Kytaroví velikáni - Jim Hall

Už od konce padesátých let minulého století patří Jim Hall mezi nejklasičtější jména jazzové kytary. Vedle impozantní diskografie si už pak stačí uvědomit jen tu skutečnost, že spolupracoval s řadou dalších osobností, kdy mezi jinými můžeme jmenovat Ellu Fitzgeraldovou, Sonnyho Rollinse, Stana Getze, Pata Methenyho, Raye Charlese, Johna Abercrombieho, Herbieho Hancocka, Johna Coltranea... U mnohých z nich, třeba i slavných jmen, lze pak prohlásit, že se mohou spíše oni sami pochlubit spoluprací s Jimem Hallem.

Pamatuji si, že na mne hodně zapůsobila zajímavá kompilace Collection, obsahující široké spektrum jeho feelingu. A pokud jeho přínos vezmeme po obecné rovině (abychom neoslovovali pouze a striktně jen jazzmany), jeho tvorba přináší pro kytaristy jako takové širokou škálu inspirace, počínaje kvalitou a hebkostí tónu a konče osobitým přístupem k tématu, a to bez rozdílu stylového zaměření (samozřejmě, pokud se člověk chce vůbec těmito atributy hry zabývat). V každém případě se vyplatí i pro ty, co jazz neposlouchají, si aspoň něco málo poslechnout - že přinejmenším na chvíli zpozorní, je více než jisté. Možná že jako ilustrace poslouží ukázky, které jsem zařadil z Jazz Guitar z roku 1988.

Snad zde totiž nebude vadit trocha osobního vyjádření, které na úvod článků obvykle nedávám - nejsem totiž nějaký zarytý jazzman. Neznamená to, že bych jazz vůbec neposlouchal, to rozhodně ne. Ale oblast mých zájmů prostě leží někde jinde. A když už se dostanu k této muzice, tak mne musí hodně oslovit, abych se dovedl zaposlouchat. A to se nestává jen tak často. Jenže právě Jim Hall patří mezi ty, u kterých jsem si po úvodních skladbách opatřil řadu dalších alb, včetně výběrů - a v žádném případě jsem neprohloupil...

Jim Hall proslul i jako kytarista, který prokázal svým úsporným stylem hry oprávněnost tvrzení, že, jak prohlásil jeho dlouholetý spolupracovník Art Farmer, příliš mnoho koření výsledné jídlo prostě zkazí: „Je to rozený sólista s citem pro frázování a melodiku. Opravdu neznám nikoho, kdo by si to v hlavě tak rychle utřídil jako Jim. Může hrát s kýmkoli a připadá mi, že on snad předvídá, kterým směrem se pustíte dál. Nikdy jsem mu nemusel říkat, co by měl kde hrát. Můžete před něj předstoupit prakticky s jakýmkoli materiálem a on ho zpracuje tak, jak si představujete. Vlastně si to ani dopředu neumíte představit, protože on to tam vypálí a je to tam. Kolikrát jsme ani nezkoušeli, prostě jsme vylezli před lidi, a i když jsem si říkal, že bychom měli něco nazkoušet, zvlášť když se to nahrávalo, nic, v pohodě. Prostě to tam bylo. Beztak byla první verze vždycky ta nejlepší.“

James Stanley Hall se narodil 4. prosince 1930 v Buffalo ve státě New York. S muzikou se setkal již jako dítě, protože v jeho rodině byla řada muzikantů - matka hrála na klavír, dědeček na housle a strýc na kytaru. A kytara, ta ho také chytila nejvíc. Matka ho v jeho zájmu podporovala, a když bylo Hallovi deset let, dostal od ní k Vánocům svou první kytaru. Hall se do studia nástroje pohroužil tak intenzivně, že v podstatě již za tři roky, ve věku třinácti let, se stal profesionálním muzikantem - začal totiž vystupovat v Clevelandu, kam se rodina přestěhovala, s jednou místní kutálkou, sestávající se z akordeonisty, klarinetisty a bubeníka. Důležitým okamžikem se pak stalo to, že klarinetista souboru pustil mladému a natěšenému kytaristovi Solo Flight od Bennyho Goodmana, kde kytaru hrál Charlie Christian: „A to byl ten zlomový okamžik,“ prohlašoval Hall.

Mezi další jeho vzory pak patřili další kytaristé, také i Django Reinhardt, ale Christian se mu pod kůži vpálil nejhlouběji: „Začínal jsem tím, že jsem se pokusil znít jako Christian. Pak jsem objevil další styly, začal jsem i studovat, a to vše ve snaze se dostat třeba někam dál. Ale i když se člověk vyvíjí, není to proto, aby odmrštil ty staré, klasické hodnoty, na kterých vyrostl, ale aby je dokázal dál rozvíjet. Takže Christian tady uvnitř pořád je...“

