Letem kytarovým světem - Elektrické kytary Music Man a Charvel

Na základě vašich ohlasů opět přicházíme s exkurzí do kytarových firem, k výrobcům kytar elektrických.

Kdo nás dnes čeká? Jsou to dvě velké, ve světě vysoce uznávané značky. V našich zemích jsou tyto dvě firmy ne tak úplně, jak se říká, profláklé, ale právě to je nutné napravit, protože tyto kytary, zvláště té první firmy, si to opravdu zaslouží.

Obě dvě značky jsou z USA, obě prošly existenční krizí a obě se zase zvedly. První z nich si své renomé drží opravdu výrazně a devadesátá léta jí přinesla nový vzestup. Druhá zažila svůj úspěch zejména v letech osmdesátých, dokázala se však v novém tisíciletí znovu zvednout. První nijak zvlášť stylově omezena není, její nástroje používá široké spektrum rockových muzikantů, druhá je zaměřena spíše na styly heavy metalu. A co je pak zajímavé, velkou zásluhu na šíření jména obou značek měl mj. třeba Eddie Van Halen. Takže už tušíte? Ano, první firmou je Music Man, od roku 1984 součást korporace Ernie Ball, a druhou je Charvel, divize značky Fender.

Tak. A protože jedeme dle osvědčeného modelu, tak si dnes obě firmy přiblížíme z hlediska historie, celkové filozofiepřístupu k nástrojům, a ve vybraných případech si uvedeme i některé základní modely. Co je nejdůležitější, uvedeme si i kytaristy, kteří na tyto nástroje hráli či hrají (což určitě vypoví o charakteru určité firmy a značky asi nejvíce) - novinkou je zde u jmen uvedení modelu (aspoň tam, kde to šlo). V neposlední řadě nebudou chybět ani tabulkové přílohy, obsahující celkový přehled současných základních linií, řad a sérií nástrojů jednotlivých firem.  

Ani u těchto firem nebudou chybět mé osobní pocity ze hry na některé modely, protože jsem se mohl zejména s modely Music Man setkat ve své praxi více.

Music Man

Příběh této zajímavé kytarové firmy započal roku 1971, když Forest White a Tom Walker založili společnost Tri-Sonix, Inc. Na rozjezdu firmy se podílel i Leo Fender a není divu, protože oba zakladatelé byli blízcí spolupracovníci této legendární osobnosti světa elektrických kytar. White byl kdysi ředitelem závodu Fender Electric Instrument a Walker pracoval jako obchodní zástupce firmy.

Roku 1973 se název změnil na Musitek a v lednu 1974 pak na současný název Music Man. Stalo se tak na návrh Lea Fendera, kterému se původní název nelíbil. Firma se uvedla zesilovačem, nazývaným 65 a pokračovala v trendu stavění zesilovačů, který se stal pro ni v této době základním. Ovšem když roku 1975 skončila právní omezení vstupu Lea Fendera do dalších firem, začala se karta obracet. Fender byl jmenován prezidentem společnosti a do jednoho roku byl postaven závod na výrobu nástrojů. A už to začalo frčet. Prvními produkty byly modely Stingray, kytara a baskytara. Jednoznačný a dlouhodobý úspěch mezi muzikanty, i když v pozdějších dobách, měla baskytara s typickým uspořádáním kolíků na hlavě (3 + 1, u kytary šlo o 4 + 2) se snahou co nejvíce omezit některá místa menší znělosti a jedním snímačem v mezipoloze obvyklých umístění dvou snímačů. Za návrhem prototypu stáli jak Fender a White, tak i Sterling Ball, který pomáhal při samotné konstrukci a Walker, autor designu předzesilovače. Na své nástroje začali instalovat aktivní elektroniku, čímž se stali průkopníky masové produkce tohoto aktivního způsobu snímání.

V době uvedení těchto modelů se ale kytary nesetkávaly s příliš velkým úspěchem. Důvodem byl mj. i v té době ne příliš zajímavý design nástroje a jeho povrchová úprava. To vedlo dokonce k určitým rozkolům mezi jednotlivými stupni firmy. Začátek osmdesátých let tak byl poznamenán velkými problémy v odbytu a odchodem (včetně i úmrtí) klíčových osobností firmy. Navíc se na trh dostaly i další firmy, které kyaristům nabízely nejen pružnější reakci na požadavky dobové scény, ale i custom povrchovou úpravu. Navíc zde bylo potřeba stále počítat s velkými giganty. Do hry se zapojil i Grover Jackson, který dodával části kytar (krky, pro některé modely CLF Research či G & L) a jehož prudce vzrůstající produkce v osmdesátých letech začala dělat hlavu i takovým značkám jako Gibson či Fender, natož firmě, která se potácela v existenčních problémech. I když značka přišla s dalším modelem, Sabre, i když se instalovaly grafitové prvky do konstrukce, firma se ocitla na pokraji bankrotu. Její majetek a značka tak byly nabídnuty ostatním firmám a 7. března 1984 byla prodána konglomerátu Ernie Ball, proslulému výrobci strun.

