Historie hudby stejně jako historie jakéhokoli jiného oboru lidské činnosti je protkána nejrůznějšími příběhy a osudy, z nichž mnohé člověku až vyrazí dech. A to je právě případ Jasona Beckera, kytaristy, jehož slibně se rozvíjející sólová a instrumentální dráha byla náhle doslova přervána zhoubnou nemocí. Je to ovšem také příběh člověka, který, nezkrušen ranou osudu a s obrovskou vírou v konečné uzdravení, se s pomocí řady vynikajících kytarových osobností stále věnuje muzice, píše hudbu, plánuje další projekty a vůbec se snaží nepodlehnout své nemoci.
Jason Becker se narodil 22. července 1969 v Richmondu v Kalifornii. Poprvé vzal kytaru do ruky už v pěti letech, rád si zahrál i na další nástroje, z nichž ho hodně oslovila foukací harmonika: "Poslouchal jsem tehdy kdeco," vzpomíná Becker. "Když mi bylo pět let, strýc Ron mě začal učit základy hry na kytaru. Učili jsme se na blues, což byla hudba, kterou Ron hrozně obdivoval. Dokonce jsme spolu i lehce jammovali. V dalších letech se k Ronovi připojil můj otec Gary, který mi podal základy klasického stylu hry a zasvětil mě do not. Vedle toho mě naučil i hodně skladeb od Boba Dylana, kterého velmi uznával. Vedle toho jsem vstřebával další druhy hudby, byl jsem v podstatě otevřen čemukoli. Poslouchal jsem jak blues a folk, tak i klasiku, indickou hudbu, japonské lidové písně, jazz, rock..."
Blues a rock v jeho orientaci rychle převážily, i když některé z ostatních stylů, zejména folk rock a klasickou hudbu, nepustil tak zcela ze zřetele. Takže k jeho nejrannějším vzorům patřili tedy patřili jak Bob Dylan, jeho The Band a Paul Simon na jedné straně a klasici Andres Segovia, Christopher Parkening a Fernando Sor na straně druhé, tak i Eric Clapton, Randy Newman, Willie Nelson, Robbie Robertson a další, jejichž vliv se pro Beckerovo hudební zaměření stával silnějším a silnějším: "To už jsem chodil na základní školu a na všech těch školních akcích a případných večírcích jsem se pokoušel hrát všechny tyhle kytaristy. Doma jsem cvičil při poslechu jejich desek, když jsem přecházel na střední školu, tak to byly zejména desky Derek And The Dominoes."
Na začátku střední školy se Becker vedle Erika Claptona začal orientovat na další velikány, zejména pak na Jeffa Becka, Jimiho Hendrixe, Roye Buchanana, Stevieho Ray Vaughana, v průběhu dalších školních let ho začali čím dál více oslovovat Steve Morse a Eddie Van Halen: "Tak nějak se mi začalo líbit zabývat se myšlenkou, co se všechno dá z kytary dostat a jakými vůbec převratnými způsoby se dá hrát. Studoval jsem nejen techniku, ale způsob tvorby tónu a umění skladby." Vedle těchto osobností Becker stále nezapomínal na mistry klasické hudby, takže v jeho sbírce desek byla i alba s hudbou Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta či Antonia Vivaldiho.
Během studií na střední škole se na jeho dalším vývoji podepsal další člen rodiny a to dědeček Wayne: "Ten mi řekl," vzpomíná Jason, "že je sice pěkné, jak neustále interpretuju skladby jiných kytaristů a skladatelů, ale že by bylo záhodno, abych také konečně něco napsal sám. Prohlásil, že by se také nemusel dočkat doby, kdy bych začal sám skládat, a že si to chce poslechnout co nejdříve."
V té době se jeho hlavními vzory stali Eddie Van Halen a Yngwie Malmsteen: "Na jejich nahrávkách jsem se učil nejen technice, ale i skladbě. Zejména kvůli technice a skládání jsem také začal chodit na hodiny k vynikajícímu učiteli Daveovi Creamerovi, který kdysi hrával s Milesem Davisem." Z dalších kytaristů, kteří měli tehdy na něj určující vliv, byli B. B. King a Allan Holdsworth, z klasických skladatelů pak ještě Igor Stravinskij a Claude Achille Debussy.
