V rámci našeho seriálu si dnes přiblížíme elektroakustické nízkolubové kytary. Pokud jsme se v minulých dílech věnovali kytarovým firmám, tak jsme se zaměřili buď na masivní nástroje, nebo přímo na akustické či akusticko-elektrické kytary. Přidejme si tedy další kousek do mozaiky celkového rozhledu kytaristy a podívejme se na tyto kytary, které se skoro již půl století těší stálé oblibě bez nijak zvlášť dramatických zvratů i z hlediska módních trendů, a přesto představují velmi výrazný prvek v historii kytary a současné hudby.
Jako obvykle si tedy tyto nástroje utřídíme, zcharakterizujeme jejich hlavní znaky, celkově zhodnotíme jejich místo v historii, uvedeme si v kostce nejvýraznější modely nejznámějších firem s tím, že si ty základní přiblížíme podrobněji.
Obliba elektroakustických nízkolubových kytar sahá od padesátých let (Chuck Berry, John Lee Hooker, T-Bone Walker, Jimmy Rogers, Clarence Gatemouth Brown...), kdy firma Gibson začala v zájmu širšího využití zužovat široký korpus svých jazzových modelů, přes šedesátá léta (např. John Lennon, George Harrison, Eric Clapton, raný Ritchie Blackmore, Alvin Lee...) a období let sedmdesátých a osmdesátých (Andy Scott, Eric Johnson, John McLaughlin, Peter Banks, Elvin Bishop, Toy Caldwell, Dave Edmunds, James Honeyman-Scott, Robbie Krieger, Lee Ritenour...) až po současnost (např. Alex Lifeson, Paul Weller, Noel Gallagher, Lenny Kravitz, pozdní Izzy Stradlin...) včetně osobností, jejichž jméno je v této oblasti stálicí po celou tuto dobu (např. B. B. King, Freddie King, Larry Carlton, Alan Holdsworth, John Scofield...).
Nejdříve si ale musíme vymezit tuto kategorii a ujasnit si její místo. Kytary si totiž pro lepší orientaci můžeme rozdělit takto (u ostatních jednotlivých kategorií uvedu v zájmu místa jen minimální znaky, v daleko širším a podrobnějším měřítku s uvedenými příklady včetně obrázků se s tím setkáte v učebnici Rocková kytara II):
A) Kytary akustické klasické - nylonové struny, klasická hudba - J. Dowland, Vietorisův kodex, Adam Michna..., patří sem i flamenco kytary, osobnostmi vývoje jsou např. A. Segovia, Greg Smallman...
B) Kytary akustické - vžitý název "španělka", "akustika", kovové struny
a) kytary akustické s klenutým víkem (Gibson, D'Aguisto, Epiphone...)
b) kytary akustické s plochým, rovným víkem (Martin - modely Dreadnought, obecně sem patří později i typ jumbo)
C) Kytary elektroakustické (semiakustické) - ve své stavbě spojují ve většině případů charakteristiku akustické kytary se snímačovým systémem a nástrojů s plným korpusem. Tyto kytary sice znějí i bez zapojení, ale svůj charakteristický tón a jemu odpovídající úlohu získávají až při zapojení.
a) kytary elektroakustické s klenutým víkem (tzv. klasická lubovka, široké luby, absence středového bloku, jazz)
b) kytary elektroakustické nízkolubové (klenuté i ploché víko, úzké luby)
c) kytary elektroakustické pololubové s rovným víkem (nylon + piezo, řada Chet Atkins)
d) kytary elektroakustické nízkolubové polomasivní (o ty nám dnes jde - viz níže)
e) kytary akusticko-elektrické (ozvučené akustické kytary, tón vzniká vyloženě na akustické bázi, jak bylo původně plánováno, na trh se ale dostává se snímačovým systémem - Washburn, Ovation, Takamine, Yamaha...)
D) Kytary masivní - nám nejznámější nástroje, kde snímačový systém, tvar celé kytary, materiál a kompletní filozofie při vzniku nástroje vytváří komplexně tón, jeho barvu, šířku, a to ve vzájemné souvislosti (Gibson: Les Paul, SG, Explorer, Firebird, Flying V, EDS, DC..., Fender: Stratocaster, Telecaster...
E) Speciální kytary vydělených řad včetně MIDI kytar (dnes bez komentáře).