Prvním produktem byla akustická baskytara Earthwood, která i přes doporučení Johna Entwistla neměla takový ohlas, jak se očekávalo. Spojená značka Ernie Ball Music Man se tak vrhla na kytary, kde se jí ale opravdu začalo dařit. Svou filozofii opřela o výrazná jména soudobého kytarového světa a tato myšlenka jí stoprocentně vyšla. Během druhé poloviny osmdesátých let a počátkem let devadesátých tak přicházejí na trh série a signature modely Silhouette (1986), Steve Morse (1987), Eddie Van Halen (1990), Albert Lee (1993), Steve Lukather (1993), John Petrucci (1999) a další. Úspěch se dostavuje i s novými modely baskytar. Firma, či lépe řečeno značka, se znovu zvedla, a i když nemohla dobře konkurovat prodejním číslům velkých monopolů, přesto se dokázala výrazně prosadit u kytarové veřejnosti zpracováním a kvaliou svých nástrojů, rychlou reakcí na požadavky muzikantů, změnami v osazení nástrojů ainstalací piezosnímačů..

Ve druhé polovině devadesátých let řada firem převedla určitou čáíst své výroby na levnější asijský trh, často se jednalo i o vznik dalších řad produkce firem. Music Man se tomuto trendu chvíli bránila, ale nakonec podléhá všeobecnému tlaku a převádí část výroby do sérií OLP. Jako určitou reakci na celkový trend šetření nákladů rozjíždí sérii SUB, kdy jde cestou mj. i jednoduššího designu korpusu a povrchových úprav, ovšem při dodržení kvality provedení. Myšlenka se chytla a značka opět zvedla hlavu. I když tento trend byl později ukončen, kytary z této éry mají pořád vysokou cenu na inernetových prodejních portálech.

V dalších letech se úspěchy týkaly zejména baskytar. Výraznější skok ve vývoji firmy přichází ke konci prvního desetiletí nového tisíciletí, kdy přicházejí na trh ne již tak drahé nástroje série Sterling by Music Man, kam v dalším vývoji patří kytary AX20 ze série Axis Super Sort, AX40 (z Axis), JP50 z řady signature John Petrucci a SILO30 ze série Silhouette. Roku 2012 navíc firma rozšířila svou nabídku i o Sterling by Music Man SUB, kde se jedná o nástroje pro začátečníky.

Celkově lze říci, že obecně se lépe chytily baskytary, vždyť kdo by neznal tento typ nástroje z fotografií Cliffa Williamse od AC/DC, Alana Lancastera ze Status Quo či Tonyho Levina z King Crimson. Ale jak vidno,, seznam kytaristů využívajících nástroje Music Man je v podstatě takové „who is who“ v současném kytarovém světě.

Osobně jsem měl v rukou delší dobu EVH Wolfgang, nádhernou kytaru s krémovou úpravou. Co vám mám povídat - vlastně hrála sama. Tělo z lípy, krk i hmatník z javoru, Floyd Rose, se kterým šlo dělat psí kusy, kytara šla krásně k tělu, ergonomie hraní byla velmi dobrá. Music Man navázal na tuto řadu sérií Axis, z níž jsem si vyzkoušel také několik modelů, maje snahu opět si zkusit dvojzvratné tremolo. Lípa a javor zůstaly zachovány, některé modely mají hmatník z palisandru. Kytara měla snímače DiMarzio HH-2, na druhém modelu v červené barvě měl můj žák SH-10 Seymour Duncan. Kytary zněly tak, jak očekáváte od nástroje s dvojzvratným tremolem. Po zvyknutí si na tah a práci strun šla kytara skvěle do ruky, mechanika Schaller perfektně držela všechny eskapády s tremolem, dlouhý zkreslený tón se hezky nesl. U čistších rejstříků barvy zvuku mi vyhovoval spíše Wolfgang, ale to je jen můj problém.

Jako fanoušek Steva Morseho jsem měl v ruce i jeho signature model. Obrovská škála možností zvuku - to překvapí hned na prvním rande. Na druhém setkání pak zjistíte, že ta kytara má svou osobitost, stejně jako výrazné modely zavedených firem.