Na střední škole hrál Hall v řadě studentských kombech a po dokončení nastoupil na Cleveland Institute of Music, kde studoval hudební teorii a začal se věnovat i klasické kytaře, kdy chodil k Vincentovi Gomezovi: „Tehdy jsem se ke kytaře a k jazzu vracel tak akorát o víkendu. Prostě jsem si tehdy myslel, že se celý život budu věnovat kompozici a výuce. Jenže jak to všechno pokračovalo, už po prvním semestru jsem cítil, že pokud se nebudu věnovat kytaře, bude mě to celý život mrzet.“

Od Quintet k Fitzgerald

V polovině padesátých let se rozhodl přestěhovat do Los Angeles, kde roku 1955 nastoupil k Chico Hamilton Quintet. Jeho vklad do této sestavy byl natolik výrazný, že Hall začal velmi brzy přitahovat pozornost nejen místních fanoušků, ale jeho věhlas se začal rychle šířit po celé zemi. Zvláště když po Quintetu se stal členem dalších seskupení, jako například Jimmy Giuffre Trio, kde hrál v rozmezí let 1956 až 1959, a poté dokonce vystupoval s Ellou Fitzgeraldovou (1960-1961). Tehdy se jeho proslulost dostala až na mezinárodní úroveň a Hall začal pracovat s dalšími muzikanty - Benem Websterem, Hamptonem Hawesem, Bobem Brookmeyerem, Johnem Lewisem, Zootem Simsem, Paulem Desmondem, Leem Konitzem či Billem Evansem.

Klasická šedesátá

Roku 1960 se Hall dostal do New Yorku, kde začal intenzivněji spolupracovat také s Artem Farmerem, Ronem Carterem a Sonnym Rollinsem. Live nahrávky z tohoto období, zvláště pak za jeho působení s Billem Evansem, mají dnes již punc klasiky. S klavíristou Redem Mitchellem a basistou Redem Kellym vytvořil Modest Jazz Trio, kdy se jejich deska Good Friday Blues stala klasickou ukázkou souhry, postavené na vzájemném souznění a respektu - vše zde má svůj řád, nikdo se nedere dopředu, jde v podstatě o čítankový příklad hudební součinnosti.

V šedesátých letech Hall nezapomínal vedle tohoto svého projektu i na další osobnosti, s kterými si již dříve zajamoval. Právě v této dekádě zaznamenal výrazný nárůst počtu svých desek, protože zde najdeme určující snímky jeho spolupráce nejen s Brookmeyerem, ale zejména s Paulem Desmondem (Desmond Blue), Sonym Rollinsem (The Bridge) a zvláště s Billem Evansem (Undercurrent či Intermodulation) a Artem Farmerem a jeho kvartetem (Live at the Half Note).

Jim Hall Trio a ti další

I v dalších desetiletích byla tato spolupráce rozvíjena - koneckonců se stačí podívat na rozsáhlou diskografii. Hall ovšem nezapomínal ani na svou vlastní sólovou tvorbu. V letech sedmdesátých k jeho spoluhráčům patřili kupříkladu bubeník a perkusionista Airto Moreira (Where Would I Be?), basista Ron Carter a bubeník Steve Gadd (Concierto), Don Thompson (bass) a Terry Clarke (dr) (vynikající Jim Hall Live) a další, abychom jmenovali alespoň ta známější jména. Právě s Thompsonem a Clarkem vytvořil stálejší formaci, se kterou prošel úspěšně sedmdesátá léta a která mu fungovala i na počátku let osmdesátých.

Obsazení se kolem něj pak měnilo, stálejším spoluhráčem zůstal basista Steve LaSpina. Ze sólové tvorby, bychom z této dekády pak mohli vyzdvihnout zejména These Rooms, kde hraje i dechař Tom Harrell a Joey Baron (dr). Celkově ale toto období nebylo k jeho tvorbě příliš příznivé. Hudební scéna se změnila, osmdesátá léta nastolila na rozdíl od předcházejících dekád uniformitu jako základní platformu úspěchu, a pokud někdo stále pokračoval ve svém stylu, tak buď měl již pověst klasika (a tedy i stálý „přísun“ posluchačů), nebo vzal prostě situaci tak, jak byla. Řada umělců zvolila kompromis a zpřístupnila se více požadavkům trhu, ovšem ani mnozí z těch, kteří nedovolili jakýkoli vstup cizích vlivů do svého feelingu, neměla nijak zvlášť velký problém se stálostí fanouškovské obce. To ale platilo o těch, kteří se více věnovali své sólové tvorbě. Hall byl tehdy někde jinde. Nahrávky se známými osobnostmi sice měly velkou váhu, ale to byly nahrávky se známými osobnostmi...

