Jak bývá naším dobrým zvykem, připravili jsme si pro vás v rámci našeho seriálu další profil. Tentokrát nás čekají Def Leppard, skupina, která se stala jednou z nejvýraznějších formací rozmanitého světa hard'n'heavy muziky.
Díky svému stylu, jehož základním prvkem je originální syntéza syrových kytarových riffů, nosných, výrazně melodických refrénů, propracovaných, mnohdy až éterických vokálů a výborné souhry obou kytaristů, došla kapela celosvětovému úspěchu už jenom z toho hlediska, že byla v záplavě podobných formací velmi rychle identifikovatelná. A že šlo o hodně výrazný úspěch je nasnadě už jenom z počtu prodaných desek, který se vyšplhal přes hranici 65 miliónů alb. Velmi zajímavý je i další fakt - pouze pět skupin totiž dokázalo prodat jenom na americkém trhu více než dvě ze svých řadových desek tak, aby se jejich prodej přehoupl přes deset miliónů prodaných kusů (v USA se za tento počet udílí diamantová deska). Patří sem tedy Beatles, Led Zeppelin, Pink Floyd, Van Halen a právě Def Leppard.
I když byli Def Leppard občas řazeni i do jiných škatulek, v každém případě šlo už jenom z hlediska kořenů, z kterých tato kapela vyrostla, více o hardrockovou než typicky heavymetalovou skupinu (což koneckonců uvádějí i sami členové). Samozřejmě, v jejich stylu lze vysledovat určitý podíl dalších stylů, glamem počínaje a poprockem konče, skupina byla také řazena k HM vlně osmdesátých let, ale většinou šlo o dobová zařazení, která se nesla vždy v rámci určité zrovna probíhající módní vlny. Ostatně, kapela jako taková je živoucím organismem, který ani nemůže nevnímat okolní vlivy kolem sebe, a to jak z hlediska soudobé hudební scény, tak i ve vztahu k vývoji jednotlivých osobností skupiny. Ovšem nutno dodat, že přes všechny občasné stylové úskoky, ostatně v případě Def Leppard velmi decentní a nijak zvlášť zásadní, se jejich tvorba vždy vyznačovala příznačným, okamžitě rozpoznatelným soundem.
A ještě jedna poznámka - jak jste si již na těchto stránkách u profilových článků zvykli, i dnes vás vedle zpřehlednění vývoje skupiny, kompletace a charakteristiky její diskografie čeká v přílohách i strom vývoje a samozřejmě i miniprofily jejích kytarových protagonistů.
Atomic Mass
Historie skupiny sahá do roku 1977, kdy v Sheffieldu začala zkoušet kapela Atomic Mass. Jejími členy byli baskytarista Rick "Sav" Savage (* 2. 12. 1960, Sheffield, vl. jm. Richard Savage), kytarista Pete Willis (viz miniprofil) a bubeník Tony Kenning. Podle původních představ zakládajících členů nemělo jít o trio, ale o kvartet, takže se začal hledat další kytarista. Tehdy k nim v listopadu 1977 přišel na zkoušku Joe Elliot (* 1. 8. 1959, Sheffield, vl. jm. Joseph Thomas Elliott), ale během zkoušení obě strany velmi rychle zjistily, že Elliot je daleko lepší zpěvák než kytarista. Došlo tedy nakonec k tomu, že Elliot dostal nabídku na post sólového zpěváka, kterou přijal. Jeho vlivem také došlo ke změně názvu. Elliot se totiž jako teenager často opájel představami, že je členem kapely, kterou si prostě ve svých snech vymyslel. Tehdy poslouchal T. Rex, Mott the Hoople a další představitele glamu přelomu 60. a 70. let. Jeho imaginární kapela neslo jméno Deaf Leopard. Zbylé trio Atomic Mass jeho představy akceptovalo, pouze došlo k úpravě původního názvu na Def Leppard. Členové se prý obávali, že jméno Deaf Leopard by posluchače vedlo spíše k názoru, že se jedná o punk.
Def Leppard
První vystoupení novopečené sestavy proběhlo o Vánocích 1977. V podstatě šlo jen o večírek pro přátele, protože publikum tvořilo šest kamarádů, kterým "leppardi" zahráli šest skladeb, kde vedle pěti cover verzí (např. od Thin Lizzy) zazněla i jejich Misty Dreamer.