V současné době firma nabízí signature série John Petrucci v řadách I3 (krk z mahagonu a hmatník z palisandru, piezo), JP12 (hmatník z ebenu, piezo, dva switche), JPXI (krk z mahagonu, hmatník z ebenu, piezo), JPX (s ozvučnicovými komorami), BFR (HB/HB DiMarzio, i sedmistrunná verze) a JP6 (lípa, piezo, i v sedmistrunné verzi), dále Steve Lukather v řadách LIII (olše, javor a palisandr), Luke BFR (aktivní elektronika, HB/SC/SC EMG) a Classic (EMG 85), samozřejmě Steve Morse v řadách SM-Y2D (topol, bez tremola, HB/SC/HB) a základní model (osazení HB/SC/SC/HB) a jistě i Albert Lee v řadách Classic (mahagon, krk i hmatník z palisandru), BFR (i piezo) a základní model (3x SCSeymour Duncan MM-90).

Jako pokračovatel EVH ale již bez signatury Van Halena je velmi úspěšná série Axis (jeden knoflík, tremolo Schaller M6LA, 2x HB DiMarzio), Sport (2 knoflíky, volume, tone) a Super Sport (vybraná dřeva, 2x HB DiMarzio Custom), firma nabízí i klasickou sérii Silhouette (2x mniHB), dvoukrkou verzi, také Special (HB/SC/SC) a Classic (HB/SC/HB, tremolo). V současné nabídce jsou i modely Armada (velmi kvalitní ruční zpracování a originální design), Reflex (lípa, javor, mahagon, krk a hmatník javor, 2x HB, pevná kobylka) a Game Changer - Reflex (i osazení HB/SC/HB).

Charvel

Značku založil roku 1970 Wayne Charvel v Kalifornii. Nejdříve šlo v podstatě o závod, který opravoval kytary, zejména Fendery, a byl jednou ze součástí značky Fender. Ovšem když firma pod označením Charvel’s Guitar Repair začala produkovat custom verze úprav a osazení dalších speciálností zcela dle přání zákazníka, tak se její jméno rychle rozlétlo do všech stran. Řada asijských firem začala napodobovat Charvelovy postupy, a tak se firma rozhodla stavět z gruntu své nástroje. Problém byl, že asijské firmy vtrhly na kytarový trh s kvalitními výrobky za hodně nízké ceny. Což způsobilo velkým společnostem hluboké vrásky a menší značky zcela odrovnalo. Roku 1978 je tak Charvel prodána značce Grover Jackson. Jackson vrhnul řadu prostředků do vývoje. Některé firmy, BC Rich, Music Man a další, začaly mít požadavky na řadu vychytávek z období činnosti samostatné značky Charvel. Tou základní charakteristikou bylo, že se při konstrukci vycházelo z tvaru těla starocasteru, ale některé rozměry se maximalizovaly. Vzniká tak tvar těla, pro který se ujímá název superstrat, který už jenom tvarem korpusu (hluboké výkroje, ergonomická vybrání tvaru, rychlý krk...) zcela rezonuje s požadavky nástupu nového hudebního směru osmdesátých let - heavy metalu.

Prvním velkým úspěchem byl model Randyho Rhoadse, kde druhá varianta, Concorde, se nakonec přes počáteční Jacksonovy obavy stala kultovní záležitostí a nastavila další standard designu elektrických kytar. Úspěch podnítil vznik značky Jackson Guitars.

Roku 1986 se výroba přesunuje do Ontaria a firma zavádí další řady, které jsou již produkovány místo ruční výroby v USA na levnějších asijských manufakturních výrobních linkách. Změna hudebního vkusu na konci osmdesátých let a pokles celkové výroby pak přiměl Grovera Jacksona prodat značku Charvel/Jackson japonské firmě IMC, International Music Corporation.

Značka se v tomto období setkávala s občasnými uzavřeními výroby a až roku 2002 vstupuje do jejich historie Fender, který jméno Charvel obnovuje, zejména s modely San Dimas. Výroba se tak rozběhla jak v USA, tak i na asijských pobočkách. V každém případě se v současné době jedná o velmi kvalitní nástroje.

