Na základě ohlasu na předchozí díly opět přicházíme z exkurzí do další dekády vývoje rocku, tentokrát do hodně nesourodých a zmatených devadesátých let.
Ano, i ty logicky navazovaly na vývoj předchozího desetiletí a zcela odrážely vývoj, který se udál na samém konci předcházející dekády - totiž prudký nástup zájmu o hudbu druhé poloviny šedesátých a první poloviny sedmdesátých let a rozbití struktury (byť ne tak okamžitě devastující jako v případě punku v polovině sedmdesátých let) dosavadního hudebního vnímání vstupem grunge. První polovina devadesátek tak byla zejména na svém počátku ve znamení značné diferenciace hudebních stylů, což se značně projevilo ve druhé polovině této dekády, kdy scéna předchozího období ztrácela dech a vedle plytké produkce bezduchého popu zde začaly vznikat další styly, z nichž některé jsou albově i koncertně
vysoce úspěšné (např. nu-metal, pop punk, třetí vlna feminismu apod.). Ale to si právě ve dvou dílech v rámci tohoto seriálu uvedeme.
I tentokrát budeme postupovat stejně a nejdříve si podáme celkový obraz období a poté se konkrétně, rok po roku, podíváme na ty nejúspěšnější tituly a na ta nejpřínosnější a nejznámější jména. Samozřejmě z oblasti převládajících stylů a žánrů.
Vymezení období
I zde můžeme dekádu rozdělit na dva celky, kdy ona polovina devadesátek přináší ještě větší rozklížení předchozího období a vytváří tak prostor pro nástup dalších stylů. Mění se i náročnost publika a jeho zaměření (nutno podotknout, že v tom obrovský a zásadní vliv má nástup internetu a veškerých souvisejících technologií, včetně reprodukční techniky, iPadů apod.), zaznamenáváme i změnu v nazírání na sociální otázky (po zjištění určité marnosti nastává období rezignace), začíná být opět hlad po instrumentalitě a kvalitě nástrojů jako takových (řada firem opět zavádí retro série), rozvíjejí se možnosti nahrávání a produkce (často až sebedestruktivně), samozřejmě významnou (a stále sílící) úlohu má trh.
Obecná charakteristika období
Když si vezmeme základní trendy samého nástupu devadesátých let, tak tam zaznamenáváme tyto základní prvky:
a) Silný návrat klasického rocku, kdy jde zejména o zájem o scénu z období cca 1965-1975 a s ní související další vývoj hudby a interpretů.
b) To přináší i renesanci zájmu o tvorbu tohoto období i o samotné umělce.
c) Ti se v tomto období masivně opět vracejí a zúročují (na rozdíl od nově vznikajících souborů té doby) své předchozí zkušenosti, stavějí na svém jméně, dovedou dobře využít nostalgie u nemalé části svých fanoušků, jsou producentsky vysoce vyzrálí a doslova hýří autorskou invencí (ale ve většině případů pouze na počátku), kterou nemohli předtím expedovat a psali si tzv. do šuplíku.
Začínají se vydávat alba těchto navrátilců, a to často s velkým úspěchem. V tomto období zatím tito umělci nemusejí volit mezi stávající, a tedy stárnoucí, generací fanoušků a tou nastupující, která se k jejich jménu dostává i přes své současné hrdiny. Nemusejí (zatím) ani řešit na koncertech poměr starých hitů a nového materiálu. Jejich fanoušci obdivují (zatím) v podstatě oboje. Proč? Protože právě tyto návraty s sebou na svém počátku přinášejí hodně kvalitní a velmi silný nový materiál.
d) Klasické kapely se dávají dohromady pokud možno v těch nejklasičtějších složeních (pokud jin v tom nebrání úmrtí některých členů). Je to logické, protože fanoušci a trend doby to od nich očekávají. Viz úspěch třeba Deep Purple. Úspěch zažívají i soubory, kde sice jsou členové typu k-m-č (neboli kdo má zrovna čas), ale vše se točí kolem nejznámější a určující osobnosti - máme zde na mysli krátké znovuzrození Rainbow Ritchieho Blackmorea. Některé soubory postupují i tak, že sázejí na jistotu a svá turné obsazují souhrnem více sestav. Což ale netrvá dlouho - viz kupříkladu Yes, kdy vyrazili na turné s oběma kytaristy (Stevem Howem i Trevorem Rabinem), dvěma klávesisty (Rickem Wakemanem a Tonym Kayem), dvěma bubeníky (Alan White, Bill Bruford).
e) Řada kapel, které se pořád držely i v předchozích desetiletích, znovu nabírá dech a jejich tvorba live i albová nabírá prudce obrátky, kdy příkladem nám mohou být třeba The Rolling Stones (alba a turné Steel Wheels, Voodoo Lounge) nebo klasici Uriah Heep (na samém konci tohoto období deska Sea of Light).
f) Jsou i skupiny, které, ač docela dobře a vyrovnaně působily i v předchozích dekádách, mění pod dojmem nastalé situace své zavedené sestavy a tzv. se klasicizují neboli do fungujících sestav přicházejí dosavadní členy vystřídat ti minulí, ale zato klasičtí. Typickým představitelem jsou zde Black Sabbath, kdy za předchozí zpěváky opět přichází ikonický Ozzy Osbourne.
