„Moje kořeny jsou v hard rocku, u kytaristů, kteří ho vytvořili z blues, jako jsou Jimmy Page, Eric Clapton a Jeff Beck...“
(Tommy Thayer, Guitar World 2013)
Když se řekne Kiss, tak nejenom členům KissArmy vytanou okamžitě jména kytaristů Paul Stanley a Ace Frehley. S tím, že na postu sólového kytaristy, tedy Frehleyho, se vystřídalo několik dalších jmen. Jenže Tommy Thayer je právě tou osobností, kterou nelze zařadit jen tak do škatulky „několik dalších kytaristů“.
Thayer totiž spolupracoval s Kiss vlastně už od roku 1989 a jako její současný člen s ní na plný úvazek působí již patnáct let. Tedy více, než třeba Bruce Kulick... A to už je co říct.
Ano, kapela Kiss, která už jen z hlediska prodaných alb je ve stejném klubu jako například Police, Nirvana nebo třeba Robbie Williams, kapela, která se stala jednou z hlavních nositelek dobově módního označení glam rock, skupina, která nastavila pořádně vysokou laťku pódiových show, založených zhusta na tzv. „přirozených“ efektech (sníh apod.), kapela, která svým osobitým hard rockem dokázala opanovat americké gramofonové trhy ve druhé polovině sedmdesátých let a jejíž make-up, jakkoli výrazný, a dnes už můžeme říci nadčasový, se dokázala vepsat do historie rocku pořádným svítivým písmem.
Navíc onen námi zmíněný make-up se nakonec stal velmi cennou devizou. Teď trochu psychologie od profíka: Když se kapely vracejí po letech na pódium, chodí na ně jejich staří fanoušci a vidí své idoly poznamenané časem. Kiss svými maskami dokázali, že na pódiu je jejich letití fandové vidí i v současnosti přesně tak jako tehdy před desítkami let. Chytré!
Tommy Thayer
Thomas Cunningham Thayer se narodil 7. listopadu 1960 v Portlandu v Oregonu. Matka byla houslistka a rodina obecně tíhla k muzice, a to v širokém stylovém rozmezí, od klasické hudby po The Beatles. Když odplynula šedesátá léta, Thayer začal poslouchat hard rock a tehdy se zrodila jeho touha pořídit si kytaru. Mezi jeho základní vzory, kromě námi uvedených v záhlaví, to byli tenkrát jednoznačně kapely a umělci jako Alice Cooper, Kiss, Rory Gallagher, a hlavně Deep Purple. Ve třinácti letech se konečně ke kytaře dostal a na řadu přišly první středoškolské a později vysokoškolské pokusy o kapely. V jedné z nich se potkal s bubeníkem Jamiem St. Jamesem (vyměnil poté bicí za mikrofon) a spolu prošli několika dalšími soubory. Nakonec se rozhodli založit svou vlastní kapelu, nazvanou Movie Star, která koncem roku 1981 změnila název na Black ‘N Blue.
Black ‘N Blue
Se svým glamrockovým, později spíše glammetalovým přístupem se předvedli Brianovi Slagelovi, editoru HM fanzinu, který je dostal na album Metal Massacre, což byla kompilace, kde měli svůj příspěvek např. i Ratt a Metallica. Po dobře přijatém debutu Black ‘N Blue s hitem Hold on to 18 kapela trochu unáhleně vydala dvojku, Without Love, která nedosahovala nářezu debutu. Až třetí album, kde se produkce chopil Gene Simmons, Nasty, Nasty, vrátilo kapelu do hry (vystoupalo dokonce výš než debut), ale zázrak se přesto nekonal, což bylo znát i na dalším, trochu bezbarvém albu In Heat. To už ale nastal čas změn.
Roku 1989 se kapela rozpadá, ale Thayer a jeho dlouholetý kolega to nevzdávají a zakládají spolu další sestavu, Cold Gin, která je plnokrevným revivalem Kiss. St. James se zde znovu vrací k bicím. Když se tento počin donesl ke sluchu pravým Kiss, požádali Thayera a spol., aby zahráli Paulu Stanleymu na oslavě narozenin. No - a bylo to.
Kiss
Simmons tehdy nabídl Thayerovi místo svého asistenta, což byla nabídka, která se neodmítá. Navíc vedle této činnosti začal s Kiss spolupracovat, a to jak jako spoluautor, tak samozřejmě i jako kytarista. Podílel se tak na albech, počínaje Hot in the Shade, na Psycho Circus v podstatě hrál skoro všechny sólové party. Takže bylo jasné, že když Frehley podruhé opustil Kiss, byl Thayer zcela jasným kandidátem na jeho místo. Kapela se tehdy dohodla, že jako jeho zástup bude používat stejnou masku, Spacemana. A už to jelo na plný plyn.