V základních sériích je v nabídce signature řada Warren DeMartini, a to Snake (Floyd Rose, mechanika Schaller) a San Dimas (snímače Seymour Duncan), dále série Desolation s jedním výřezem (vychází z tvaru Les Paula) v řadách DS1 Pro Stock (24 pražců, průchozí krk, mahagon), DS-1 FR (Floyd Rose), DS-1 ST (aktivní HB Seymour Duncan), DS-2 (lepený krk), DS-2 ST (aktivní elektrika), DS-3 ST (šroubovaný krk), Desolation s dvěma výřezy: FR (průchozí krk), DC-1 ST (aktivní EMG), DC-2 ST (lepený krk, aktivní Charvel snímače), Desolation Skatecaster, taktéž v nabídce FR, ST a SK-3 ST, čistě metalové záležitosti Star DST FR, ST a FR 1H (osazen 1xHB) a superstraty Soloist DX FR (průchozí krk) a ST (aktivní EMG).

Součástí nabídky je i série San Dimas/So-Cal (vychází z tvaru stratocastera) v řadách So-Cal 1 HH (Seymour Duncan, Floyd Rose) a 1HS HT (HB/SC).

Měl jsem v rukách několik Soloistů a vždycky mne u nich uchvátil rychlý krk. Jedná se o hodně specifické kytary, které už svým nastavením předpokládají (samozřejmě ne bezpodmínečně) určité stylové zaměření.

www:

www.music-man.com

www.charvel.com

10. června 2011 Marsden po dlouhém čase vystoupil na jednom pódiu s Whitesnake. Stalo se tak vlastně poprvé od roku 1981. Pro zajímavost, druhou osobou, která s touto kapelou vystoupila také po drahném čase, byl Adrian Vandenberg.

Marsden se vedle své vlastní sólové činnosti a hraní se svým Blues Bandem zapojil do řady dalších projektů. Podílel se na realizaci Shakespearových her, a to Zimní pohádky a Jindřicha V na prknech londýnského National Theatre. Objevil se i v německé televizi a poté začal spolupracovat s Robertem Plantem, Paulem Wellerem, Ianem Paicem a Jonem Lordem pro charitativní koncert The SUNflower Jam v Londýně. Hrál také po boku Ringa Starra a jeho syna Zaka Starkeyho, nedávno se dal dohromady i s Joem Bonamassou. Stal se také producentem filmu, bluesového dokumentu, A Day in the Delta.

Zajímavým ohlédnutím je i DVD Live in London (2007), obsahující záznam koncertu s formací Paice, Ashton, Lord či Rough an’ Ready, taktéž DVD z období jeho působení v The Snakes či Company of Snakes, pohrobkovi Whitesnake.

Roku 2012 firma PRS vydala Marsdenovi jeho signature model.

Diskografie:

1 Bernie Marsden - sólová tvorba

Pozn.: Uvedena i alba pod hlavičkou Bernie Marsden and His Blues Band.

Big Boy Blue... Live (2007, koncertní album)

The Ironworks Session (2007)

Radioland (2008, kompilace)

Bernie Plays Rory (2009)

Going to My Hometown (2009, koncertní album)

Ballyshannon Blues for Rory (2011)

Very Local Boy (2012, kompilace)

Stages Live (2013, edice Maryport Blues Festival)

Shine (2014)

33 + 333 světových kytaristů (1997, str. 301, miniprofil)

Muzikus 11/1999 - Letem kytarovým světem - Whitesnake (str. 27, miniprofil)

Muzikus 9/2003 - Letem kytarovým světem - Kytaristé za zády hvězd, 3. díl (str. 40, miniprofil)

33+333 světových kytaristů, druhé, aktualizované rozšířené vydání (2006, str. 463, miniprofil)

Muzikus 10/2006 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)

Joseph Mark „Joe“ Trohman je znám ze svého působení s chicagskou poppunkovou formací Fall Out Boy. Vedle této skupiny funguje i v superkapele The Damned Things, kterou spolu s ním  tvoří bubeník Andy Hurley, jeho kolega z Fall Out Boy, dále kytarista Scott Ian od Anthrax a Rob Caggiano z Volbeat, zpěvák Keith Buckle a baskytarista Joshem Newton. Zajímavostí pak je, že v letech 2001 až 2002 byl členem metalcoreové skupiny Arma Angelus, kde jedno období hrál i na baskytaru. Spolu s ním tam hrál Pete Wentz, jeho budoucí kolega, dále baskytarista Tim McIrath (poté zpěvák u Rise Against) a další, kteří se v průběhu času vyměnili.

Kapela Fall Out Boy má na kontě velké úspěchy - už debut byl v USA zlatý a druhá deska, From Under the Cork Tree byla dvojnásobně platinová. Na první místo v Billboardu vystoupala i třetí deska, což je pro život kapely obecně hodně důležité. Folie a Deux se vzhledem k předchozím opusům moc nedařilo, ale současné album, Save Rock and Roll, vydané roku 2013 si zatím vede hodně dobře, v USA se vyšplhala na první místo.