Letem kytarovým světem - Jak a proč aneb Postřehy z praxe (10. díl)

Na jednu stranu se může zdát neuvěřitelné, že se může přetřásat pořád jedna a tatáž oblast - jenže na stranu druhou se jedná o logickou záležitost. Vždyť hudba a přístup k ní se neustále vyvíjí a každý muzikant, který má aspoň trochu zájem se po všech stránkách stále zlepšovat, se o tyto oblasti zajímá. Na rozdíl od těch, kterým je všechno již jasné a programově, z hlouposti či z vlastního vědomí neomylnosti, už nic řešit nepotřebují. A je tak už vlastně jedno, jestli se debaty odehrávají někde u piva, kam se kapela odebere po zkoušce či při cestě na koncert, čekání na výstup na festivalu - a co vám budu povídat, znáte to z běžného muzikantského života jistě všichni. Je jedno, jestli se odehrávají ty debaty u piva nebo kde jinde.

Dnes nás tedy čeká velmi zajímavé, ale také velmi ožehavé, přímo zrádné téma.

Jak se orientovat v kytarách - třeba i z hlediska toho, co chci hrát

Proč hned tak silné slovo zrádné? Protože jde opravdu o hodně široké téma uvádějící fakta, často všeobecně známá. O kytarách se toho napsalo již celkem dost - neříkám však, že šlo vždy o podnětné a dostatečně zobecňující postřehy. Navíc v dnešní době, kdy tuny nejrůznějšího vybavení na jedné straně a opět znovu kladený důraz na osobnost každého kytaristy a vztah mezi jeho rukama a výsledným tónem na straně druhé (což je konečně zase chápáno jako přínos) dokážou někdy i bezprecedentně setřít rozdíly mezi jednotlivými nástroji, ročníky a značkami, jde opravdu o velmi problematický exkurz. Ovšem to nevadí. Právě na základě vašich dotazů adresovaných na můj mail (jak pod články na webu Muzikusu, tak zejména i na stara-skola@quick.cz), ohlasů na přednášky a učebnice, otázek stovek žáků a výměn názorů mezi muzikanty se prostě pokusíme tuhle oblast zmapovat co možná nejobecněji s co nejširší platností. A to zcela v intencích předchozích dílů.

A ještě jedna poznámka. Když budeme uvádět příklady (zvláště u řad a sérií kytar), tak až na výjimky (kterých zase nebude tak málo) se budeme orientovat zejména na dvě značky, Gibson a Fender. Za prvé jde o nesporné headlinery kytarového světa (ibanezáci a další prominou) a za druhé bychom se tak zapletli do ohromného počtu značek, sérií a řad, že by článek ztratil přehlednost. Zde vás spíše odkazuji na jednotlivé díly Letem kytarovým světem, kde se věnujeme kytarovým firmám. A za třetí, modely obou firem jsou dnes natolik známé, že právě na nich se nejlépe uvádějí některé příklady.

Podle čeho si můžeme vybrat kytaru

Na kytaru se můžeme dívat z mnoha pohledů. Za prvé, ať se to někomu líbí nebo ne, může rozhodnout „láska na první pohled“ - prostě nás ten nástroj něčím, co se většinou obtížně identifikuje, zaujme. Může to být ale i tvar, značka, pověst, skutečnost, že na tento typ hrál či hraje náš idol, doporučení, cena, provedení konečných povrchových úprav, zvuk, pocit při hře, možnost zapojení do celkového soundu a image kapely..., je toho opravdu hodně. Teď si jistě někteří říkáte - co to tam všechno vůbec uváděl, proč neřekl hned na prvním místě zvuk a třeba, jak táhne tón za prsty, a tak dál? Proč zmiňoval cenu a vzhled korpusu? Právě proto, že řada kytaristů, a nemusí to být jen začínající, se nemusí řídit jen a jen kvalitou tónu, ale rozhodují u nich i další aspekty, mnohdy i hodně překvapivé...

Přesto (a nebo právě proto) se pokusme zmínit o nejzákladnějších faktech, které mohou ovlivnit náš náhled na svět kytar.

1) Co vzít třeba na přetřes otázku originál vs. kopie, vintage nástroje vs. současné modely?