Ve čtrnácti letech začala jeho hra na kytaru nabírat další obrátky, a to dost často z neobvyklých příčin: "Jeden z mých kamarádů mi dal na pásce jedno takové nahrané dlouhé sólo a tvrdil mi, že to natočil sám. A co prej já s tím," vzpomíná pobaveně Becker. "Šlo o nesmírně rychlý sled tónů ve vysokých polohách. Jenže přes veškerou obtížnost jsem se do toho zakousl a cvičil a cvičil. Ale pořád mi to nějak nešlo. Nakonec jsem zjistil, že ten známej mi vlastně poslal Malmsteenovo sólo, které natočil zrychleně. Prostě si pustil LP ne na 33 a 1/2 otáček, ale na singlovou rychlost, na 45 otáček, a snažil se mě tak dostat. Ale nutno přiznat, že jsem si po poslechu té skladby v normální rychlosti trochu oddechl. A potom to šlo zahrát. Malmsteen se mi vůbec dost líbil, protože dokázal dát rockovou kytaru dohromady s klasickou hudbou a jejími postupy. A tak jsem bral od něj jakoukoli inspiraci.
Už na střední škole hrál Becker v různých studentských seskupeních, ale pravý obrat přišel, když se v šestnácti letech setkal s dalším nadšencem šesti strun, s Martym Friedmanem, jedním ze dvou budoucích protagonistů skupiny Megadeth: "Dokázal mě neuvěřitelně inspirovat. Technika hry a celková nápaditost při sólech - to vše šlo u mě nahoru snad o 200 procent. Už jenom jamování s ním byl neuvěřitelný zážitek. Fajn také bylo, že jsme se ovlivňovali navzájem. Každý jsme měli trochu jiné hudební zázemí, ale při vzájemných oťukávání jsme vždy našli společný výraz." Během velmi krátké doby se Becker a Friedman dohodli, že spolu založí skupinu. Přibrali Atmu Anura na bicí a Petera Marrina jako zpěváka a svůj projekt pojmenovali Cacophony. Vznikla tak kapela, která si dala za cíl prorazit ne nejdřív řadou koncertů, ale rovnou deskou, na které měly zaznít společné kompozice obou kytaristů. Proto také v této základní sestavě nebyl žádný baskytarista, o basové party se podělili Becker s Friedmanem. Výsledné album, Speed Metal Symphony, skutečně vyšlo a bylo zcela poplatné svému názvu a tehdejšímu sílícímu trendu dělení klasického heavy metalu na jednotlivé směry. Když si ale člověk uvědomí, že Beckerovi bylo tehdy sedmnáct, a poslechne si toto LP, tak nezbývá, než pokývat hlavou. Už jenom z hlediska techniky hry nelze tuto desku přehlédnout. Vedle nesporné rychlosti je sympatické, že na desce nalezneme i zajímavosti ve stavbě sól i jejich harmonické zpracování: "Za všechny ty disonance a lichý doby 'může' náš bubeník," říká Jason. "A také jsem tehdy poslouchal Michaela Lee Firkinse, Ritchieho Kotzena a Grega Howea." Ani produkce není špatná, Marrinův zpěv dodal skladbám na přístupnosti, potřebné k širšímu přijetí alba, takže celkově se deska zapsala jako jedna z nejpovedenějších debutů na etiketě Shrapnel. Upozornila na oba kytaristy, dá se dokonce bez nadsázky říci, že odstartovala jejich kariéru. Bylo ovšem potřeba všechny tyto přednosti potvrdit nejen dalším albem, ale i koncertní činností.
Do skupiny tedy přichází baskytarista Jimmy O'Shea a Anur je na bicím postu vystřídán přímočařejším Kennym Stavropoulusem. Během půlroku tak vzniká další deska, Go Off!, která nejen opakuje formuli prvního alba, ale svou větší rozmanitostí v rámci stylu dosahuje ještě intenzivnějšího vyznění. Základem je samozřejmě instrumentální mistrovství obou kytaristů. Friedman i Becker zde velmi citlivě pracují s dvojhlasy, při poslechu posluchače často zaujmou i některé překvapivé změny ve stavbě písní. Oba protagonisté se nevyhýbají ani větší lyričnosti, jako je tomu např. v outru titulní skladby, kde rychlá a energická kytarová jízda najednou přejde do klávesových ploch. Na dvou skladbách se autorsky podílel i jejich producent, Steve Fontano, jinak všechny skladby pocházejí od Friedmana a Beckera. Album je celkově víc písničkovější, i když se zde Marrino tak trochu přezpívává. Při poslechu této desky je ovšem jasné, že tak výrazné talenty, jakými byli Friedman a Becker, nemohou působit dlouho vzájemně vedle sebe.
