Letem kytarovým světem - Cream

Pojem, který v období druhé poloviny šedesátých let a první poloviny let sedmdesátých něco znamenal, měl svou váhu. A to, na rozdíl ode dneška, ne pouze vzhledem k marketingu, reklamě a jiným obchodním trikům, i když to samozřejmě také hrálo svou roli, ale zejména z hlediska hudby. A „power“ trio Eric Clapton, Jack Bruce a Ginger Baker, tvořící Cream, bylo právě tímto druhem souboru, jeho dokonalou ukázkou a čítankovým příkladem pro další dekády. Není divu – Cream totiž byli první superskupinou vůbec.

Když už jsme uvedli termín superskupina, je nutné si ho trochu blížeji vymezit. Předejdeme tak mnohým nedorozuměním, zejména z námi již v úvodu naznačených hledisek. Uděláme to velmi krátce, protože dnešní téma je hodně široké.

Superkapela v námi chápaných intencích je soubor složený z členů, jenž se stali proslulými ještě před založením tohoto souboru. Počínaje koncem sedmdesátých let začal být tento termín masivně zneužíván médii a labely ve snaze přilákat fanoušky určitých osobností na nahrávky vyprodukované právě těmito soubory. Pod označení superskupina se tak často dostaly kapely, jejichž obsazení zdaleka nesplňovala statut tohoto označení. Jistě, míra proslulosti jednotlivých osobností může být vysoce diskutabilní záležitostí, ale v každém případě by neměly být takto označovány soubory, kde je jen část sestavy (často i jen jeden člen) opravdu známá z předešlé činnosti a zbytek tvoří třeba kvalitní muzikanti, ale zdaleka ne tak všeobecně proslulí. Nemůžeme sem tak řadit ani ty sestavy, které vznikly například jako doprovodné soubory nějaké hvězdy, byť jsou tvořeny známými tvářemi.

Dále by vždy mělo jít o trvalejší záležitosti. Výjimkou pak mohou být skupiny, vycházející ze stylů hudby, které samy vykazují menší časovou životnost, a které se daly dohromady třeba jen kvůli jednomu albu (ovšem s původním záměrem, že z toho vyplyne něco delšího). Neměli bychom sem ani zařazovat změny ve stálejších obsazeních. Jsou také sporné případy, kdy je vytvořena kapela, kde obecně její členové již měli nějakou úspěšnou předešlou činnost – to by došlo k výraznému přesycení seznamu skupin, které je možno zařadit do kapitoly Superkapela. Stačí si uvědomit třeba druhé složení Deep Purple, klasickou sestavu Rainbow (s Cozym Powellem), některá období Whitesnake a další.

Zajímavé by bylo položit si i otázku po zařazení takových kapel, jejichž členové se před opětným reunionem stali všeobecně proslulými osobnostmi...

Pokud tedy vezmeme v úvahu všechny tyto okolnosti, vyplývají nám z historie rockové hudby některé zcela jednoznačné příklady. Dokonalým a zároveň prvním představitelem byli Cream, dále Blind Faith, patřili sem Crosby, Stills, Nash & Young, Bad Company, tria Beck, Bogert & Appice a Emerson, Lake & Palmer a další, z pozdějších byli příkladnou ukázkou Asia, GTR, KGB, Little Village, Honeydrippers, Traveling Wilburys, kvartet Anderson, Bruford, Wakeman & Howe, Alice Mudgarden, Temple of the Dog, Mad Season, z těch nejsoučasnějších můžeme jmenovat například Memento Mori atd. Mohli bychom sem ale zařadit i soudobou sestavu King Crimson.

A ještě jedna poznámka. Budeme se věnovat kapele jako takové, tzn., že zde uvedeme to, na co jste si již na těchto stránkách zvykli – tedy historii kapely, kompletaci, roztřídění a charakteristiku alb atd. Novinkou budou dvě věci: Nebude potřeba zde uvádět strom vývoje, protože Cream se od počátku do svého konce v obsazení nezměnili. A za druhé, miniprofily dnes pojmeme jinak. Přiblížíme si osudy jednotlivých protagonistů neodděleně, to za prvé (je zde totiž dost velký dluh vůči Bruceovi a Bakerovi) a za druhé, u Erika Claptona se zdržíme trochu méně, a to i z hlediska diskografie. Na tohoto velikána se podíváme spíše komplexně a pro detaily uvedeme spíše odkazy na mé články a publikace.

Cream byli skupinou syrově bezprostředního, hřmotného projevu a výrazného bluesového feelingu, která stavěla na vysoce kvalitní instrumentální virtuozitě všech tří členů, již navíc excelovali vynikajícími improvizačními schopnostmi. Její kombinování jazzových prvků hry (zejména ve frázování) s dobovými, přesto již nadčasovými postupy v rocku spolu s výše uvedenými vlastnostmi jednotlivých protagonistů nastavilo pro další vývoj v rockové hudbě obecně (tedy nejen v hard rocku) trend, který byl řadou dalších skupin pojat jako základ jejich tvorby (včetně Led Zeppelin).

