Letem kytarovým světem - Co se ze zákulisí tehdy jen tak nedostalo aneb Zajímavosti, postřehy a neobvyklé příběhy kolem vzniku proslulých skladeb

Podívejme se ve volném pokračování předcházejícího dílu na jednotlivé skladby, jejich tvůrce a mnohdy i zvláštní okolnosti, které stály v pozadí vzniku dodnes známých a často napodobovaných či přímo přebíraných melodií a držme se přitom motta, které stálo v záhlaví minulého dílu - proč také zase jednou nezvolnit a tak trochu se nepobavit? Vždyť muzika by měla být především zábava...

Keith Richards

(Rolling Stones)

(I Can't Get No) Satisfaction

Out Of Our Heads (1965, Abkco)

"Za ta léta po všech těch interview jsem začal přímo nenávidět názory, které mi podsouvaly ty tvůrčí postupy, které mi vždy byly cizí. Takže zvláště u téhle skladby jsem alergický na to, když se říká, že jsem o tom zkresleném tónu, o fuzzu, přemýšlel nějak zvlášť hluboce ještě před tím, než jsem přišel do studia. Tehdy jsem to vůbec nebral jako nějaký trik či novátorský nápad. Prostě to byla taková doba a já jsem původně ani nepočítal s tím, že to přijde na LP. Měl jsem o té skladbě tak špatné mínění, že jsem si říkal, že by to nebylo ani na singl. Ale dokončovali jsme zrovna album a někdo, ani nevím kdo, řekl, že bychom potřebovali ještě jednu nějakou krátkou píseň. A tak jsem řekl: Fajn, tady bych jednu měl. A to je celé.

Akorát se můžu potrhat, když vidím, jak se někteří dnešní napodobovatelé snaží tenhle dávný zvuk naprogramovat na tunách různých multiefektů a procesorů. Cha, cha..."

Gene Simmons

(Kiss)

Deuce

Kiss (1974, Casablanca / PolyGram)

"Tak to je úplně první skladba, kterou jsem napsal pro Kiss. Celý jsem to složil asi za půl hodiny, no, není to dobrý? V podstatě jsem vzal lick z Bitch od Rolling Stones, rozpáral ho, rozdělil a celé to transponoval. Prostě jsem si řekl, že by bylo fajn vymyslet tak skvělý riff, který by snesl několik opakování za sebou. Něco jako, jako... Satisfaction nebo Bitch. No a s textem jsem se zase tolik nepáral. Já nejsem na nějaký hluboký vyjádření, spíše mi jde o to, aby text muziku pouze doplňoval. A to slovo deuce se mi tam perfektně hodilo. Ale nic víc. Takže si vlastně ani nejsem moc jist, co vlastně znamená ta hlavní část textu - You know your man is working hard, he's worth a deuce! Ale zní to docela dobře, ne?

Gary Rossington

(Lynyrd Skynyrd)

Free Bird

Pronounced leh-nerd skin-nerd (1973, MCA)

"Náš zpěvák, Ronnie Van Zant, neměl tuhle skladbu rád už od začátku. Stěžoval si, že intro je příliš složité a že ho nic nenapadá, jak na tom postavit melodii zpěvu. Tak jsme to chvíli nechali spát a za nějaký čas jsem s tím přišel znovu. Řekli jsme si s kapelou, že by si na to Ronnie už nemusel pamatovat. A opravdu to vyšlo! Sešli jsme se ve zkušebně a Allen Collins začal hrát to samé intro a Ronnie začal nadšeně povykovat, že se mu to hrozně líbí a že to je ono! Dokonce nám řekl, abychom to hráli znovu, a jak jsme zahráli to intro, Ronnie nás zastavil a řekl: Okay, napadla mě melodie. A sedl si a napsal text ve třech nebo čtyřech minutách! Na tohle byl Ronnie přímo geniální.