Už během realizace tohoto alba totiž vychází první sólové LP Jasona Beckera, Perpetual Burn, kde daleko výrazněji vyznívá Beckerova technika a smysl pro melodiku a stavbu sól. U Cacophony byla tato jeho další, méně známá stránka kytarového umění přece jenom více utopena ve smršti speed metalových jízd. Samozřejmě, že většina desky je ve znamení jeho činnosti u Cacophony, ale přece jen zde nalezneme větší důraz na tón, Becker se zde i blýskne svou znalostí klasického způsobu hry prsty. Nespornou zajímavostí je pak i ten fakt, že veškeré nástroje mimo bicích, které mu nahrál jejich první bubeník Atma Anur, si Becker natočil sám. Friedman mu sekunduje na několika stopách, na dvou skladbách z osmi se i autorsky spolupodílí. Za nejvýraznější ukázky dobového Beckerova stylu se dodnes považují skladby Air s ukázkovými arpeggii a bachovsky vystavěnými postupy a úvodní Altitudes s výrazně melodickým cítěním.
Během příprav a nahrávání Go Off! vychází sólové LP Dragon's Kiss i Martymu Friedmanovi, jemuž sekunduje bubeník Dean Castronovo. Becker zde na oplátku za své sólové album také hraje, a to ve dvou skladbách, Saturation Point a Jewel. Úspěch obou sólových desek byl tak velký, že předčil debutový počin Cacophony, a tak bylo jasné, že jejich druhá deska bude jakousi labutí písní skupiny. Což se potvrdilo. Friedman dostal lano od Megadeth a Becker od jednoho z nejexcentričtějších a zároveň nejvýraznějších rockových zpěváků, Davida Lee Rotha.
"Většina kytaristů by za tenhle job dala nevím co," přemýšlí Becker. "Já jsem byl přímo nadšen, protože to mimo jiné znamenalo, že jsem ve dvaceti letech schopen zaujmout místo po předchozích kytarových hvězdách, které pro Rotha hrály - to znamená Eddie Van Halen a Steve Vai." Týden po zkouškách byl Becker s definitivní platností přijat za člena Rothovy kapely a začalo nahrávání desky A Little Ain't Enough. Během přípravných sessionů byl Becker dokonce vyhlášen v anketě časopisu Guitar Magazine za Nejlepšího nového kytaristu roku. Ale potom přišla ta neočekávaná rána osudu...
"Začali jsme nahrávat desku," vzpomíná Becker. "A mě už tehdy nějaký čas trápila bolest v noze. Tak jsem šel na vyšetření a tam jsem se dozvěděl, že mám amyotrofickou roztroušenou sklerózu, která působí na svaly, takže je pomalu přestanete ovládat a nemáte v nich cit. Jak pokračovalo nahrávání, přímo jsem cítil, že cit v rukou ustával. Ale naštěstí se to podařilo dokončit." Becker sice natočil svoje party, o kterých jeho fanoušci a odborní kritici říkají, že patří k jeho nejvýraznějším a nejpřístupnějším sólům, ale nemoc ho pomalu upoutala na lůžko a na kolečkové křeslo. Během několika let ztratil natolik kontrolu nad svými svaly, že nebyl schopen prakticky žádného pohybu včetně mluvení. Dýchá a přijímá potravu přes tracheotomickou a gastrostomickou hadici a s okolním světem komunikuje díky systému prudkých očních pohybů, který sestavil jeho otec Gary. Přesto se Becker nevzdal a na počítači Macintosh začal pomocí programu Vision psát další muziku: "Kamarád a technik Mike Bemesderfer postavil počítač přede mne a naučil mě s ním pracovat. To bylo pro mne něco neuvěřitelného, protože tehdy už jsem nemohl používat levou ruku. Přesto, i když jsem mohl trochu pohybovat pravou rukou, každý pohyb pro mne znamenal obrovské fyzické vypětí."
S pomocí svých přátel, jako jsou např. Steve Perry (Journey), kytaristé Steve Hunter (např. od Alice Coopera a Lou Reeda) a Michael Lee Firkins a vynikající Matt a Gregg Bissonettovi (ze všech angažmá jmenujme aspoň sekundování Joeu Satrianovi a Davidu Lee Rothovi) a dalších, dokázal i v takovém stavu zrealizovat další své sólové LP, Perspective.