Eric Clapton před Cream

Zakladatel tria Cream, kytarista Eric Clapton, byl v době vzniku této skupiny již uznávanou instrumentální hvězdou britského hudebního prostředí. Poté, co odešel od Yardbirds (kde byl prvním z proslulé triády kytaristů – za ním přišli Jeff Beck a Jimmy Page), stal se proslulou osobností jako člen Bluesbreakers Johna Mayalla, se kterými se podílel na nadčasovém, v historii rockové kytary pravděpodobně tento nástroj nejvíce ovlivňujícím, albu Blues Breakers: John Mayall with Eric Clapton (1966, Decca). Během tříměsíční přestávky v činnosti si ale zajamoval se sdružením Powerhouse, které tehdy sestavoval baskytarista a zpěvák Jack Bruce. Spolu si také zahráli i v Mayallově kapele, kde Bruce vystřídal McVieho. Výsledkem bylo Claptonovo přesvědčení, že pokud bude přemýšlet o nové skupině, Bruce by v ní rozhodně neměl chybět.

Clapton odešel od Mayalla s vyjádřením, že se již nechtěl podřizovat puristickým postupům bluesové kytary a stavět jen na cover verzích. Navíc chtěl kolem sebe postavit kapelu, která by byla složena ze svébytných osobností a dala mu prostor pro jeho hudební představy (zde byl hodně ovlivněn vystoupením Buddy Guye v Marquee Club, kde Guy hrál „jen“ s baskytaristou a bubeníkem). A když ho po jednom koncertu s Bluesbreakers oslovil Ginger Baker, tehdy již také známý bubeník, bylo rozhodnuto. Podmínka, že Clapton nehodlá uvažovat o jiném baskytaristovi než o Bruceovi, sice Bakerovi moc neseděla, protože se s Brucem neměli ze svých předchozích působení moc v lásce, ale, jak uvádí Clapton, s prvními tóny na zkoušce tato překážka zmizela.

Ginger Baker před Cream

Bubeník Ginger Baker, vlastním jménem Peter Edward Baker, si z hlediska všeobecné proslulosti v muzikantských kruzích s Claptonem v ničem nezadal. Po angažmá v řadě jazzových souborů, se kterými působil již od poloviny padesátých let (například se Storyville Jazzmen, Terrym Lightfootem a jeho Bandem, Ackerem Bilkem atd.), se stal známým jako člen Blues Incorporated, sestav Alexise Kornera, jednoho ze dvou otců britského r&b a zejména Graham Bond Organization, kapely, která je v podstatě považována za zakladatele jazz rocku. V jedné z prvních sestav působil s Jackem Brucem (a také i s Johnem McLaughlinem).

Jack Bruce před Cream

Baskytarista, skladatel a zpěvák Jack Bruce, vlastním jménem John Symon Asher, si také v ničem nezadal se svými dvěma kolegy. Své jméno si vydobyl členstvím u Graham Bond Organization, sestav Manfreda Manna, Blues Incorporated a Bluesbreakers Johna Mayalla. Navíc se již tehdy stal vyhledávaným session muzikantem, takže již před Cream spolupracoval třeba s Mickem Taylorem, Donovanem, Neilem Ardleym, Paulem Jonesem a dalšími nemluvě o krátkodobém sdružení Powerhouse.

Cream

Cream tedy vznikli roku 1966. Dopad jejich tvorby na světovou hudební scénu byl nesmírný. Svým významem jsou obecně řazeni k takovým jménům jako The Beatles, Rolling Stones, Jimi Hendrix, Pink Floyd, The Who a Led Zeppelin. Je totiž důležité si uvědomit období, totiž počátek druhé poloviny 60. let. Dobové skupiny se na svých koncertech setkávaly většinou s davy doslova ječících teenagerů, což u mnohých z nich, jejichž hudba a ideje byly náročnější, vytříbenější a postavené i na plném vyznění nějaké myšlenky, navodilo otázku o adekvátnosti a opodstatněnosti těchto vystoupení. Tehdy stále ještě hojně diskutovaný rock ‘n’ roll nebyl převládajícími majoritními médii přes jeho veškeré neoddiskutovatelné úspěchy z minulých údobí stále potřebně akceptován, takže jeho prezentace v komplexním vyznění na dobové scéně nepřicházela v úvahu. Alternativní rádia a mediální okruhy s širší než jen úzce klubovou specifikací tehdy ještě v podstatě neexistovaly. Cream se tak stali primárním katalyzátorem v transformování rockového fenoménu v hudební směr, který byl představován na koncertech i před již dospělými lidmi a zároveň analyzován se stejnou poctivě míněnou snahou o fundovanost jako v případě blues nebo jazzu.