Podívejme se tedy na jednotlivé značky kategorie C) písmeno d)., neboli kytar elektroakustických nízkolubových polomasivních. V názvu těchto nástrojů se už neuvádí klenuté víko, protože v tom případě klenuté většinou je. Často se také neuvádí, že jde o kytary nízkolubové, zvláště, když se hovoří o konkrétních typech, řadách a značkách. U drtivé většiny z nich prochází středem korpusu masivní blok, většinou z mahagonu či javoru, takže to už není klasická dutá lubovka. Tento významný konstrukční prvek nejvíce přispěl k tomu, že se lubové kytary dostaly z oblasti jazzu přes blues do rockové muziky. Když se totiž do silnějších stacků a komb zapojila klasická, dutá lubovka, tak rezonanční prostor mezi oběma víky nedokázal svými vlastnostmi vytváření tónu uhlídat vznik feedbacku, zpětné vazby. Někteří kytaristé to řešili dokonce tím, že do korpusu cpali ozvučnicovými f-otvory různé hadry, ručníky, v historii jsem zaznamenal i popel (samozřejmě vyhaslý), který se v korpusu následně upěchoval... Centrální blok tyto problémy výrazně omezil a vzniklé polomasivy tak skloubily zvukové vlastnosti dutých lubovek z hájenství jazzu a masivních kytar z oblasti rocku do naprosto neopakovatelné zvukové charakteristiky, která právě těmito vlastnostmi dokáže okouzlit snad každého kytaristu.
Gibson ES335
Pokud jsme hodně movití, pak si můžeme dovolit kytary z období let 1958-61. Jejich ceny šplhají do závratných výšek, hovoří se o částkách kolem 15 000 liber. Mezi nejcennější typy patří tzv. "blondky", ES335TN, kde písmeno N značí "natural", přírodní, světlou povrchovou úpravu korpusu. Vykládání hmatníku bylo nejdříve tečkové, později přešlo na bloky. Centrální blok také mj. způsobil, že i na tyto kytary bylo možné použít přišroubovaný struník. V polovině šedesátých let začala firma osazovat tyto kytary hrazdovým struníkem, ale tehdy se to nesetkalo s velkým zájmem (renesance tohoto osazení nastala až v devadesátých letech). V šedesátých letech se pro kytary ES335 stala červená barva klasickou, typickou barvou. Modely z konce šedesátých let mají navíc nepatrně užší krky. Nástroje z první poloviny 70. let mají mezi sběrateli horší pověst, ale rok 1976 znamenal některé razantní změny v rozměrech, vybavení a váze kytar, takže tyto řady se již cení dobře. V osmdesátých letech se do vykládání hmatníku opět dostaly tečky. Osobně mám ze všech elektroakustických polomasivů tyto kytary nejraději. Na některé typy jsem si zahrál a mohu potvrdit, že jde o velice osobité nástroje, které každým tónem podtrhují osobnost kytaristy a jeho feeling.
Gibson ES345 + Gibson ES355
V podstatě šlo o vyšší vývojový stupeň předchozího modelu, kytary se nabízely ve stereofonním zapojení a šestipolohovým přepínačem Vari-Tone, který vyvinul Walt Fuller, odborník na snímače. Na firemních prohlášeních k uvedení těchto nástrojů tehdy stálo: "Tato kytara vám přinese jakýkoli zvuk, který jste slyšeli na jakékoli kytaře!" Spoustě muzikantům se ale tyto vymoženosti nelíbily, a tak byly tyto kytary upravovány na normální zapojení a bez Vari-Tone. Některé řady obsahovaly hrazdový struník, hlavně pro možnost umístění tremola Bigsby (např. u ES355). Raritou mezi těmito kytarami je pak model ES330, který na rozdíl od ostatních polomasivů nemá centrální blok. Zvláštností pak jsou kytary ES Artist a zejména nádherná B. B. King Lucille, které nemají v korpusu f-otvory. I s těmito kytarami mám ty nejlepší zkušenosti, hrál jsem na ES345 v úpravě cherry a několikrát jsem si vyzkoušel černou Lucille. Je to opravdu zážitek.
