lince tónu zaznít, aniž by musely být drženy prsty hmatníkové ruky.
Tím se dostáváme i ke druhému důvodu, a tím je zvuk. Stačí si zkusit na čistou kytaru zahrát například C dur v barré držení ve III. poloze a tentýž akord při instalaci kapodasteru na III. políčku v podstatě jako hmat akordu A dur v I. poloze. A naopak, jaké to přináší možnosti úpravy tohoto akordu v držení v I. poloze (tedy s proznívajícími prázdnými strunami g, e’ a možností variací, jako kupříkladu vytvoření melodie na struně h), v barré držení ve III. poloze (tedy bez žádných prázdných strun a s omezenými možnostmi dalších melodických linek při plném držení hmatu) či při použití kapodasteru na III. políčku a zahrání tohoto akordu ve tvaru jako A dur v I. poloze (tedy při proznívajících volných tónech (ne tedy již strunách) C (na struně A), g’ (na struně e’), a tím tak mít možnost jeho dalších variací).
Obecně také platí, že použitím kapodasteru se trochu vyrovnává rozdíl mezi sólovými a basovými strunami. Jinými slovy, když chci ve studiu dosáhnout pocitu (a trochu i zvuku) třeba loutny, nainstaluji si na klasické kytaře kapodaster mezi třetím a šestým, sedmým políčkem...
Rozhodně bych pak ale nedoporučoval to, co se občas tak mezi muzikanty proslechne. Totiž, že když se dítě chce naučit na normální velkou kytaru, tak aby obsáhlo šířku a náročnost některých hmatů první polohy, mu nainstalovat na nástroj kapodaster. Chyba už jenom z hlediska orientace na hmatníku.
2. Historie
Kapodaster se používá již přes tři sta let. Tedy aspoň, co je známo. Od roku 1850 vzniklo více než sto třicet patentů na toto zařízení, jednotlivých typů jsou stovky. Ovšem, nutno podotknout, že na mnohých z nich je vidět, že je nenavrhovali kytaristé. A naopak.
Samotný název označení zařízení je složenina ze dvou italských slov, capo (volně přeloženo: vrchní část, hlava) a tasto (volně přeloženo: vázání, pražec, klínek). Původní význam tohoto názvu opravdu znamenal ořech neboli nultý, sedlový pražec na loutnách či kytarách. Jako první ho pravděpodobně použil G. B. Doni roku 1640 ve své Annotazioni, kde zařízení popsal jako „věc, sloužící ke zkrácení délky struny a ulehčení transpozice při nezměněném prstokladu.“ Zajímavostí pak je, že kapodaster se nepoužíval pouze pro strunné nástroje s předem daným dělením délky struny (tedy s pražci), ale i pro strunné nástroje bezpražcové...
Pravděpodobně první kapodaster byl vynalezen na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Tvar, jaký známe dnes u nejběžnějších modelů, obsahující tedy příklopnou (z jakéhokoli směru) část na hmatník a přidržovací díl pod krkem, se začal v dřevěném provedení používat na konci sedmnáctého století ve Španělsku. Byl jím typ Cejilla, který díky otáčecímu kolíku přitahoval provázek a tím i přitiskl přítlačnou část ke strunám (obr. 25). V Anglii (a to je opravdu síla) se používal typ, který zde také uvádíme na obrázku – přítlačná část byla připojena skrz otvory přímo v krku nástroje!
Majitelem zcela prvního patentu na kapodaster byl roku 1850 James Ashborn z Walcottville v Connecticutu (obr. 16). Utáhnutí hrazdy spočívalo v excentrickém tvaru přítlačné části válečku. I když od té doby vzniklo mnoho modelů, s velkou pravděpodobností se málo z nich dočkalo praktického využití. Koneckonců, když se podíváte na některé obrázky, tak pochopíte proč.
Vedle klasických zařízení, používajících pevné části, asi největší změnu ve vývoji kapodasterů znamenal patent W. H. Russela z roku 1931, který představil upínací zařízení z elastické, pružné hmoty. Kapodaster celý z umělé hmoty pak pochází z dílny H. Bauerfeinda z roku 1973.