Kapela se ovšem nevzdala představy kytarového dua, takže pořád hledala dalšího kytaristu. Tento problém se vyřešil v podstatě už na koncertě Judas Priest, kde se Willis a Elliot setkali se Stevem Clarkem. Slovo dalo slovo, Clark (viz miniprofil) 28. ledna 1978 přišel na zkoušku a zahrál tak perfektně, že byl okamžitě přijat.
Skupina začala nadšeně zkoušet, stále cizelovala svůj repertoár, ale pořád se neodhodlala vyjít před lidi. Nakonec to došlo tak daleko, že Clark kapele pohrozil okamžitým odchodem, jestliže nezačnou veřejně vystupovat. Ve snaze neztratit tohoto čím dál výraznějšího člena kapely se Def Leppard tedy rozhodli, že do toho šlápnou, a svůj první koncert odehráli 18. července toho roku v sheffieldské škole, kde jim učitelé vyplatili honorář 5 liber z vlastní kapsy.
V listopadu byl z kapely vyhozen bubeník Tony Keening a nahradil ho Frank Noon. Změna proběhla v rámci natáčení prvního EP kapely, které bylo pod názvem Def Leppard EP prezentováno na jejich vlastní značce Bludgeon Riffola. Hned poté, 28. listopadu, nastala další změna, kdy za bicí usedl již nastálo tehdy teprve patnáctiletý Rick Allen (* 1. 11. 1963, Derbyshire, vl. jm. Richard John Cyril Allen).
Pětice začala šlapat, počet koncertů začal utěšeně narůstat a EP se díky vysílání BBC v programu legendárního Johna Peela uchytilo velmi dobře. Již na základě těchto stále vzrůstajících úspěchů se skupina v září 1979 předvedla jako support Sammyho Hagara a následující dva měsíce jezdila jako předkapela AC/DC! Není tedy divu, že po úspěšném EP a dalším singlu Wasted se Def Leppard vypravili do studia k natočení svého albového debutu.
On Through the Night (14. 3. 1980, Vertigo/Mercury)
Obsazení: Joe Elliot - voc, Pete Willis - g/voc, Steve "Steamin'" Clark - g/voc, Rick "Sav" Savage - bg/voc, Rick Allen - dr/voc
LP, které produkoval Tom Allom, jela kapela propagovat do Ameriky, kde vystupovala před Patem Traversem, Judas Priest, Tedem Nugentem a AC/DC. Po návratu do Anglie je sice na festivalu v Readingu obecenstvo přivítalo shnilými rajčaty a pivními plechovkami, protože je považovalo za zaprodance americké hudební scény, ale to byla epizodní záležitost, která nezakryla kvality tohoto debutu. LP přineslo výrazné skladby jako např. Rock Brigade, Hello America, Wasted a v celkovém prodeji bylo nakonec ohodnoceno platinou.
High'n'Dry (červenec 1981, Vertigo /Mercury)
Tato již druhá deska, která posléze dosáhla až na dvojnásobnou platinu, byla zcela ve znamení produkce Roberta Johna "Mutt" Langa. Ten se již na tomto albu tak osvědčil, že si ho kapela rezervovala na další dvě desky. A udělala dobře. Zcela jednoznačnými hity jsou zde pak úvodní Let It Go a zcela jistě Bringin' on the Heartbreak. Vedle toho přineslo LP i celou řadu dalších silných skladeb, jako např. Switch 625, Mirror Mirror (Look Into My Eyes) - titulní skladba, dále Another Hit and Run a další.
Def Leppard dělali promotion své nové desce na společných koncertech s Rainbow, vystupovali i s Ozzym Osbournem a Blackfoot. Když se ale skladba Bringin' on the Heartbreak objevila na MTV a vyletěla po žebříčku až nahoru, bylo jasné, že zlatá léta sheffieldské pětice právě nastala.
Pyromania (únor 1983, Vertigo/Mercury)
Obsazení: Joe Elliot - voc, Phil Collen - g/voc, Steve "Steamin'" Clark - g/voc, Rick "Sav" Savage - bg/voc, Rick Allen - dr/voc
Během studiové práce na tomto přelomovém albu došlo v kapele ke střídání stráží, kdy v červenci 1982 odchází Pete Willis a je nahrazen Philem Collenem (viz miniprofil). Výsledné album je doslova bombou, jenom během roku se ho prodá přes 7 miliónů kusů. Tento jednoznačný úspěch nakonec vede k tomu, že už v dubnu 1983 se Def Leppard vydávají na své první samostatné americké turné, kde oni sami jsou headlinery.