Po živáku Kiss Symphony - Alive IV vydali Kiss v novém obsazení Sonic Boom, které vystoupalo na 2. pozici v Billboardu. Thayer je zde spoluautorem tří skladeb, v jedné z nich dokonce i zpívá. Rozšířené vydání obsahovalo i bonusové CD, kompilací starých klasických songů, a navíc i DVD z Buenos Aires.
Velmi dobře si vedlo i další CD, Monster, které obsadilo v Billboardu 3. pozici, kde z dvanácti skladeb je Thayer spoluautorem osmi z nich a v jednom případě (Outa This World) i přímo autorem a zpěvákem. Deska se dostala nejen do většího počtu národních anket, ale její výsledky byly vyrovnanější než u předchozího opusu. Jinými slovy, při veškeré úctě k Vinniemu Vincentovi a jeho práci na Creatures of the Night a Lick It Up a totéž u Marka St. Johna na Animalize, spolu s Brucem Kulickem je Tommy Thayer již trvalým jménem jedné z historických sestav legendárních Kiss.
Kiss v čase:
| bg, voc | rg, voc | lg, voc | dr, voc | |
| 1973–1980 | Gene Simmons | Paul Stanley | Ace Frehley | Peter Criss |
| 1980–1982 | Gene Simmons | Paul Stanley | Ace Frehley | Eric Carr |
| 1982–1984 | Gene Simmons | Paul Stanley | Vinnie Vincent | Eric Carr |
| 1984 | Gene Simmons | Paul Stanley | Mark St. John | Eric Carr |
| 1984–1991 | Gene Simmons | Paul Stanley | Bruce Kulick | Eric Carr |
| 1991–1996 | Gene Simmons | Paul Stanley | Bruce Kulick | Eric Singer |
| 1996–2001 | Gene Simmons | Paul Stanley | Ace Frehley | Peter Criss |
| 2001–2002 | Gene Simmons | Paul Stanley | Tommy Thayer | E. Singer / P. Criss |
| 2002–2004 | Gene Simmons | Paul Stanley | Tommy Thayer | Peter Criss |
| 2004–dosud | Gene Simmons | Paul Stanley | Tommy Thayer | Eric Singer |
U Thayera se také musíme zmínit i o jeho mimokapelové, vlastně i mimomuzikantské, činnosti. Například je členem správní rady oregonské Pacific University, všechny honoráře z prodeje svého signovaného modelu Hughes & Kettner věnoval dětské nemocnici v Los Angeles, podílí se na realizaci provozu vojenského muzea, pojmenovaném po jeho otci, brigádním generálovi (Brigadier General James B. Thayer Oregon Military Museum) - no není to málo, že?
Kytary
Thayer je jednoznačně ve znamení Gibsonů Les Paulů. Hlavní kytarou je tak Les Paul Sunburst 1960 Reissue z roku 2003, osazená Gibsony 498 (tyto snímače má na všech Les Paulech), kdy u kobylkového snímače je sejmut kryt. V Gibson Custom Shopu vyrobili Thayerovi na jeho přání dva naprosto identické modely, které na turné slouží jako náhradní nástroje.
Dvojkou je stříbrný Les Paul Sparkle, ostatní část korpusu je celá černá. Třetím nástrojem je Les Paul Honeyburst 1958 Reissue z roku 2000. Na tuto kytaru Thayer vlastně hrál 3. června 2002 svůj úplně první live koncert s Kiss, tehdy na Jamaice. Dalším nástrojem je Les Paul Black 1960 Reissue z roku 2003. Následuje červený Les Paul Deluxe z roku 1972 (koupil ho roku 1988 za 375 dolarů!), který je už osazen jinak, snímači Seymour Duncan JB: „Ta kytara nevypadá zrovna moc hezky, ale zní, jako kdyby stála milion dolarů.“
Stejně osazená je i další klasika, Les Paul Black Custom z roku 1976. Tu si pořídil za 450 dolarů a hrál na ni zejména u Black ‘N Blue. Do sbírky patří i Les Paul Standard, ročník 1975, v úpravě Tobacco Sunburst, osazený DiMarzio Super Distortionem: „Toho jsem si pořídil hlavně proto, že vypadal stejně jako kytara Ace Frehleyho.“
Sbírku Les Paulů uzavírá model Classic Rocket Black z roku 2008, již opět se snímači 498. K jeho nástrojům patří i Gibson Explorer Silver Sparkle z roku 2009 a klasické SG 1961 Reissue (použil ho na Sonic Boom).
Kapitolu samu pro sebe pak tvoří signature model Epiphone Tommy Thayer Spaceman Les Paul Standard. Jde o nástroj, vyznačující se vedle běžných parametrů použitého materiálu, typického pro Gibsony Les Pauly specifickým designem, doplňujícím vhodně Thayerovu pódiovou image.
Aparáty
Thayer již dlouho hraje na stacky Hughes & Kettner, kdy hlavou je celolampový signature model Duotone-TT, osazený pěti 12AX7 v pre-ampu a čtyřmi EL34 na výkonu. Od této značky hrál i na další modely. Nevyhýbal se ani Marshallům.