I když hlavní kytarovou práci odvedl podle jeho poznámek a instrukcí Ferkins a Hunter, přesto na LP najdeme i Beckerovu kytaru. Jedná se o zremasterované demonahrávky, které natočil ještě před vypuknutím své choroby. Hostující muzikanti odvádějí na desce vynikající výkony, skladby samotné dokazují šíři Beckerových hudebních zájmů. Takže při poslechu vedle standartních věcí hned napoprvé zaujme třeba bachovsky laděná Serrana, dále Empire s výraznou orientální melodikou, bluesové Meet Me In The Morning, rozmanité Primal nebo Life And Death a samozřejmě klasikou lehce ovlivněná End Of The Beginnings: "Tato skladba je asi tou nejlepší věcí, co jsem kdy napsal," poznamenal v jednom interview Becker. "A tak jsem to chtěl nahrát sám. Ale Ferkins je tak dobrým kytaristou a tak se dokázal vcítit do mého stylu, že bych to lépe nedokázal." V rámci některých skladeb zde nalezneme i Beckerovu zálibu v soundtraccích: "Mám rád filmovou hudbu," říká Becker. "Hudba dokáže i ze špatné scény udělat takovou, která pohne lidským nitrem. Ze všech soundtracků se mi asi nejvíce líbí hudba z filmů The Black Stallion, Jaws, Edward Scissorhands, The Natural, Tha Last Temptation Of Christ, Batman, The Good, The Bad 'n' The Ugly, A Fistful Of Dollars, For A Few Dollars More, Amadeus a Mishima."
Deska byla vydána v omezeném nákladu, ale v době realizace dalšího sólového alba se do věci vložil Eddie Van Halen: "Eddie přišel za mnou, hovořili jsme spolu o některých liccích z Perspective a A Little Ain't Enough a o tom, jak zpracovat celý ten materiál. Bylo to ohromně lidské setkání a velmi povzbudivé. Zaručil se mi, že desku prosadí k druhému vydání u Warner Brothers, a taky to udělal. Celé se to zremasterovalo, upravilo a Eddie tam dokonce v jedné věci hraje. Od té doby jsme stále ve spojení, i pro mou zatím nejposlednější desku mi hodně poradil, například se strukturou skladeb. Rozhodně to přispělo k větší prodejnosti mých nahrávek a já jsem tak mohl finančně nejen zajistit své další plány, ale mohl i většinu peněz dát na Nadaci pro výzkum roztroušené sklerózy. A nedávno jsem se dozvěděl, že vědci udělali zase krok dopředu. Takže nepřestávám doufat, že se nakonec vyléčím." S postupující nemocí se Becker musel i v ovládání počítače omezit na oční pohyby. Přesto tak dokázal připravit i další album, které vyšlo roku 1999: "Mike Bemesderfer a Danny Alvarez mi pomohli v kompletaci všech mých nahrávek za celou dobu mého působení. Za všech těch různých studiových pásek a demokazet to dostali na celkem deset cédéček. Moje matka mi po jejich poslechu sdělila, že by byla škoda nevydat aspoň některé z nich. A tak jsem s její pomocí a s přispěním mé přítelkyně Marilyn a starého kamaráda Serrany vybrali nějaké věci a Mike B. je zremasteroval."
Výsledné LP The Raspberry Jams je ukázkou rozmanitosti Beckerovy hudební tvorby a jeho cítění: "Celková nálada jednotlivých skladeb nevzniká na předem promyšleném základě," vysvětluje Becker. "Je to asi tak půl na půl. Prostě nechat místo na improvizaci. Líbí se mi takové psaní, kdy dojdu k určitému bodu a nemám tak úplně jasno, jak kterou myšlenku dotvořit. A tady je právě prostor pro to lidské - jak chyby, tak i neopakovatelný feeling, který se prostě napsat nedá. Přesto to vše musí sedět, tóny musejí přesně zapadat do atmosféry skladby a sóla. Takže i na těch demo nahrávkách všechno sedí. I když jsem třeba nepředpokládal v době jejich vzniku, že to někdy vydám..." Album obsahuje skutečně precizní výkony, některé skladby dokumentují Beckerovu zálibu v blues, najdeme zde i samozřejmě typické sjezdy plné efektní techniky a neoklasického cítění. