"Jakou hraješ kytaru, doprovodku nebo sólovku? Je to doprovodný kytarista nebo sólák?" Je sice pravdou, že jste na tyto a jim podobné otázky mohli narazit spíše v šedesátých letech a v první polovině let sedmdesátých, ale jejich platnost trvá vpodstatě dodnes. A to nejen pro stále živý odkaz kapel, jež na základě vývoje hudby a dobově daných zvyklostí takto tehdy působily (Shadows, Beatles, Hollies, Herman's Hermits, Kinks, Billy J. Kramer and The Dakotas, Ventures...) či skupin, které jsou stále činné (Status Quo, AC/DC, Slade, Aerosmith...) nebo se o to s přestávkami snaží (Kiss, Smokie...), ale i současných souborů, které jak z hlediska různých stylů (Offspring, Poison, Ratt...), tak i sestavou samou (Oasis, Black Crowes, Scorpions, W.A.S.P....) stále udržují toto původní rozčlenění kytaristů v obecném podvědomí. A to i přesto, že u mnohých kapel, jež toto dělení původně definovaly a jsou činné i dodnes, je dělící čára mezi sólovým a doprovodným kytaristou velmi nezřetelná (Rolling Stones...).
Samotný vznik doprovodné kytary koresponduje s vývojem kytary jako takové (a tím i s vývojem hudby za posledních padesát let). Nejen rozvoj instrumentality, ale i příchod nových stylů včetně elektrifikace nástroje přispěl k tomu, že kytara se začala drát do popředí. Zejména nové hudební styly daly kytaře šanci se prosadit, protože u jazzových a jim stylově spřízněných komb první poloviny minulého století si dechové nástroje a klavír svůj vedoucí instrumentální post bez problémů udržely (ne ovšem nadlouho). U kytarových skupin tedy šlo o logický vývoj vyčlenění sólového nástroje.
Doprovod jako takový ale musel být v tehdejších představách o písni zachován - a to nejdříve jako podklad pro zpěváka, pod melodii. Velmi brzy se ale protlačil dopředu sólový kytarista, který využil možnosti oprostit se od doprovodu a zároveň ho využít jako harmonický základ (později i odlišný od struktury skladby) pro své sólové linky.
Rychlý rozvoj techniky hry, vybavení i celkové proniknutí do podstaty nástroje a jeho možností zapříčinilo, že i když mělo v šedesátých letech dělení na doprovodnou a sólovou kytaru své opodstatnění a existovala celkem výrazná čára mezi těmito dvěma termíny, začalo velmi brzy docházet ke stírání rozdílů mezi oběma typy kytaristů.
Takže (ještě než si v rámci miniprofilů přiblížíme vybrané zástupce doprovodné kytary) bychom si měli celý problém přesněji vymezit a definovat. Podívejme se na tato hlediska:
1) Styl hudby. Ten byl z tohoto hlediska začátkem šedesátých let určován dvěma fenomény, Shadows a Beatles. Ti sami byli napodobováni a sloužili jako vzor ostatním skupinám. A to včetně změn v postavení jednotlivých kytaristů (zde mám na mysli pozdní Beatles).
2) Zajištění podkladu pro sóla. Mít v kapele doprovodného kytaristu bylo vyžadované často i z toho důvodu, že sólový kytarista měl na koncertě zajištěn doprovod ke svému sólu, kapela najednou nezněla suše. Nezanedbatelné procento složení skupin vzniklo právě i na základě těchto důvodů (Aerosmith, Status Quo...) Doprovodný kytarista svůj statut pouhého "doprovoďáka" ale rychle změnil. Stal se významným členem kapely (např. z hlediska kompaktnosti zvuku) a často i skladatelem (už jenom pro svou blízkost riffům a doprovodným strukturám - AC/DC, Quireboys...).
Musíme si také uvědomit, že původní představa doprovodného kytaristy jako technicky méně zdatného muzikanta vzala brzy za své (i přes občasné značné rozdíly).
Takže, i když jsou v některé kapele dva kytaristé a jejich úloha je jednoznačně rozdělena, přesto dochází k občasnému prostřídání sólových partů (Status Quo...).
V rockové muzice pak obecně můžeme z hlediska významu obou kategorií mluvit o třech základních rovinách projevu v rámci skupiny (vezměme to pouze orientačně):
a) instrumentální dovedností se projevuje hlavně sólový kytarista (Kiss, raný Alice Cooper, Guns 'N Roses...), nebo oba, kdy tak dochází ke stírání rozdílů (Cinderella, Def Leppard, Kix, Whitesnake...)
b) skladatelský přínos je zejména věcí "sóláka" (Creedence Clearwater Revival, Guess Who, Humble Pie...) nebo obou (Kiss, Kinks, Midnight Oil...)
c) instrumentální i skladatelskou osobností je sólista (Carlos Santana, Dire Straits, Nazareth v pěti, Roxy Music, Boston, Journey, Oasis, Queensryche...) či oba dva (GTR, Pretenders, Runaways...)
3) Postavení doprovodného kytaristy se často měnilo i z toho hlediska, že úlohu doprovodu začaly přebírat další nástroje. Takže např. v pětičlenných kapelách došlo buď k tomu, že šlo víceméně opravdu jenom o doprovod (to ale netrvalo dlouho), nebo se jednalo o nástroj, který se sólové kytaře vyrovnal. Klasickým případem pak jsou instrumentálně náročné party kláves, baskytary a bicích (o zpěvu a kytaře nemluvě) v takových kapelách, jako je např. Deep Purple, Uriah Heep, Rainbow, Yes...
4) Postupem doby se v některých případech doprovodná kytara často omezila na nástroj k hlavnímu zpěvákovi (v extrémních případech šlo dokonce o to, aby měl při zpěvu co držet v ruce...). Vůbec to ale neplatí o takových zpěvácích jako Bruce Springsteen či Tom Petty, jejichž hra na kytaru není samoúčelná, ba naopak.
5) Nástupem heavy metalu, glamu a všech souvisejících stylů se dělící čára ještě více setřela, protože se opět rozvinuly dvojhlasy či trojhlasy včetně některých dosti náročných riffů a vyhrávek, kdy se už opravdu nedalo mluvit o vyloženém doprovodu.. I když u některých skupin základní dělení zůstalo, všeobecně se hranice znevýraznila, či dokonce úplně zmizela (např. Iron Maiden, Helloween, Judas Priest, Korn, Krokus, Megadeth, Overkill, Poison, Ratt...). Nemusilo ale jít jenom o tyto styly hudby. V art rocku (GTR) a zejména v hard rocku také najdeme hodně příkladů naprosto rovnocenného partnerství mezi kytaristy (Wishbone Ash, Thin Lizzy...)
6) Velmi významná je úloha jižanských kapel a tzv. kytarových armád. Klasičtí jižané vždycky dost sázeli na sessiony, takže i další členové (nejen kytaristé) měli možnost se projevit. Výrazným prvkem je vzájemná souhra a prostřídání se v sóle + vyhrávce + doprovodu + duetu (či triu) (např. Allman Brothers Band, Charlie Daniels Band, Blackfoot, Moly Hatchet...)
U kytarových armád šlo spíše o koncertní přitvrzení zvuku k hlavnímu kytaristovi (Ted Nugent...) nebo o svébytné osobnosti (Blue Oyster Cult...)
7) O méně konvenční nahlížení na obě kategorie se postarali svou hrou i takoví velikáni jako Pete Townshend, Andy Summers, Edge a další, jejichž technika hry vytvářela k stylu kapely nezbytný podklad a zároveň i vyhrávky a sólové linky ve vzájemné jednotě (zejména Edge...)
8) Nezanedbatelná je i úloha grunge, celé nové vlny, post punku a vůbec celých devadesátých let, kdy se nastupující kytaristé nezabývají technikou sól a kapelám opět běží spíše o skladby jako takové (v některých případech ovšem ponechejme raději stranou úvahy o technické erudovanosti a snaze udělat z nouze ctnost)
9) Často také dochází k podceňování úlohy doprovodu. Mnozí kytaristé ve snaze ukázat, jak jsou technicky dobří, neustále sólují (a to i v případě, že skladba vyžaduje rovný spodek). To se ale samozřejmě netýká jenom kytaristů. Také se můžeme setkat s muzikanty, kteří, ač výborní sóláci, nedovedou dobře zahrát doprovod. I doprovod totiž musí být stejně jako ostatní nástroje velmi citlivý k celkovému soundu kapely.
10) Zajímavá je také úloha miltiinstrumentalistů, kdy klávesáci často třímají doprovodnou kytaru a opačně. Mám na mysli např. Neila Cartera ze sestav Garyho Moorea nebo Kena Hensleyho, který Micka Boxe v Uriah Heep nejen doprovázel, ale často i sám sóloval, zejména slide.