Jenže to není všechno. Začali jsme Free Bird hrát po klubech a zpočátku to byla taková pomalá, celkem krátká balada. Ronnie, kterému se to líbilo čím dál víc, nám nakonec sám řekl, proč to neuděláme delší, že je škoda takových akordových postupů, aby skončily po několika minutách. Říkal, že si aspoň během skladby udělá přestávku. No proč ne? A tak jsem přišel s tím akordovým sjezdem na závěr zpěvu a s Allenem jsme se začali střídat v dlouhých sólech. Ronnie ale pořád říkal, že to není dostatečně dlouhý. A protože lidi reagovali perfektně, tak jsme to hráli i několikrát za večer se stále delšími improvizacemi a Ronnie nás sledoval a povzbuzoval nás v tom. Kritici potom říkali, že jsme těmito dlouhými jamy určili jednu z definic jižanského rocku..."

Gimme Three Step

Pronounced leh-nerd skin-nerd (1973, MCA)

"Gimme Three Step vznikla na základě události, která se opravdu stala. Ronnie šel do jednoho nočního baru a já s Allenem jsme museli zůstat venku na ulici, protože jsme byli ještě příliš mladý, a tak nás nechtěli pustit dovnitř. A jak jsme tak čekali venku na ulici a hádali se s vyhazovačem, Ronnie najednou vypálil z barových dveří a makal směrem k autu. V patách měl takový ohromný hovado s býčí šíjí a pistolí v ruce, což je dost odporná kombinace. Rychle jsme nasedli (v tomhle tempu se nám to už nikdy poté nepodařilo) a s jekotem pneumatik jsme z toho stupidního místa co nejrychleji vyrazili. Ronnie nám zatím vypravoval, jak se to sběhlo.

Hned, jak přišel do baru, se vnutil k jedný slečince, a to dost těsně. Jenže netušil, že měla přítele, který se zrovna k ní prodíral davem. A když ho ten chlápek s býčí šíjí a nosem úplně zarudlým od chlastu popadl za krk, tak mu Ronnie navrhl, že když už ho chce zastřelit, tak ať mu aspoň dá náskok tři kroky. Říkal si totiž, že když bude před ním shrbeně utíkat, tak má šanci, že pokud se ten chlápek vůbec trefí, tak ho zasáhne přinejhorším do kolen nebo do prdele. A ten příběh se nám tak líbil, že jsme ho zvěčnili v týhle skladbě."

Neal Schon

(Journey)

Wheel In The Sky

Infinity (1978, Columbia)

"Tenkrát jsme zrovna jeli přes poušť a byla hluboká noc. Kapela dřímala v přívěsu a najednou jsme zastavili u jedný osamělý pumpy, protože jsme potřebovali benzín. Široko daleko nebylo žádný auto, všude jen pláň, stará pumpa a noc. A protože jsme se chtěli trochu protáhnout, tak jsme se tam chvilku zdrželi. Na mě to místo tak působilo, že jsem popadl akustiku, sedl jsem si na vyhřátou kapotu a začal hrát. A tak vznikla tahle věc. Z pocitu noci, ticha a cesty."

Ted Nugent

Stranglehold

Ted Nugent (1976, Epic)

"Stranglehold je výsledek cest, neustálého harcování a objíždění štací. V období let 1967 až 1975 jsem byl v podstatě neustále na cestě či ve studiu, běžně jsme hráli až 300 koncertů ročně. A když takhle intenzivně hrajete, tak najednou objevíte takovou věc, kterou já sám interně nazývám souvislostí mezi kytaristou, jeho kytarou a publikem. Možná to zní blbě, ale nakonec přijdete na to, že nejen vy z pódia ovlivňujete lidi, ale to publikum má na vás takový vliv, že začnete přemýšlet jako ten dav. A tak ty licky a postupy ze Stranglehold mě napadly při dlouhých improvizacích a jam sessionech. A musím říct, že když skladba vznikne takhle přirozeně, spontánně, tak třeba nemusí mít dlouhýho trvání, ale určitě hodně zarezonuje jak v muzikantech, tak i v posluchačích."

Leslie West

(Mountain)

Mississippi Queen

Mountain Climbing (1970, Legacy)

"Myslím si, že Mississippi Queen začala tam, kde Clapton a jeho Cream skončili. Já jsem jen přidal trochu rychlosti a vibrata od mých starých bluesových mistrů. Přirovnal bych se ke kuchaři, který k pořádnému steaku, což je moje inspirace Cream, přidá trochu koření, což je můj tlustý, široký tón. Tehdy jsem hrál na Gibson Les Paul Junior a stacky Sunn s hlavami Coliseum, kde jsem všechny knoflíky otočil doprava nadoraz. A kytara zachrochtala tak, jak jsem chtěl."