Efekty
I v efektech patří Thayer mezi skromné uživatele, kdy se dá říci, že užívá snad jen starý Ibanez Tube Screamer, zejména pro sóla.
Diskografie:
1. Tommy Thayer + Back ‘N Blue
1.1 Základní, profilová alba
Black ‘N Blue (1984, Geffen),
Without Love (1985, Geffen),
Nasty, Nasty (1986, produkce Gene Simmons, Geffen),
In Heat (1988, produkce dtto, Geffen).
1.2 Koncertní alba
One Night Only: Live (1998, live, Eon Records),
Live in Detroit - 1984 (2002, koncertní album, Frontiers).
1.3 Kompilace, rarity
Ultimate Collection (2001, kompilace, Universal Music),
The Demos Remastered: Anthology I (2001, kompilace, Frontiers),
Rarities (2007, kompilace, Frontiers).
2. Spolupráce, hostování, účasti na projektech
- s Doro Pesch: Doro (1990, produkce Gene Simmons + Tommy Thayer, Polygram);
- s Harlow: Harlow (1990, Warner, Reprise);
- se Shake the Faith: America the Violent (1994, Alfa Brunette Japan);
- s Kiss: Thayer ještě před svým plnoprávným členstvím spolupracoval s Kiss na albech Hot in the Shade (1989, jako spoluautor + kytara v Betrayed a The Street Giveth & the Street Taketh Away, Mercury), Revenge (1992, backing vocals, Mercury), Carnival of Souls: The Final Sessions (1997, spoluautor Childhood’s End, Mercury) a Psycho Circus (1998, sólová kytara všude mimo Into the Void, You Wanted the Best a In your Face, Mercury).
3. Tommy Thayer + Kiss
Pozn. č. 1: Za rokem vydání uvádíme ocenění vzácnými kovy a umístění v celostátních anketách, vždy jen pouze do 10. místa.
Pozn. č. 2: Včetně koncertních alb a kompilací.
Kiss Symphony - Alive IV (2003, 1. oficiální koncert s Thayerem, zlato a 10. místo v CAN, Kiss Records),
Sonic Boom (2009, 2. místo v USA a CAN, Kiss Records),
Monster (2012, 3. místo v USA a CAN, Universal Music),
40 (2014, kompilace, Thayer na třech live věcích, Deuce, Cold Gin a Crazy Nights, Universal Music).
Skladba: Modern Day Delilah
Autor, autoři: Paul Stanley
Interpret: Tommy Thayer
Skupina, soubor: Kiss
Album, zdroj: Sonic Boom (2009, Kiss Records)
www:
Co nového u kytarových velikánů
Herman Li
Hongkongský rychlík, člen kapely DragonForce, nezklamal svou pověstí ani na dalších albech této svébytné skupiny. Po odchodu zpěváka ZP Thearta se na jeho místo postavil Marc Hudson a svého úkolu se zhostil výborně. Ve srovnání s předchozími opusy se ale deska neprodávala tak dobře. Na zlato obou předchozích opusů nedosáhla, výrazně si také pohoršila v umístění v Billboardu. Autorem většiny skladeb je Sam Totman a kapela se svým fanouškům představila v novějším pojetí. Nepostavila svůj set na samých smrštích (i když jedna skladba je asi ta nejrychlejší, co kdy nahráli - pokud je to ještě vůbec možné), ale dokázala evokovat i další nálady. Stylově se sice kapela nezpronevěřila svému feelingu, ale dokázala se více vzdálit od extrémních poloh power metalu. Osobně mi z alba hodně vyčnívají třeba více, než sedmiminutový epos Wings for Liberty či akustická Seasons.
Poté, co si členové založili vlastní label, aby plně kontrolovali prodeje alb v Evropě, vydali po řadě turné (většinou s dalšími kapelami) prozatím nejnovější album Maximum Overload. Kapela zde více vsadila na jistotu - autorství skladeb je rozmanitější než v předchozím případě a jsou zde i hosté, zejména pak Matt Heafy, kytarista z Trivium, který zde ve třech věcech i zpívá. Úplným překvapením je pak cover verze Ring of Fire, skladby od Johnnyho Cashe(!). Album kapelu vrací do předchozích vod, vágně charakterizovaných rčením „rychlejší než nejrychlejší“ a celá mašina zde jeden na plný výkon. Mnohdy úplně neuvěřitelný...
Po realizaci, dne 3. června 2014, ohlásil svůj odchod z kapely Dave Macintosh (hrál s nimi od roku 2003) a byl nahrazen Geem Anzalonem.
Diskografie:
1. Herman Li + DrafonForce
The Power Within (2012, Roadrunner), Maximum Overload (2014, Metal Blade), In the Line of Fire... Larger Than Live (2015, live, Metal Blade).
Muzikus 8/2009 - Kytaroví velikáni (str. 70, noty, diskografie)