Album bylo nakonec oceněno desetinásobnou platinou, což vyústilo k udělení tzv. diamantové desky. A není divu. Když posloucháte toto LP, tak se dá říci, že v podstatě co skladba, to hit. Za všechny bych pak uvedl aspoň Photograph, Rock of Ages a Too Late for Love.
Hysteria (srpen 1987, Bludgeon Riffola/Phonogram/Mercury)
Práce na dalším albu začaly již na jaře 1984, ale jejich producent "Mutt" Lange byl vyčerpán svými dalšími závazky, a svěřil produkci Jimovi Steinmanovi, který předtím pracoval s Meatem Loafem. Spolupráce se nakonec ukázala jako nevyhovující, nic na tom nezměnil ani další producent Nigel Green. Do toho ještě přišla tragická nehoda Ricka Allena, který na Silvestra vyletěl s autem ze silnice a narazil při velké rychlosti do zdi. Po amputaci jeho levé ruky se zdálo, že dny staré sestavy Def Leppard jsou sečteny. Allen ale nepropadl zoufalství a ve spolupráci s firmou Simmons si nechal upravit bicí soupravu tak, aby mohl pokračovat dál. Zbytek kapely ho v tomto jednání naprosto podpořil (Allenův triumfální návrat proběhl na festivalu Monsters of Rock roku 1986), takže natáčení mohlo pokračovat dál. Navíc se k nim vrátil "Mutt" Lange, takže se nakonec podařilo album zdárně dokončit.
Třináctinásobná platina, celosvětový prodej přes 16 miliónů - to jsou jasná čísla. Pouze 61 alb a 45 osobností či skupin se mohou pochlubit tímto úspěchem. Def Leppard tak rozšířili seznam britských umělců, kterých v této "high society" bylo do této doby pouze sedm: Beatles, Pink Floyd, Elton John, George Michael, Eric Clapton a Bee Gees. Navíc se z tohoto LP umístilo na 7 hitů, což je jednoznačné prvenství v historii rockové muziky (na druhém místě je Bruce Springsteen a jeho Born in the USA). Osobně bych zde vyzdvihl Rocket, Love Bites a Pour Some Sugar on Me.
Úspěch desky vhodně doplnila i dvojice video dokumentů: Historia (1988), kde DVD verze vyšla u Bludgeon Riffola/Mercury a obsahuje navíc live záznam In the Round in Your Face a řadu bonusů, a In the Round in Your Face (1989), jehož DVD verze vyšla spolu s materiálem z DVD Historia u Bludgeon Riffola/Mercury. DVD verze oba tyto tituly shrnuly.
Roku 1990 se skupina opět zavřela do studia, aby pracovala na svém dalším albu, ale 8. ledna 1991 ji postihla další rána. Toho dne prohrál svůj zápas s alkoholem Steve Clark, kytarová a skladatelská opora kapely. Podle oficiální zprávy zkombinoval předepsané léky na bolest (rok předtím si zlomil tři žebra) s přemírou alkoholu.
Adrenalize (30. 3. 1992, Bludgeon Riffola/Phonogram/Mercury)
Obsazení: Joe Elliot - voc, Phil Collen - g/voc, Rick "Sav" Savage - bg/voc, Rick Allen - dr/voc
Natáčení této desky se tedy neslo ve znamení tragické události. Collen se ale svého úkolu vytvořit typický kytarový sound skupiny včetně dvojhlasů sól a vyhrávek zhostil na jedničku. Výsledkem bylo album, které dostalo trojnásobnou platinu a přineslo takové skladby, jako Let's Get Rocked či Have You Ever Needed Someone So Bad.
Kapela v tomto období také vydala řadu dalších kompilačních titulů jako Retro Active (1993, obsazení se Stevem Clarkem), Vault / Greatest Hits (říjen 1995, prodalo se přes 7 miliónů kusů, včetně snímků již s Campbellem), patří sem i videa Visualize (1993, promo snímky, interview a záznamy z koncertů), která vyšla i na DVD s materiálem z videa Video Archive (1995), kde stejně jako u Visualize DVD verze spojila oba tituly dohromady.