g) S velkým úspěchem se využívá jména skupina interpretů k vydávání archivních snímků, občas doplněných díky studiové technologii o „novou“ nahrávku. Týká se to jak interpretů, tak i stylů ale i labelů. V prvním případě nám budiž vzorem jednoznačný úspěch vydání třídílné kompilace Beatles Anthology, kdy jednička s Free As a Bird získala jenom v USA osmkrát platinu, dvojka s Real Love čtyřikrát platinu a trojka s Now and Then trojnásobnou platinu. V případě druhém jde o opětný návrat dalších stylů, jako jsou blues a rock and roll, a v případě třetím se opět profituje katalog takových firem, jako je Motown, Decca, Polygram, Sun Records. Mimochodem, o těchto labelech v rámci tohoto seriálu také hovoříme. V tomto období se také vyprofilovává tzv. velká šestka vydavatelů, tvořená značkami Warner Music, EMI, Sony, BMG, Universal a Polygram, která roztahuje svá křídla i nad nová území, včetně politicky se renovujícího Východního bloku.
h) Velkým hitem je nový fenomén unplugged, který fakticky startuje album Unplugged Erica Claptona. I řada ostatních, kde by to člověk moc nepředpokládal, s tím slaví úspěch (například Kiss).
Velmi rychle po samém počátku těchto změn dochází ovšem k tomu, že hodně souborů ztrácí autorskou invenci (viz další alba Deep Purple, Uriah Heep, Yes...). Koncertně se ale stále jedná o úspěšný status quo. Někteří umělci se pouštějí do vydávání v podstatě každého koncertu na albu, čímž značně rozmělňují svůj statut (King Crimson), někteří se pouštějí do suché instrumentality (Yes), zkoušejí i postupy, jak navázat s jinou sestavou na předchozí jméno, což většinou končí debaklem (Coverdale - Page). Stálý úspěch pak mají ty skupiny, které se nevydaly novou cestou a cizelují svůj styl, který je od nich očekáván - a třeba v případě Pink Floyd to vychází jednoznačně, Eric Clapton se k tomu po jednom nevydařeném pokusu s automatickými bicími také dostal a nelituje toho (Riding with the King), Garymu Moorevi to trvá déle, ale nakonec se také vydá předpokládanou cestou (Power of the Blues), Carlos Santana dokonale chápe trend a používá systém co skladba, to jiný zpěvák. A Jeff Beck? Tomu je vše jedno.
Výrazným dalším fenoménem se stává nárůst středověkých či přímo pseudostředověkých nálad, kdy na akustických tónech to čítankově (a pro mnohé hodně překvapivě) a velmi úspěšně předvádí Ritchie Blackmore se svým projektem Blackmore’s Night.
Představitelé
A nyní aspoň jeden rok, v čemž budeme pokračovat v příštím díle.
Roku 1990 má hard rock hodně nabito. Gillan vydává Naked Thunder, Ozzy Osbourne boduje s Just Say Ozzy, Jeff Healey se prezentuje skvělou Hell to Pay, ovšem Deep Purple jsou se Slaves and Masters již na sestupu a Black Sabbath (Tyr) také. Bad Company se snaží o reunion (Holy Water), Rush jdou raději cestou kompilace (Chronicles), zato Black Crowes, kteří si berou vzory z raných sedmdesátých let, jednoznačně a platinově bodují s Shake Your Money Maker. Což se nedá říci o skvělém hardrockovém albu Heartbreak Station, kde se Cinderella pouští do stylové změny. Sympaticky a perfektně, ale sráží jí to vaz.
Heavy metal je v defenzívě, získaný statut koliduje s novými HM směry a novými všeobecnými trendy v hudbě, což řeší horečnou albovou aktivitou. Judas Priest přiostřují (Painkiller), Iron Maiden se potácejí s No Prayer for the Dying, Pantera vyráží do útoku (Cowboys from Hell), Lita Ford se uvádí velmi dobře (Stilleto), Megadeth haraší s Rust in Peace, Extreme se s Pornograffitti stávají velkým hitem, Slaughter mají se Stick It to Ya totéž a Petra jsou zlatí s Beyond Belief.
Jižani opatrně sondují návrat, kdy ZZ Top vypouštějí Recycler a Marshall Tucker Band zase Southern Spirit. New wave je v jednoznačném úpadku, kapely se začínají dotýkat přístupnější produkce. Viz třeba UB40 a Labour of Love II, Tangerine Dream a Melrose či Pretenders s Packed.
A punk? Už není tak radikální, ba dokonce naopak, a přichází třeba s crossoverovými vyzněními à la Sonic Youth Goo nebo Mega City 4 Who Cares Wins
Zato grunge, ten se rozjíždí neuvěřitelně. Prozatím je stylově velmi čistý, což je vidět na albech Mono Men Stop Dragging Me, Alice in Chains Facelift a Mother Love Bone Apple
V albech ten rok vedou prodeje Depeche Mode (Violator), figurují tam i Megadeth (Rust in Peace), Pixies, Jane’s Addiction, Sonic Youth...
A v singlech?
Nejúspěšnější je Sinéad O’ Connor s ubrečenou Nothing Compares 2 U, následuje Madonna s plytkou Vogue, následují ji „vypravěči“ Vanilla Ice a MC Hammer a top 5 uzavírají Roxette se svým pohodovým pop rockem It Must Have Been Love.