Cesta zpátky

Konec osmdesátých let a léta devadesátá pak ale všechno změnila. Celosvětový boom zájmu o všestrannost muziky šedesátých let a první poloviny let sedmdesátých a zároveň i o kořeny této hudby opět povznesl Halla do popředí zájmu jazzového kytarového světa. Se svými letitými spolupracovníky, LaSpinou a Terrym Clarkem, začali opět vystupovat a nahrávat a obklopili se i dalšími muzikanty, jako klávesisty a klavíristy Gilem Gildsteinem, Larrym Goldingsem a dalšími. Také došlo i na oprášení starých muzikantských vztahů s kolegy z padesátých let (Brookmeyer, Carter...), k nimž přibyli vynikající muzikanti i z dalších stylových krajin, jako John Abercrombie či John Scofield (velmi podnětné album Live at Town Hall). Hallovi se tyto exkurze se spřízněnými mladšími ročníky zalíbily, takže i následné album Dialogues bylo výsledkem spolupráce s Billem Frisellem či Mikem Sternem. Osobně byla pro mne vrcholem jeho spolupráce s Patem Methenym, kterou si nejdříve „naťukli“ na By Arrangement (Hall zde zhodnotil svá raná studia i studiové zkušenosti) a poté „valorizovali“ na společném albu Jim Hall & Pat Metheny.

Během těchto let si Hall také vyzkoušel práci se smyčcovými tělesy, což se mu hodilo i na dalších projektech. Roku 2004 například předvedl svůj koncert pro kytaru a orchestr. Tehdy také prohlásil, že svou skladbu nazvanou Peace Movement chápe jako poselství lidem: „Muzika by měla dávat lidi dohromady. Kolem nás je hodně bariér, takže muzikanti, kteří dokážou šířit tuhle myšlenku, jsou vlastně mírotvorci.“

Kytary

Pro Halla se staly typickými tři nástroje. Prvním z nich je nádherný Gibson ES175, který koupil roku 1956 z druhé ruky od Howarda Robertse: „Miluji tuhle kytaru. Nádherně ladí a po všech těch letech pořád nádherně zní. Když si na ni zahraju, je to jako kdybych se vrátil do starých, známých míst.“ Nástroj se obecně řadí mezi elektroakustické kytary s klenutým víkem (u této řady se ale klenuté víko v charakteristice neuvádí). Patří sem kupříkladu modely ES350, ES165 Herb Ellis, ES5 (se třemi snímači) atd. Tento nástroj můžeme spatřit i u dalších kytaristů. Vedle jazzmanů a k jazzu tíhnoucích osobností, jako jsou Pat Metheny, Herb Ellis, Kenny Burrell, Derek Byiley, Joe Pass či Wes Montgomery (rané období), je znám tento typ i v rockových kruzích - typickým se stal třeba pro Stevea Howea z Yes (ES175D), honosí se jím i řada dalších kytaristů, jako Izzy Stradlin, Al Di Meola a další.

Model, který Hall vlastní, je ještě ten klasický, vyráběný od roku 1949 do roku 1957. Lisované víko je z javoru (čili jiná technologie než klenutá víka, vzniklá ubíráním, vyřezáváním), javorový je i zbytek korpusu. Krk je mahagonový, hmatník je z palisandru, snímač je singl P-90 a je umístěn u krku. Kytara má palisandrovou posuvnou kobylku a trapézový struník.

Gibson ES175 - klasické varianty modelu

Druhá varianta ES175 se vyráběla v letech 1957-1971. Obsahovala již humbucking, ostatní prvky zůstaly v podstatě stejné jako u první varianty (struník tvaru T byl vyztužen jinými profily). Model ES175D vyráběla firma v období 1953-1957. Nástroj vycházel ze základního modelu, ale byl osazen již dvěma singly P-90. Následný model, který je vyráběn dodnes (samozřejmě s potřebnými modifikacemi), obsahoval již dva humbuckingy. A tón těchto nástrojů a luxusní pocit při hře? Stačí si zkusit zahrát na signature model ES175 Steve Howe. Je to sice strašně drahá kytara, ale zní nádherně. Tak si tak říkám, že bych měl přece jenom zase začít sázet Sportku...

Dalším nástrojem je D’Aquisto, postavená podle jeho požadavků. Hall vlastní dvě kytary. Této značky. Elektroakustická je celolubová kytara, kde jako vzor posloužil jeho Gibson ES175. Akustická kytara je pak model Avant-Garde. Třetím nástrojem je Sadowsky Jim Hall signature, nástroj, který mu postavil Roger Sadowsky (přes patnáct let pracoval u D’Aquisto). V jeho sbírce bychom našli i další kytary, jako kupříkladu dvanáctistrunnou Taylor.

Na své nástroje natahuje „jedenáctky“ neboli sady strun o síle .011-.050. U modelu Sadowsky používá pro strunu g sílu .018, u ostatních kytar .019.

Aparát

Aparát není pro hráče typu Jima Halla tím nejdůležitějším faktorem. Přesto zde můžeme uvést několik výrobků. Pravděpodobně nejtypičtějším kombem, zejména na začátku kariéry, se tak pro Halla stal Gibson GA50 Tube Amp se dvěma reproduktory, jedním 12” a druhým 8”. Na konci šedesátých let měl za sebou Polytone Mini-Brute Amp, mezi dalšími pak jmenujme Walter Woods či sestavu Harry Kolbe GP-1 pre-amp a bednu.

Efekty

Ještě menší úlohu hrají v jeho výrazu efektová zařízení. Na rozdíl od řady puristů ale přece jenom něco u něj najdeme. Obecně jsou to chorus, distortion a harmonizer, používal i Alesis Microverb.