Epiphone
Roku 1873 založil řecký přistěhovalec Anastasio Stathopoulo svou firmu House of Stathopoulo a začal stavět flétny a housle. Jeho dva synové, Epamonondas (neboli Epi) a Orpheus (neboli Orphie), se rychle zaučili, a když firma roku 1928 změnila svůj název na Epiphone Banjo Corporation, Epi se stal ředitelem a rozšířil výrobu na kytary, mandolíny a banja. Na začátku třicátých let uvádí na trh kytary s klenutým víkem a to přímo modely řady Masterbilt. Pro velký úspěch následují Emperor, Deluxe a skromnější Broadway, Triumph, Royal, Spartan, Blackstone, Devon a Zenith. V polovině třicátých let se firma stěhuje z Long Islandu do New Yorku a nastupuje k ní Herb Sunshine, což je pro značku Epiphone stejný ekvivalent, jako např. u Gibsonu Lloyd Loar a Ted McCarty. Začíná se pracovat na elektrifikaci kytar. Na počátku čtyřicátých let Epi umírá a společnost přebírá Orphie. Ten se zejména roku 1953 potýká s obchodními potížemi, traduje se, že kytary se staví z hotových prefabrikátů, společnost se stěhuje do Philadelphie a velké stávky si nakonec vynutí její krach.
Roku 1957 celou společnost koupila firma Gibson. Některé modely se lehce modifikovaly a dále se uváděly pod názvem Epiphone. Značka byla Gibsonem používaná hlavně proto, že si firma značně rozšířila pole působnosti, kdy mohli jejich kytary prodávat i ti dealeři, kteří neměli koncesi na kytary Gibson. Výsledkem tohoto spojení byly výborné nástroje, z nichž svou kvalitou vyčnívají dva typy, Casino a Riviera. Epiphone Casino byla v podstatě sestrou Gibsonu ES330, takže také neměla centrální dřevěný blok, osazena byla P-90 s chromovanými kryty a měla hrazdový struník. Riviera již obsahovala "centrblok" a byla osazena mini humbuckingy. Ty firma Gibson posléze využila pro osazení Les Paula DeLuxe. Tyto dva modely se nejdříve vyráběly s širší hlavou, na pozdějších kytarách byly hlavy užší. Velký boom těchto kytar byl díky Johnu Lennonovi a Georgeovi Harrisonovi v šedesátých letech. V následujícím desetiletí se kytary Epiphone vyráběly v Japonsku a Korei a do USA se některé typy dovážely ke kompletaci. Takže i když je na vnitřní straně nálepka Kalamazoo, Michigan, nemusí to znamenat, že je kytara z USA! S rostoucí oblibou polomasivů se část výroby opět přestěhovala do USA a to zejména v devadesátých letech. Z dalších proslulých řad můžeme jmenovat Sheraton, Professional...
Guild
Roku 1952 se na trhu objevily první nástroje této firmy. Vlajkovou lodí se stala řada Starfire, která v šedesátých letech měla jeden výřez (Starfire III), následné modely (IV a V) měly již výřezy dva. Mezi kytaristy mají tyto nástroje výbornou pověst, protože jsou velmi příjemné do ruky a jejich tón je průrazný.
Fender
I když si teď říkáte, že tento gigant masivních kytar by mohl těžko zabodovat i v této oblasti, tak se mýlíte. Fender postavil některé opravdu dobré polomasivy s f-otvory, jako např. Coronado. Tento typ byl zvláštní i tím, že výrobci nejdříve vpravili injekcemi do předem vyhlédnutých stromů požadované barvy a teprve po nějaké době ty stromy porazili a zpracovali! Protože však tato firma proslula právě svými stratocastery a telecastery, upadly tyto nadějně se tvářící pokusy do zapomnění.
Gretsch
Historie firmy se píše již od roku 1883, ale až ve třicátých letech začala firma vyrábět kytary. Nejznámějšími byly vedle nesporně vynikajících řad White Falcon a Country Gentleman modely Tennessean. V roce 1962 byla kytara osazována jedním snímačem, o rok později byly snímače dva.
Rickenbacker
Firma, jejíž nástroje byly vždy specifické. Nejznámější kytarou byly modely 330 s trojúhelníkovým vykládáním hmatníku, velmi žádaná byla jejich variace 335 s vibrapákou. Tato firma proslula spíše svými baskytarami (Paul McCartney, Roger Glover, Phil Lynnott, Lemmy, Chris Squire...) a dvanáctistrunnými modely (George Harrison, Roger McGuinn, Tom Petty...)