3. Rozdělení, kategorizace a některé příklady
Kapodastery se dají rozdělit několika způsoby. Vedle uvedení modelů firem, mezi něž k nejsilnějším a nejznámějším patří či patřily kupříkladu Jim Dunlop, Kyser, Shubb, Washburn, Planet Waves, Hamilton, Elliot a další, je nejlepší zvolit dělení dle způsobu instalace. A to nejen z důvodu lepší orientace mezi současnými modely, ale i z hlediska poznání návaznosti vývoje tohoto zařízení vzhledem k dnes již historickým modelům.
Základní dělení
3.1 Kapodastery, jež se uchycují dvěma pevnými, vzájemně spojenými částmi
3.1.1 Zařízení obsahující šroub
V podstatě jde o nejklasičtější a nejznámější typy kapodasterů, mezi kytaristy nejrozšířenější. Jednotlivé typy se od sebe liší způsobem uchycení a vedení šroubu a postupem přichycení horní, přítlačné části. Už první patent z roku 1840, o kterém jsme se zmiňovali výše, obsahoval základní prvky této řady (obr. 1). Šroub pak může být veden (aby se neotáčel) jedním (obr. 2, obr. 2a) či dvěma vodiči (obr. 3), jeho opěrná strana může být spjata s jednou stranou ukotvení (obr. 4) nebo oběma (obr. 5, 6), proti otáčení je možno ho fixovat pouzdrem (obr. 7) nebo uložením v jedné části kotvení (obr. 8). Originálními způsoby jsou pak umístění šroubu přímo k přítlačné hrazdě (obr. 9).
Z hlediska přichycení přítlačné hrazdy pak známe nejčastěji přístup ze strany (obr. 2) či přes příchytný mechanismus (obr. 10, 11).
3.1.2 Zařízení obsahující pružinu
Tento typ je oblíbený zejména pro svou rychlou a snadnou instalaci a případné přemístění na hmatníku. Skupinu pak můžeme interně rozdělit na dvě podskupiny. Do první z nich patří kapodastery, jejichž kotvící část je ovládána pružinou s dvěma úchyty (obr. 12), kdy při jejich puštění dojde k tlaku na krk a tím i přitlačení hrazdy. Druhá pak obsahuje pákový mechanismus, jehož chod při přitlačení hrazdy na hmatník je ovlivňován pružinovým pérem (obr. 13).
3.1.3 Zařízení obsahující pákový mechanismus
Sem patří kapodastery, jejichž části jsou přitlačeny ke krku a hmatníku pomocí excentricky vytvarované páky. Sem patří i jeden velmi zajímavý exemplář (obr. 14), který jsem získal na jednom z hudebních veletrhů a už si nepamatuji výrobce. Je to tuzemský výrobek, jež se vyznačuje přítlačnou částí, dělenou pro každou jednotlivou strunu. Určitou nevýhodou je jeho menší univerzálnost, protože pro širší hmatníky (u klasických kytar s nylonovými strunami či akustických kytar se strunami kovovými) bylo potřeba pořídit si odpovídající typ. Velmi jednoduchá konstrukce umožňuje rychlou instalaci, problémem je materiál, který může prasknout, rychlé strhnutí ochranného povlaku na kotvicí páce a vztah tlaku na struny vzhledem k jejich síle. Přitlačení se tak nedá ovlivnit, ale protože to výrobce vyvinul zejména pro elektrické kytary o předpokládaných běžných parametrech, námi uvedených výše, tak šlo o velmi šikovný výrobek. Možná, že někdo z čtenářů toto zařízení pozná, v tom případě bych ho požádal o kontakt.
3.1.4 Zařízení obsahující přítlačné kotvení
Právě do této kategorie náleží Ashbornův patent z roku 1850 (obr. 16). Vedle klasického příkladu Larsena Filstrupa (obr. 17) sem patří i velmi zajímavé výrobky, umožňující „kapodasterovat“ jen některé struny (obr. 18).
3.2 Kapodastery, jež se uchycují řemenem kolem krku
Tento typ patří spolu se zařízeními z bodu 3.1.1 k těm nejoblíbenějším. Příčinou je snadná a rychlá obsluha.
3.2.1 Zařízení s pružným řemenem
V tomto případě je kotvicí část buď celá z pružného materiálu (obr. 19) nebo jen zčásti (obr. 20, 21). Zajímavou součástí této kategorie jsou pak kapodastery, jež buď svým rozdílným nastavením přítlačných ramen hrazdy mají nahradit určité přeladění včetně open ladění (obr. 22) nebo otáčecími válečky v obou dílech zařízení dovolují rychlé přesuny v rámci krku (obr. 23). Jako už úplně ulítlá (i když na vyzkoušení nesporně zajímavá) možnost se jeví britský patent z roku 2001, Varichord, s nastavitelnými přítlačnými komponenty (obr. 24). Milovníci originality by jistě zajásali...
3.2.2 Zařízení s nepružnými řemeny
Součástí této kategorie je i španělský model Cejilla (obr. 25). Tato hodně stará myšlenka neupadla do zapomnění. Buď se rozvíjí její základní nápad (obr. 26), nebo se jím nechá inspirovat (obr. 27). Patří sem i produkty firmy Dunlop, upevňující se na kytaru využitím zubů v horní části kotvy a nastavením délky řemenu (obr. 28). Napnutí řemenu lze také ovládat i šroubem (obr. 29).
3.3 Kapodastery, jež se na krk nasunují ze strany
V podstatě se jedná o variaci kategorie 3.1, neboli kapodasterů, jež se uchycují dvěma pevnými, vzájemně spojenými částmi. V tomto případě ale jedna strana kotvicího mechanismu vypuštěna. Tato zařízení jsou přívětivější z hlediska prostoru pro pohyb hmatníkové ruky.
3.3.1 Zařízení obsahující šroub
Kapodastery zde vypadají trochu jako svěrák. I zde platí, že šroub může být veden jedním nebo dvěma vodiči (obr. 30) nebo může být fixován na rameno zařízení (obr. 31). Tlak na hmatník je také možno dosahovat i reverzním tahem (obr. 32) nebo pohybem samotné hrazdy přitahováním ke kotvicí části (obr. 33).
3.3.2 Zařízení obsahující pružinu
Zde se jedná spíše o určité výstřelky, byť některé z nich i prakticky použitelné. Síla přítlaku je zde v podstatě již dána, jedná se pouze o konstrukci, která přímo určuje, jakým směrem je tlak vyvíjen (obr. 34, 35, 36).
3.3.3 Zařízení obsahující pákový mechanismus
Předem nastavitelný tlak a rychlé zaklapnutí při instalaci – to jsou devizy tohoto typu kapodasterů (obr. 37, 38).
3.3.4 Zařízení obsahující přítlačné kotvení
Kloubový mechanismus umožňuje u těchto kapodasterů regulovat přítlačný tlak, a to povlovně, v závislosti na tlaku prstů na obě čelisti zařízení při instalaci (obr. 39).
3.4 Kapodastery, jež se kotví shora
Jedná se o unikátní případy řešení instalace těchto zařízení. Buď se jedná o neuvěřitelný patent, umožňující přitlačit hrazdu díky šroubu, procházejícímu v otvorech hmatníku (obr. 40a, 40b), nebo o další „výrobky“, jež už při prvním pohledu dokážou přivodit někomu, kdo se aspoň trochu stará o svůj nástroj, husí kůži (obr. 41). Zde je vlastně síla tlaku aktivována přitahováním obou částí k sobě při využití profilu krku. Zajímavěji pak působí typ Symphonia (obr. 42), model String Beam je ale už přece jenom síla (obr. 43).
Kdo všechno použil či používá kapodaster?
(pouze výrazní uživatelé)
Například: Albert Collins, Bruce Springsteen, Keith Richards, dlouhá řada představitelů akustického blues (kupříkladu Blind Boy Fuller), Clarence Gatemouth Brown, Ritchie Blackmore, T-Bone Walker, Johnny Winter, Steve Howe, Frank Zappa, kytaristé Eagles (v nestárnoucí skladbě Hotel California) a dlouhá, dlouhá řada dalších.