Slang (13. 5. 1996, Bludgeon Riffola/Phonogram/Mercury)
Obsazení: Joe Elliot - voc, Phil Collen - g/voc, Vivian Campbell - g/voc, Rick "Sav" Savage - bg/voc, Rick Allen - dr/voc
Nový kytarista Vivian Campbell (viz miniprofil) se veřejně představil na benefičním koncertu ve Wembley při příležitosti pocty Freddiemu Mercurymu. Do kapely díky svým předchozím zkušenostem dokonale zapadl, takže Def Leppard nemuseli přistupovat k žádným změnám: "Ve většině skupin, kde jsou dva kytaristé, hrají většinou oba totéž, nebo hodí občas nějaké dvojsólo a tím to končí. S Collenem to máme vymyšlené tak, že i když jde třeba o doprovod, tak se snažíme rozšířit celkovou strukturu vyznění jednotlivých akordů, takže přichází ke slovu jiná technika hry, lehké vyhrávky, jiný zvuk a tak. Když jsem hrál u Dia, tak to bylo technicky velmi náročné. U Whitesnake se všechno orientovalo pouze na zpěváka. Ale tady je to kompaktní kapela se širokou instrumentací. Základem veškeré tvorby a veškeré filozofie je píseň, melodie, rocková písnička, popěvek. A to se mi líbí."
Z desky, která přes všechny ostatní úspěchy tak trochu pokulhává za předchozími tituly, bych osobně vyzdvihl zejména Truth? a Work It Out.
Euphoria (duben 1999, Bludgeon Riffola/Phonogram/Mercury)
Skupina se menším ohlasem předchozí desky poučila a nasměrovala toto album zpět k osvědčeným receptům alb osmdesátých let. Album se sice setkalo s odpovídajícím zájmem, ale málo platné, stálý a neutuchající zájem o kapelu i v tomto období by se měl přičíst zejména vynikajícím koncertům a celé řadě dalších aktivit (jako např. autobiografický film Hysteria: The Def Leppard Story, vysílaný na VH1) včetně vydávání staršího materiálu a řady kompilací.
X (červenec 2002, Bludgeon Riffola/ Mercury/Universal)
Nové album je prezentováno na řadě monstrózních koncertů, a to i ve státech, kam se dříve Def Leppard nepodívali. Nedílnou součástí jejich činnosti jsou i nejrůznější prestižní akce, kde bychom mohli jmenovat např. účast na Live 8 ve Philadelphii, vystoupení na celoplošných televizních okruzích v rámci vydání nového DVD atd. Skupina také vydává kompilace Best of (2004, 2CD) a Rock of Ages (2005, 2CD), s velkým ohlasem se setká i DVD Best of (2004), kde severoamerický ekvivalent s menším a odlišným počtem skladeb vyšel pod názvem Rock of Ages (2005) a obsahuje bonus, video k No Matter What.
Další album kapely Yeah (2005/2006) je už na cestě. Mělo vyjít v září 2005, ale ještě jsem se k němu nedostal, na trh má přijít snad počátkem roku 2006. Jde o velmi příjemnou záležitost (v poslední době dost módní), kdy deska bude obsahovat převzaté skladby. V tomto případě by se mělo jednat např. o Hellraiser (od Sweet), 20th Century Boy (T.Rex), Little Bit O' Love (Free), Don't Believe a Word (Thin Lizzy), 10538 Overture (ELO), Street Life (Roxy Music), Waterloo Sunset (Kinks), Stay With Me (Faces), No Matter What (Badfinger), Golden Age of Rock'n'Roll (Mott the Hoople) a dalších. Zda-li je to jen tzv. "udělání si radosti" nebo snaha o zakrytí nedostatku vlastního materiálu, jak tomu bývá u některých kapel, to prověří až čas.
PETE WILLIS
Narozen 16. února 1960, Sheffield, Anglie.
Velký obdivovatel Jimiho Hendrixe. Willis se mj. uvedl i jako producent, spolupracoval s některými členy Iron Maiden a podílel se i na realizaci většího hudebního projektu Gogmagog. Založením kapely Roadhouse se pokoušel vrátit do světel ramp, ale celkově šlo o nevýrazný projekt. Poté z hudební scény v podstatě zmizel.
Kytary: V době nástupu Def Leppard na světové scény hrál nejvíce na Hamery Standardy se snímači Seymour Duncan '59.