Mick Jones

(Foreigner)

Feels Like The First Time

Foreigner (1977, Atlantic)

"To byla moje první skladba, kterou jsem napsal pro Foreigner. Byl jsem tehdy dost v koncích, s Lesliem Westem a jeho kapelou jsme se moc nechytili, a tak jsem se dost potácel v depresi. Dokonce jsem uvažoval o tom, že muziku pověsím na hřebík, odcestuji zpátky do Anglie a stanu se zubním lékařem nebo tak něco. Jenže místo toho jsem začal psát a napadly mě hned tři nebo čtyři skladby. Takže co s tím? A tak jsem založil Foreigner a zkusil, co to udělá."

Jim Cregan

(Rod Stewart)

Hot Legs

Footloose And Fancy Free (1977, Warner Bros.)

"Což o to, nápad na celou skladbu byl hotový během dne. Ale s její koncepcí jsme zápasili několik dnů, myslím, že skoro týden. Natáčeli jsme tehdy desku a nějak jsme spolu nekomunikovali. Zvláště to bylo patrný na týhle skladbě. Carmine Appice, který je jinak velmi dobrý bubeník, se s touhle věcí nějak nedovedl dát dohromady. Pořád to bral hodně složitě, vymýšlel si tam neuvěřitelný věci, zdálo se mi, že je dobrej až příliš, protože nedokázal do týhle písně zahrát jednoduše. Pořád nám něco vytýkal, ale sám si nikdy nic nepřipustil. A tak jsme s tou skladbou zápasili až do té chvíle, kdy byl Appice spokojený. V jeho verzi se to vlastně nahrálo na desku."

Robbie Krieger

(Doors)

Light My Fire

The Doors (1967, Elektra)

"To byla úplně první píseň, co jsem napsal. Neměl jsem do té doby žádné velké ambice jako skladatel, neměl jsem vlastně vůbec žádné ambice v tomto směru, protože Jim Morrison byl opravdu velký skladatel. Ale jednoho dne na zkoušce řekl: Hele, nemáme dost skladeb. Kluci, pokuste se taky něco napsat. A tak jsem se do toho dal.

Dodnes mě to ohromuje, že takový zpěvák a autor, jako byl Jim, mi vzal tuhle věc a zpíval ji. To je pro mě totéž, jako kdybych se tehdy sebral, zašel za Dylanem a řekl mu: 'Ahoj, Bobe, napsal jsem pro tebe píseň'. To vlastně ukazuje, že Jim vždycky chtěl, abychom byli jako kapela, jako celek, jako The Doors a ne jeho doprovodné těleso, ne něco jako Jim Morrison And The Doors..."

The End

The Doors (1967, Elektra)

"Začalo to vlastně jako roztomilá písnička o lásce: 'This is the end, my friend, my beatiful friend.' Potom jsem dostal nápad celé to obléknout do indického hávu, protože jsem byl tehdy zcela podle módního diktátu úplně vedle z Raviho Shankara. Přinesl jsem to na zkoušku, zahrál jsem to v dropped D ladění a Jim tomu dodal ještě nepřirozenější rozměr. To jsem ostatně i čekal."

Dickey Betts

(Allman Brothers Band)

Jessica

Brothers And Sisters (1973, Capricorn)

"Pořád mi něco znělo v hlavě a já ne a ne přijít na to, co to je. Nějaký nápady tam byly, ale pořád jsem to nějak neuměl dát dohromady. Ale potom se moje malá dcera Jessica začala batolit po místnosti a já jsem jí začal hrát na kytaru. Snažil jsem se přitom dostat do toho ten pocit, který jsem měl, když jsem ji viděl, jak do toho mého hraní máchá ručkama a jak se u toho směje. A myslím, že ten pocit štěstí a pohody tam je. Proto jsem to také nazval Jessica."

Billy Gibbons

(ZZ Top)

La Grange

Tres Hombres (1973, Warner Bros.)