Podívejme se tedy nyní ze všech těchto hledisek blíže na několik osobností, jež vymezily úlohu doprovodné kytary a definovaly její postavení v historii rockové hudby. A protože nechceme dávat nikomu přednost (ať už stylově či z hlediska popularity), vezmeme si je hezky popořádku, tak, jak v historickém kontextu vstupovaly na hudební scénu.
Bruce Welch
(vl. jm. Bruce Cripps, 2. 11. 1941, Bognor Regis)
kytary: Fender Stratocaster, Fender Jazzmaster, Burns Marvin, Martin
Kdo by si nepamatoval ty staré hity, jako Apache, F.B.I., Atlantis, Geronimo, Kon-Tiki, Wonderful Land a další z dnes již obehraných a šustících desek. Tento "Pan Doprovod", jak se mu začínalo po prvních úspěších instrumentálních Shadows přezdívat, se již v roce 1958 setkal ve skupině Railroads s Hankem B. Marvinem (vlastním jménem Brian Robson Rankin, narozen 1941). Po epizodním členství ve Five Chesternuts vstupují do Drifters, původně doprovodné formace Cliffa Richarda, kterou v létě 1959 na základě soudního sporu s americkou kapelou téhož jména přejmenovávají na The Shadows. Byl to právě Welch, jenž dokázal svou kytarou přesně vystihnout doprovod pro Marvinovy sólové party. Jeho hra také vyvrátila do té doby všeobecně platnou teorii o snadnosti doprovodné kytary a přiměla řadu kytaristů, aby se začali více věnovat doprovodné hře.. Stačí si všimnout práce s harmonií, obratů akordů či přediva vybrnkávání (např. Wonderfull Land či Kon-Tiki).
Welch také napsal ještě v době, kdy kapela působila za zády Richarda, řadu skladeb (jako např. I Love You, Please Don't Tease či Summer Holiday). Přímo pro Cliffa pak napsal hity, které dosáhly Top 20 - Devil Woman a Miss You Nights. V poslední době se také zapojil jako hudební poradce společnosti West End pro muzikál Buddy.
John Lennon
(vl. jm. John Winston Lennon, 9. 10. 1940, Liverpool - 8. 12. 1980, New York)
kytary:Rickenbacker 325, Epiphone Casino, Gibson J160E
Beatles vznikli v době, kdy bylo zcela běžné, aby (pokud nebyl ve skupině sólový zpěvák) se jeden z kytaristů věnoval více zpěvu a druhý "sjížděl" sóla. Všeobecně byla také tak dvojice Harrison a Lennon chápána. Je ovšem nutné poznamenat, že i když se Harrison věnoval více sólovým figurám, John si také velmi rád vystřihl sólo, zejména v pozdějším období. Šlo ale o výjimky, takže jeho kytaru můžeme opravdu zařadit do kategorie doprovodu. I když ovšem pomineme jeho nesporný skladatelský, pěvecký a aranžérský vklad současné hudbě, tak právě tato jeho kytara měla velký vliv na doprovod jako takový. Typické příklady jeho hry nalezneme zejména na prvních deskách, jako Please, Please Me či With the Beatles. Instinktivně věděl, jak by měla celá skladba zaznít. Nevyhýbal se experimentům, vedle jemných akustických partů dokázal natočit pořádně zkreslené kytary, v pozdějším období po rozpadu Beatles se ve spolupráci s vynikajícími sólovými kytaristy opět soustředil na doprovod.
Keith Richards
(18. 12. 1943, Dartford)
kytary: Fender telecastery (většinou Standard, ročníky 1953, 1954, dále Custom ze 70. let atd.), Fender stratocastery, Gibsony Les Pauly (včetně Juniorů), Gibson ES335, také kytary na zakázku, např. od Teda Newman-Jonese, Douga Younga a dalších
Jeden z nejinspirativnějších kytaristů, kteří povýšili doprovod na "cosi hodné následování". I když se již v šedesátých letech věnoval sólovým partům, všeobecně je nejvíce ctěn právě pro svou doprovodnou práci. Té se skoro stoprocentně věnoval zejména v období, kdy k Rolling Stones nastoupil Mick Taylor. Nejlépe to dokladují alba Sticky Fingers a Exile on Main Street. Poté, co Taylor z kapely odešel a jeho místo zaujal Ron Wood, se Richards opět začal zabývat sóly a vyhrávkami. Jeho kytarová hra, vždy plná ohnivých riffů, stavěla jak na power chordech, tak i na riffech, z nichž se dalo občas "utéct" k sólovým vyhrávkám. Zvláště, když Woodova nesporná ukázněnost hry dokázala vyplňovat Richardsovy rozevláté údery a výlety do krátkých, ale instinktivně velmi citlivě zahraných linek. Richards patří totiž k té generaci, jíž na vyjádření sóla či vyhrávky stačí vždy jen pár tónů, mnohdy jen jeden (třeba vytažený, bend-on). Lépe tento přístup pochopíme, když si uvědomíme jeho vzory, kterými jsou bluesmani jako John Lee Hooker, Howlin' Wolf, Slim Harpo, Robert Johnson a řada dalších, samozřejmě včetně Muddyho Waterse. Jeho hra tak pomohla rozostřit do té doby jasné hranice mezi sólovou a doprovodnou kytarou. Jedině vliv Petea Townshenda z Who se může historicky z tohoto hlediska vyrovnat Richardsově odkazu. Townshendova role ale byla trochu jiná (už jenom obsazení skupiny a styl), takže tam šlo spíše o nutnost spojit obě strany v jednu minci.
U Keitha také nesmíme zapomenout na skladatelskou činnost, kdy se spolu s Mickem Jaggerem podílel na dnes již klasických dílech rockové scény (jako např. Brown Sugar, Satisfaction, Jumping Jack Flash atd.) Což znamená, že patřil k prvním kytaristům, kteří dokázali postavit skladbu na riffu.
Rick Parfitt
(12. 10. 1948, Woking)
kytary: Fender telecastery, zejména bílý Telecaster z roku 1965, občas i Gibson SG, Schecter, Fender Esquire, Gibson Chet Atkins
Francis Rossi (g) a Alan Lancaster (bg) sice spolu hráli už v roce 1962 (bubeník John Coghlan se k nim přidal v roce 1963), ale to se ještě jmenovali Scorpions, pak Spectres a nakonec Traffic a Traffic Jam. Svůj název na Status Quo změnili v listopadu 1967, to už u nich hrál Parfitt, který se vyvázal ze smluvních závazků své dřívější kapely Highlights.
Po hitu Pictures of Matchstick Men kapela změnila zásadně svou hudební orientaci a vrhnula se na boogie. Od té doby Status Quo měli téměř 50 skladeb v anglickém Top 40. Jejich pódiová prezentace (tři kytaristé v džínách vedle sebe se skloněnými hlavami a kývající se do rytmu), smysl pro melodiku, zapamatovatelné riffy, civilnost a jednoznačná pohoda projevu a harmonie postavená na základech tvrdě odpíchnutého boogie jim přinesla řadu platinových alb (počet prodaných kusů přesáhl již v roce 1989 sto miliónů kusů...) a celosvětový úspěch.
Parfittův ostrý a řízný styl doprovodu je základem celého rytmického pojetí kapely (kvůli "drhnutí" pravou rukou si nechal na kytaře vyměnit kobylku, aby si neporanil zápěstí pravé ruky). Jeho přátelé mu v žertu říkají, že by si měl dát pozor na to, aby při těch tvrdých, víceméně stále stejných úderech nedostal někdy do ruky křeč. Jeho údery jsou opravdu silné, ale i struny, které používá, skutečně nepatří mezi ty nejslabší - .014, .017, .026, .036, .046 a .056!
Spolu s Rossim se projevuje i autorsky (Whatever You Want, Rain...). Patří mezi uznávanou elitu doprovodné kytary.
Malcolm Young
(6. 1. 1953, Glasgow)
kytary: Gretsch Jet Firebird (ročník 1963)
Jeden z nejlepších doprovodných kytaristů, držitel několika prestižních ocenění kategorie Rhythm Guitarist. Spolu s bratrem Angusem tvoří autorskou páteř AC/DC (založit kapelu byl koneckonců Malcolmův nápad) a na proslulých, velmi lehce zapamatovatelných riffech se podílí daleko více, než jak se obecně předpokládá. Jeho hra zahrnuje nejen power chordy, ale zejména i plné akordy, které zvoní a jednotlivé tóny jsou čitelné. Doprovod se tak nejen projasňuje, ale hlavně nezní jednostranně a tvoří harmonicky širší podklad pod Angusova sóla. Nejklasičtější ukázky jeho hry a zároveň souhry s bratrem nalezneme na nejúspěšnějších deskách skupiny, Highway to Hell a Back in Black.
V osmdesátých letech se Malcolm potácel v oparu alkoholu, a to tak silně, že roku 1988 nebyl schopen jet na turné. Ale pak se rozhodl, že nehodlá skončit jako jejich původní zpěvák Bon Scott, vrátil se ke kapele, a od počátku devadesátých let znovu pumpuje do světa jeden silný riff za druhým.
Chrissie Hynde
(7. 9. 1951, Akron)
kytary: Halken (kopie Fendera telecastera), akustika Guild, tři Fender telecastery (jeden z poloviny 80. let, jeden z počátku 90. let a další z roku 1999)
Když v červnu 1982 zemřel sólový kytarista James Honeyman-Scott a o deset měsíců později i basový kytarista Pete Farndon, všichni očekávali, že Pretenders (a tím pádem i Chrissie Hynde) skončí. Hynde ale nic nevzdala a angažovala nejdříve Robbieho McIntoshe, který zůstal do roku 1994, a potom Adama Seymoura, jenž je v kapele dodnes. Stejně jako Honeyman-Scott i McIntosh a Seymour disponovali či disponují zvonivou levačkou a přehlednými sólovými linkami, které doplňují oduševnělý zpěv hlavní protagonistky. Hynde ale také s přehledem zvládá kytaru, a právě její doprovodná hra činí instrumentální stránku repertoáru Pretenders tak naléhavou a zneklidňující. Stačí se zaposlouchat např. do Brass in Pocket či Back on the Chain Gang a je jasné, že nebýt jejího hutného doprovodu, vyzněly by skladby i sóla plytce.
Své kvality dokázala i na live LP Isle of View, což je unplugged. Chrissie zde hraje přehledně, není v křeči (jak tomu bývá u elektrických kytaristů, kteří se posadí k akustickému nástroji) a přistupuje k akustice z hlediska možností nástroje (to také bývá problém u kytaristů, jež, na v devadesátých letech módních koncertech unplugged, se snaží hrát na akustiky stejnou technikou jako na elektrické kytary).
James Hetfield
(James Alan Hetfield, 3. 8. 1963, Los Angeles)
kytary: ESP Explorer (různé finální úpravy, jako např. Wolf, Snake, Deer Skull, Eagle..., také dvoukrký) a Flying V (Red Flame, Green Flame), dále také Gibson SG z roku 1963, Gretsch White Falcon, '52 Reissue Fender Telecaster, Gibson Chet Atkins, dvanáctistrunná Guild
Jeho riffy a kytarová dueta s Hammettem tvoří (vedle jeho zpěvu samozřejmě) poznávací značku a zároveň základ Metallicy. Velmi ovlivněn hardrockovými klasiky včetně Black Sabbath a Led Zeppelin. S Metallicou vnesl do osmdesátých let opětnou civilnost projevu (na rozdíl od napomádovaných metalových smeček, které svou popularitu stavěly na všem jiném jen ne na hudbě) a citlivými aranžmá, promyšlenými postupy a vynikajícími instrumentálními schopnostmi dokázal přinést do heavy metalu nový rozměr, což rozhodně nebylo samoúčelné. Muzikantství bylo a je u téhle party určitě na prvním místě. Za všechny skladby jmenujme třeba Enter Sadman či Nothing Else Matters. Sám si také rád zahraje sólo.
Paul "Bonehead" Arthurs
(Paul Arthurs, 23. 6. 1965)
kytary: 1970 Epiphone Rivera (s Bigsby tremolo), 1983 Epiphone Rivera (sunburst), "Lyle" Les Paul, akusticko-elektrická Takamine a Astoria Acoustic
Na první pohled byla jeho role v Oasis více než skromná. Ale i když nebylo jednoduché vyjít s bratry Gallagherovými (zejména s Noelem), Arthurs odvedl v prvních letech existence této kapely (prvoplánově pojaté senzacechtivým tiskem jako parta buranů) velmi dobrou práci, jež se stala předobrazem doprovodných kytaristů v devadesátých letech. Skladatelský potenciál Noela Gallaghera je jistě nesporný, ale byl to právě "Bonehead", který dokázal stmelit zvuk kapely dohromady a dodat jí zvuk, jenž se pro ni stal charakteristický. Typickými příklady mohou být skladby Slide Away a Live Forever z alba Definitely Maybe či např. Roll With It a Don't Back Look in Anger z druhého LP (What's the Story) Morning Glory.
Jenže Noel kdysi Paulovi řekl: "Jestliže uvidím, že začneš hrát něco jiného než barré akordy, tak máš padáka." A když během nahrávání LP Standing on the Shoulder of Giants Paul odešel, Noel hned druhý den jeho stopy zlobně vymazal a nahrál vše sám...