Hofner
Tato německá firma proslula spíše svými kytarami s velkýma hlubokým korpusem, jako Senator, President a Committee, ale na přelomu šedesátých a sedmdesátých let měla dobrý ohlas nízkolubovka Verithin s dobře vyváženými snímači a příjemnými krky. Je v tom kus historie, zkusit si zahrát na tento nástroj, ale nápor levných asijských semiakustik tuto kytaru v podstatě odrovnal.
Yamaha
Řada SA produkovala vynikající nástroje výborných zvukových vlastností a, jak je pro Japonce typické, v mnoha úpravách a modifikacích. Šlo o řady SA2000 (vrchní víko a spodní deska z buku a břízy), SA2000S (smrk), SA12000 (bez vykládání hlavy), SA1100 (třívrstvý centrblok), SA2200, velmi zajímavou byly polomasivy SA800, zejména v "blond" úpravě a se smrkovým centrblokem.
Paul Reed Smith
Vysoce kvalitní firma, známá svými masivy, se vydala i do této oblasti a nutno přiznat, že se jí to podařilo velmi dobře. Její modely Hollowbody se začínají čím dál více prosazovat, někteří fajnšmekři ale kritizují menší tělo a tím pádem i menší poměr akustické části korpusu na výsledném zvuku.
Ibanez
Velká firma, která vedle svých jazzových lubovek Pata Methenyho a Georgeho Bensona proslula zejména řadou ArtStar, mezi nimiž vyčnívají modely Johna Scofielda. Nejznámější jsou řady AM (AM70, AM75, AM200 a AM205) a AS (zejména AS200, AS80 a AS120). Obě mají javorový centrblok a jsou to jediné polomasivy, které se spolu s Epiphone a nejnovějšími snahami Paul Reed Smith mohou spolu s Gibsonem postavit do čela nízkolubovek.
Pro úplnost si jmenujme některé z dalších firem, zabývajících se větší či menší měrou polomasivy (zvýrazněny jsou ty, které jsou opravdu vynikající a na které jsem si i zahrál): Abyss (NC), Tom Anderson (Hollow Classic), Aria (TA60), Artinger (Hollowbody, Semi-Hollow), Aslin Dane (Jazz 35), Columbus, Cort, D'Angelico (NYSS-3), Encore, Hagstrom, Hamer (Newport Korina), Hohner (HS35-N), Johnson (JH-200), Ken Bebensee (Bear-o-Tone), MJ Guitar Engineering (Mirage GT), Reverend (Avenger), Samick (RL3), Stromberg (Montreux), Tanglewood, Vantage, Washburn, Westone...
A ještě několik rad pro koupi polomasivu aneb Na co si dát při nákupu pozor:
Vedle kontrol, obvyklých při koupi jakékoli kytary, si dejte zvláště u sunburstů pozor na zlomený krk (v této barvě se to dá dobře zakamuflovat). Zkontrolujte pořádně i část korpusu za kobylkou či pevným, přišroubovaným struníkem. Někdy se stává, že tam objevíte vyvrtané otvory pro upevnění hrazdového struníku či přímo mechaniky vibráta Bigsby a následnými úpravami byla tato zařízení odstraněna. Přestříkání a přelakování je u těchto nástrojů méně obvyklé než u plných masivů, ale přesto je nutné to zkontrolovat pohledem do f-otvorů či k upínacím kolíkům. Běžná by již u těchto kytar (zvláště starších ročníků) měla být kontrola prohnutí a vyrovnanosti krku. Nejlépe to zjistíme pohledem od hlavy k tělu nástroje (u starších elektrických kytar zvolíme i pohled od korpusu k hlavě), zvýšenou pozornost pak věnujte oblasti kolem dvacátého pražce, kde je většina krků semiakustik připojena k tělu. Je dobré si i zkontrolovat čistotu tónů při jejich ohýbání nad dvanáctým pražcem. Pozor i na nestejně vytažené pražce - je to známka toho, že se předchozí majitel pokusil vyřešit špatné ohýbání krku (tzv. "vřeteno"). Seříznutí hmatníku a přepražcování by tento problém mělo vyřešit - to ovšem svěřujte renomovaným kytarářům.