"Harmonické město, harmonická píseň. To byste se tam museli procházet, abyste pochopili, co mě k ní inspirovalo. A sólo v týhle skladbě pořád považuju za jedno ze svých nejlepších. Je v tom jak nespoutanost, tak i odraz toho městečka."

Ritchie Blackmore

(Deep Purple)

Smoke On The Water

Machine Head (1972, Warner Bros.)

"Jednoduchost. Proto se tahle skladba neustále drží. Pořád to někdo kopíruje, pořád to někdo přebírá, stále můžete slyšet lidi v obchodech s hudebními nástroji, jak si to přehrávají. Já osobně jsem nikdy neměl odvahu napsat něco takového, a to až do té doby, kdy jsem slyšel I Can't Explain a My Generation. Ty riffy byly tak jednoduché, tak přímé, že jsem si pomyslel: Fajn, jestliže Pete Townshend může mít úspěch s TÍMHLE, tak já to zkusím také."

Jenom takovou poznámku pro zanícené fanoušky Ritchieho a Deep Purple. Koneckonců, tato skladba je tak legendární záležitostí, že pár upřesnění můžeme uvést. To, že text pojednává o požáru Casina v Montreaux na břehu Ženevského jezera, který vznikl během koncertu Franka Zappy a jeho Mothers Of Invention, je všeobecně známo. Méně se ovšem ví, že požár neúmyslně založil jeden fanoušek, který během koncertu vystřelil ze signální pistole. Jiskra ze světlice dopadla na nekrytý drát elektrické instalace u stropu a ta rozpoutala v dřevěném Casinu prudký požár. Majitel Casina, Claude Nobs, i Frank Zappa se snažili nastalý zmatek aspoň trochu organizovat. Přesto došlo k mnoha zraněním. Do budovy plné plamenů znova vběhl i Gillan, který se tak vracel pro kabát své tehdejší ženy Zoe. Deep Purple se poté sešli v restauraci hotelu, kde se pro ně mělo zařizovat studio a pozorovali, jak se kouř z obrovského požáru rozprostírá nad rozsáhlou vodní hladinou. Za dva, tři dny řekl Roger Glover, že měl v noci sen a probudil se zpocený se slovy Smoke On The Water. Spolu s Gillanem začali přemýšlet o otextování celé události. Ve stejnou dobu si s tímto nápadem pohrával i Blackmore a použil k tomu riff, o kterém hovořil v naší ukázce a který se stal jedním z nejznámějších riffů všech dob.

Jimi Hendrix

Foxy Lady

Are You Experienced (1967, Reprise)

"Neumím psát písně plné optimismu a štěstí. Ale Foxy Lady je výjimkou. Možná je to kvůli tomu, že jsem se v době, kdy jsem ji psal, necítil zrovna nejlíp."

Brian May

(Queen)

Bohemian Rhapsody

A Night At The Opera (1975, Hollywood)

"Freddie Mercury tehdy přicházel do studia a v náruči vždy nesl hory notového papíru. Nebyla to ale standardní notace, vypadalo to, jako by šlo o matematické vzorce plné čar na jedné straně a řady obrázků aut a autobusů, jak jezdí z jednoho okraje papíru na druhý. Když jsme natáčeli jednotlivé části téhle skladby, Freddie nás pozoroval z režie, a když jsme skončili, tak hned přišel s dalším nápadem, který vyjádřil naprosto přesně. Tahle věc byla Freddieho dítětem. Dávno před natáčením ji měl sesumírovanou v hlavě, my jsme jen pomohli mu ji přivést na svět.

Je pravdou, že jsme tak hodně prověřili technické možnosti tehdejších studií, protože jsme to točili na šestnáct stop a pořád jsme ve snaze dosáhnout výsledného mohutného zvuku vymýšleli různé formixy. Dokonce se nám stalo i to, že jsme tu studiovou pásku tak dlouho a tolikrát různě přetáčeli a přemazávali a znovu natáčeli, že jsme ji vlastně poškodili. Najednou jsme slyšeli, že zvuk není dobrý, tak jsme ji vyndali z drážek; a když jsme ji podrželi proti oknu, tak páska byla průhledná! Aktivní vrstva byla úplně sedřená. A tak jsme rychle museli točit znovu, abychom nezapomněli na všechny ty nápady a nuance, které byly na první verzi. Dlužno říci, že ta druhá byla ještě bohatší. Ale to už jsme s páskou pracovali jinak."