Už i název tria avizoval potenciálnost potřebné a později vskutku projevené vážnosti. Eric Clapton, navazující na odkaz svých bluesových vzorů a opírající se o předešlá angažmá, poprvé definoval roli kytarového hrdiny a s baskytaristou a zpěvákem Jackem Brucem a bubeníkem Gingerem Bakerem tak vytvořil autorsky i interpretačně silné trio Cream, jež svým rozpětím, silou nápadů a improvizací poprvé v historii rocku anulovalo rozdíl mezi nahrávacím studiem a pódiem. Cream prosluli i uměním dodat převzaté skladbě svůj osobitý feeling a vytvořit z ní tak výraznou složku svého repertoáru. Jako příklad zde můžeme jmenovat například Spoonful Willieho Dixona či Steppin’ out Jamese Brackena. S příznivou reakcí se setkávala i jejich pojetí některých psychedelických motivů (například Tales of Brave Ullyses v produkci Felixe Pappalardiho), nemluvě zcela samozřejmě o určujících hitech jako kupříkladu Sunshine of Your Love.

Koncertní Cream svými prezentacemi na pódiu získali i taková označení jako rock ‘n’ roll ‘n’ jazzová skupina. Hloubka a fundovanost jejich improvizace, včetně úrovně vlastní techniky hry a vzájemné souhry, dokázaly i zatvrzelé jazzmany zbavit slov. Skladby tak deklarovaly statut tematických programových vyjádření, která vytvářela potřebný prostor pro Claptonovy rozsáhlé improvizační plochy, kdy se spolu s Bakerem a Brucem setkával v nově vytvořených, předtím navzájem neprozkoumaných, kompozicích.

Eric Clapton po Cream

Přímá návaznost na tvorbu tohoto tria se nepodařila nikomu z bývalých členů, tedy ani Eriku Claptonovi. Blind Faith, kam Clapton nastoupil, byla softrockovějšího zaměření než Cream. Odnesl si z ní ale větší orientaci na píseň jako takovou, což zúročil v další formaci, kam nastoupil, v Delaney and Bonnie. Ani zde tedy ovšem nešlo o přímou návaznost na odkaz Cream. Výrazněji pak na sebe upozornil dalším projektem, skupinou Derek and the Dominos, s níž realizoval dnes již další rockový evergreen Layla. Poté, po mnoha osobních peripetiích, se pustil do sólové činnosti, ve které pokračuje s velkým, v podstatě celosvětovým, úspěchem dodnes. Potvrdil tak svou výjimečnost v rockové historii a stal se vzhledem k ní stejnou celebritou, jako – když pomineme základní vklad The Beatles a Rolling Stones – Led Zeppelin, Pink Floyd, The Who, Jimi Hendrix a Bob Dylan.

Ginger Baker po Cream

Po angažmá u v podstatě neúspěšných Blind Faith Baker rozjíždí vlastní projekt Air Force a Salt. Výraznější je jeho členství u Baker Gurvitz Army. Poté vedle vlastních sólových ambicí, nikdy nijak zvlášť přijímaných (Band, Friends, Nutters atd.), působí s Hawkwind, Atomic Rooster, Public Image Limited a African Force. Výrazný návrat do popředí zájmu rockového světa pak přišel v rámci projektu BBM, což byla alternativa ke znovuobnovení Cream – s Jackem Brucem se tam místo Claptona objevil Gary Moore. Výsledkem bylo album Around the Next Dream, čítanková, vyzrálá ukázka energického blues rocku.

Jack Bruce po Cream

Bruce se po rozpadu Cream „chytá“ z hlediska sólových prací lépe než Baker, a to v podstatě již od prvního alba. Po působení u Lifetime spolupracuje s řadou osobností, od Franka Zappy přes Bernieho Marsdena a Lese Dudeka po Cozyho Powella. Poté vytváří řadu skupin a projektů, například s Robinem Trowerem, Trevorem Rabinem, spolupracuje se Soft Machine, Charliem Wattsem, Rocket 88, Alanem Holdsworthem, Lesliem Westem a zejména s Garym Moorem. Právě s ním se do popředí zájmu vrací spolu s Bakerem ve výše zmíněném projektu BBM. Poté pokračuje ve své činnosti, při které se spojuje například s Ringo Starrem či jižany Gov’t Mule.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století nastal boom zájmu o hudbu let šedesátých a sedmdesátých. Důvody tohoto přerodu jsme prezentovali v rámci našeho seriálu již několikrát. Důležité je, že i když se v první vlně návratů klasických osobností a skupin na počátku let devadesátých Cream neobjevili, stalo se tak po určitém vystřízlivění z těchto reunionů (v polovině devadesátých let) až počátkem dalšího tisíciletí. Tlak na společné vystoupení všech tří celebrit zesílil natolik, že počátkem roku 2005 se Clapton, Bruce a Baker rozhodli, že to zase jednou zkusí spolu. Výsledkem byla série květnových vystoupení, z níž záznam patří k tomu nejlepšímu, co současná albová produkce milovníkům klasického rocku může nabídnout.