Aparát: Marshall JCM800
Efekty: Jim Dunlop Cry Baby
STEVE STEAMIN' CLARK
(vl. jm. Stephen Maynard Clark)
Narozen 23. dubna 1960, Hillsborough, Anglie, zemřel 8. ledna 1991, Londýn, Anglie.
Významnou měrou se podílel na úspěchu Def Leppard. Výrazný riffista s velkým citem pro stavbu skladby a její melodiku.
Jako jedenáctiletý začal navštěvovat lekce klasické kytary, a to až do té doby, dokud neslyšel Jimmyho Page a Jeffa Becka. Z dalších kytaristů mu učarovali Mick Ronson (od Davida Bowie) a Scott Gorham (Thin Lizzy). I díky nim se jeho hlavními kytarami staly Gibsony Les Pauly, na kterých později nechal většinou instalovat snímače Seymour Duncan '59.
Aparát: Marshall JCM800
Efekty: Morley Volume Booster, Jim Dunlop Cry Baby
PHIL COLLEN
(vl. jm. Philip Kenneth Collen)
Narozen 8. prosince 1957, Londýn.
Před svým angažmá u Def Leppard si své muzikantské ostruhy vysloužil u řady kapel jako Dumb Blondes, Lucy, Tush či nejznámější z nich, The Girl. Na LP Adrenalize se v rámci skupiny jeho kytarová osobnost rozvinula naplno.
Vedle Def Leppard si občas zkusí produkci, hostuje na nahrávkách (např. na On the Edge australské kapely BB Steal, Once Bitten Twice Shy Iana Huntera...), účastní se různých projektů, mezi něž patří např. Wild Thing, video, na kterém se podíleli i členové Poison, Bon Jovi, Mötley Cre, Guns N' Roses a Aerosmith, dále ho můžeme najít na řadě tribute alb, kupříkladu Mick Ronson Memorial Concert, Thunderbolt: A Tribute to AC/DC, Humanary Stew?: A Tribute to Alice Cooper, Welcome to the Nightmare: An All-Star Salute to Alice Cooper, spolu s Joe Elliotem realizoval projekt Cybernauts a poslední dobou se věnuje i své vlastní kapele Man-Raze, které 31. října 2005 vyšel první singl.
Kytary: '59 Gibson Les Paul reissue, Gibson 40th Anniversary Les Paul se snímači P-90, Gibson ES175, dále řada kytar Jackson Charvel (včetně signature PC-1 se snímači DiMarzio), patří sem Ibanez Destroyer, z akustických nástrojů např. Gibson J200
Aparáty: Marshall SLX
Efekty: Jim Dunlop Cry Baby wah pedál, BBE Sonic Maximizer, řady multiefektů DigiTech, TC Electronic Digital Delay
VIVIAN CAMPBELL
(vl. jm. Vivian Patrick Campbell)
Narozen 25. srpna 1962, Belfast, Severní Irsko.
Vynikající technik, ve vzájemné souhře vysoce disciplinovaný kytarista, který má v první řadě na paměti celkové vyznění kapely. Ještě než se zabydlel u Def Leppard, byl Campbell již známou osobností. Vedle Sweet Savage, která jednu dobu jezdila i jako předkapela Wild Horses, Thin Lizzy a Motörhead, se uvedl zejména jako člen formace Ronnieho James Dia a Whitesnake. Jeho vlastní projekty Trinity, Riverdogs a Shadow King neměly přes své kvality delšího trvání.
Ani jako člen Def Leppard se stále nevzdal představ o své vlastní skupině. Ty nakonec vyústily sestavením kvartetu The Clock, což je spíše takový projekt a la "kdo má čas": "Všichni máme svoje hlavní kapely, ale tohle je taková relaxace," uvedl Campbell, který s touto kapelou jezdí hlavně po klubech v L.A.
Roku 2005 také vydal i svou první, výrazně do blues rocku zaměřenou sólovou desku Two Sides of It. Na albu se mj. podílel i fenomenální bubeník Terry Bozio. "Mám velkou úctu k blues," prohlásil Vivian. "Nemůžete hrát na kytaru a přitom necítit blues. Tam není podstatná technika, ale duše..."
Zájemce o podrobnější informace odkazuji na Muzikus č. 9/2004, kde jsem se tomuto výraznému kytaristovi věnoval v rámci Kytarových velikánů.