Eric Clapton

I Shot The Sheriff

461 Ocean Boulevard (1974, Polydor)

"Už ze začátku jsem věděl, že to nechci udělat stejný, jako byla verze Boba Marleyho. Chtěl jsem, aby to bylo hlavně o muzice a ne jen ty řeči o právu a bezpráví. Nakonec jsem to ani nechtěl mít na albu..."

Layla

Layla (& Other Assorted Love Songs) (1970, Polydor)

"Celá deska byla takovou kulminací našeho životního způsobu a la hippies. Bylo to nejen dobou, ale bylo to v nás, takhle jsme to cítili. Žili jsme tenkrát v mém domě v Anglii a hráli jsme nonstop, i 24 hodin denně. Brali jsme drogy, cpali jsme do sebe leccos, ale stále jsme hráli a zkoušeli nové a nové věci a nápady. Všechno jsme si zapisovali, všechno jsme si nahrávali a tak, když jsme pak přišli do studia, měli jsme takovou spoustu materiálu, že jsme některé riffy a nápady ani nepropracovávali dál, ale navzájem jsme je pospojovali.

Tenkrát jsme nahrávali ve studiu v Miami. Dozvěděli jsme se, že někde blízko by měl hrát Duane Allman. Zkontaktovali jsme ho a pozvali na jam session. Hrozně se nám to líbilo a tak jsme ho požádali, jestli by další den nepřišel znova a nepomohl nám s deskou. Pochopitelně, že souhlasil."

Jimmy Page

(Led Zeppelin)

Whole Lotta Love

Led Zeppelin II (1969, Atlantic)

"Ten pověstný tón mý kytary jsem na desku dostal tak, že jsem si trochu pohrál se vzdáleností mikrofonu od bedny. Umístění mikrofonu ve studiu, to je vždycky věda. Vzdálenost vám dodá hloubku, zvuk je silnější, tlustší. Když jsem natáčel ještě před érou Zeppelin, tak to byla studia, kde již byla vychytána místa s dobrou akustikou a hlavně, nehrál jsem na aparáty s vyhulenou volume, takže mikráky byly blízko repráků. Se Zeppelin bylo vždycky všechno nadoraz a tak se muselo pracovat s mikrofony. K výsledným zvukům jsem často přidával i wah pedály a nechával je v určité poloze. To také hodně pomůže při hledání určitého zvuku. Takhle jsem třeba natáčel Communication Breakdown."

Joe Walsh

(Eagles)

Hotel California

Hotel California (1976, Asylum)

"Celkovej ksicht tý skladbě dal Don Felder, ať už si Glenn Frey i Don Henley říkají, co chtějí. Ano, Frey s Henleym a J. D. Southerem na tom dlouho pracovali, ale ten tolik proslulý akordový postup byl jednoznačně Felderův nápad. Co se týče toho sóla, tak asi ze sedmdesáti pěti až osmdesáti procent to vzešlo ze mě, ale nikdy bych to nedodělal do tý podoby, nebýt Feldera. On byl opravdový kytarista, který měl cit pro sólo a jeho stavbu. A vidíte, dodnes se o něm moc neví..."

Tímto názorem, pro některé čtenáře trochu depresivním, rozhodně však hodně říkajícím o muzikantských vztazích, končíme naše dvoudílné povídání o skutečnostech, které ovlivnily tvorbu známých skladeb. Pokud jste se při čtení pobavili, fajn. Pokud jste se dozvěděli nová fakta o svých oblíbencích, taky fajn. Pokud vás jednotlivé názory inspirovaly k tomu, že jste si dokonce pustili starý, oprýskaný desky, co "hrajou dál", a vcítili se do skladby z hlediska vzpomínek jejich autorů, tak to je super. A pokud jste kvůli tomu poslechu či sledování dobových koncertních videozáznamů propásli televizní zprávy, tak je to snad úplně nejlepší...