Je pravda, že právě tento faktor může být hodně silný. Dokonce i natolik, že i když ti „potrefení“ v hloubi duše vědí, že kupříkladu tenhle před rokem vyrobený „mexikánec“ zní lépe než originál americký Fender Stratocaster z raných šedesátých let, přesto nepoleví ve svém přesvědčení obstarávat si jen a jen letité vintage nástroje. Může v tom být leccos, vedle nostalgie, přesvědčení o kvalitách nástroje a snahy dosíci zvuku svého idolu i určitá část snobismu (a teď sebekriticky mířím přímo do vlastních řad). Samozřejmě že vyhlášenost určité značky do značné míry zaručuje kvalitu zvuku a celkové zpracování nástroje. Jsou sice určité výjimky, ale ty většinou potvrzují pravidlo.

Záleží zde i na tom, jak který kytarista umí s nástrojem zacházet a co od něj vlastně požaduje. Znám třeba jeden příklad z mnoha, kdy majitel krásného černého Gibsona Les Paula Custom z roku 1956 si pořád stěžoval na to, že mu kytara neladí. Zkoušel různé struny, značky, sílu, vylaďoval si neustále oktávy, ale pořád nebyl spokojen. Tak ho nakonec prodal a pořídil si Standard, ročník 1961. Jenže na tom se také setkal se stejným problémem. Celý problém měl nakonec velmi prozaické vysvětlení - onen kytarista totiž namotával struny celé, nabaloval je na kolíky, a když se mu tam nevešly (u basových strun), nechával je trčet od hlavy a jejich konce balil do smyček. Což u nástrojů, které nemají třeba zámky, je hodně problematické. Stačilo tedy, když struny tzv. zasmyčkoval a nechal jen jeden, nanejvýš dva závity a zbytek ustřihl. Až se sám pak divil...

2) A otázka, co vlastně od kytary vyžaduji?

Máme zde na mysli hledisko stylu. Tak a tohle je velmi ožehavé téma, o jehož úskalích jsme se zmiňovali již v úvodu. Když to vezmeme hodně obecně, tak v podstatě na jakýkoli nástroj můžu zahrát při současných možnostech vybavení a custom úprav prakticky cokoli. Jistě, pořídit si starého Burnse s původním vybavením a čekat od něj, že mi v ultrametalové kapele zastane stejnou práci jako nejposlednější modely ESP, je jistě dost špatně. Ale pokud chcete namítnout, že pololubové, nízkolubové či lubové kytary se hodí spíše na bluesovou, bluesrockovou či jazzovou hudbu a její fúze, tak stačí jmenovat například Teda Nugenta (z mnoha kytar třeba Gibson Byrdland či Howard Robert Fusion), raného Ritchieho Blackmorea (Gibsony ES-335), Alvina Lee (ES-335), Alexe Lifesona (ES-335, ES-355), Toye Caldwella (ES-335), Andyho Scotta od Sweet (ES-335), Stevea Howea (ES-175D) atd. A opačně. Vždyť kupříkladu blues nemusí být jen ve znamení lubovek. Zde si jako příklad můžeme uvést třeba Johnnyho Wintera a jeho Steinbergera, Erika Claptona a Gibsona Explorera, Alberta Kinga a Flyingy... A to jsme se zastavili u Gibsonů. I když právem, protože na rozdíl od Fenderů už jenom z historického hlediska nabízejí vzhledem ke konstrukci nástrojů zavedenější variabilnější možnosti.

Pravdou ovšem je, že pokud zcela stranou odložíme veškeré možnosti úprav zvuku u modelerů, procesorů a syntezátorů, tak není od věci uvést, že z toho nejobecnějšího hlediska platí několik poznatků. Pokud inklinujeme spíše k jazzovějším náladám, hodila by se více kytara elektroakustická s klenutým víkem, pro blues a jeho odnože pak kytary masivní či polomasivy a pro rock obecně pak vlastně úplně všechno, zejména pak masivy. Proč? Zkusíme zodpovědět dál.

3) Takže čeho nejzákladnějšího si všímat při koupi?

Zvuk. Není špatné si zkusit , jak která kytara zní nasucho, a poté ji i zapojit. To je vždy trochu problematické, protože v prodejnách hudebních nástrojů nemusí mít třeba totéž vybavení (včetně efektového řetězce), které vlastníte vy. Navíc, zkoušet to delší dobu tzv. naplno, může být docela problém. Ideální je, když má prodejna své zkušebny (pokud můžeme uvést příklad, tak velmi dobře to mají vymyšleno v Music City v Praze).

Zkuste se zaposlouchat do znělosti akordů ve více polohách. Kytara by se měla rozeznít, tóny by měly být nejen slyšet, ale měli bychom je cítit v rukách, měly by být čitelné.

Velmi důležité je, zda nástroj tzv. sedne, zda z něj máme dobrý pocit, zda tušíme, že by se mohl stát naší součástí.

Dávejme si i pozor, zejména v bazarech, na případná poškození, a to hlavně na krku, důkladně si prozkoušejme znělost tónů po celém hmatníku a na všech strunách. U nástrojů výrazně levných se vyplatí vyzkoušet i ladění ve vyšších polohách.

Musíme se znovu zmínit o poměru cena a kvalita. Přes veškeré poznámky se obecně můžeme opřít o to, že lepší kytara se odvděčí svými předpokládanými a dokonalejšími zvukovými a hráčskými vlastnostmi. Třeba už jenom z hlediska toho, že u těchto nástrojů nemusíme tak úporně dávat pozor na spoustu věcí, jako třeba na způsob stavby korpusu (na kytarách s přírodní povrchovou úpravou pohledem zezdola od upínacího kolíku nejlépe poznáme jednotlivé díly, ze kterých je korpus slepen - léta jednotlivých kusů by měla být přibližně stejná a stejně orientovaná), dále na průhyb krku, průběh korekcí, chod ladicí mechaniky, čistotu zpracování pražců atd.

A ještě jedna věc. Prakticky žádné dvě kytary nejsou úplně nachlup stejné. Hledisko může být různé. Eddie Van Halen jednou prohlásil: „Mám doma dva úplně stejné Gibsony Les Pauly. Jednoho jsem brával pořád na vystoupení, ždímal jsem z něj, co se dalo, a toho druhého jsem si šetřil. Ten první, s odřeným lakem, úplně nasákl tou muzikou nebo co, protože když si vezmu do ruky toho, co pořád stál doma, tak ten zvuk je nějaký jiný. Z toho prvního ta muzika jede, ten tón je prostě jiný, je to v něm...“

4) Co se třeba inspirovat vzory, našimi idoly?

Proč ne? Naopak. Tady bych vás odkázal jak na jednotlivé články, o kterých jsme se již zmiňovali, tak i na vybraný přehled osobností, vázaných k jednotlivým značkám, uvedený v textových přílohách. Zde je ovšem potřeba poznamenat, že nejen kytara vytvářela osobitý sound uvedených kytaristů. Navíc řada z nich měla určitá období, kdy hráli na jiný nástroj. Prostě proměnných je celá řada. Jako vodítko to ovšem pomoci může. Někdy se ale stane i to (a je to dosti časté), že i přes možnost pořídit si adekvátní nástroj dle svého idolu se nakonec adept rozhodne pro ten, který mu prostě a jednoduše víc sedí. A nemůžu se ubránit dojmu, že je to tak rozhodně správnější...

Další vysvětlení slova běžný

Ba ne, po zkušenostech z některých ohlasů to raději uvedu znova, i když v jiných souvislostech. Slovíčkem běžný myslím nás, obyčejné muzikanty, co po ukončení svých obvyklých denních či týdenních povinností zalezou se svou skupinou do zkušebny či vyrazí do studia nebo na vystoupení a prostě hrajou - mnohdy jen za dopravu a za „... kluci, máte každej tři piva u tamhletoho stánku.“ A když se podaří i nějaký větší peníz - no tak sláva! Slovo běžný pak ale rozhodně neznamená, že by se to týkalo i výkonů těchto kapel a jejích muzikantů. To v žádném případě. Ne nadarmo se totiž říká, že ideální je spojení profesionálního přístupu a amatérského nadšení. A to právě u těchto běžných muzikantů bývá dost často základem projevu - málo však vnímaného větším světem hudebního byznysu. S velkou škodou pro naši hudební scénu. Málo platné, nedovedu prostě skrýt svou náklonnost spíše ke světu amatérských či poloprofesionálních souborů než k mnohdy bezchybným, ale uzívaným výkonům našich médii profláklých hvězd.

A právě tématy z okruhu běžného muzikantského života se zabývají naše články ze série Postřehy z praxe. Takže zde určitě nenajdete radu, zda si nechat přepražcovat všech svých dosavadních osmadvacet kytar podle svého nového, světoznámou firmou právě vypuštěného signature modelu, nebo to provést jen u těch dvanácti, co vám technik bere s sebou na turné...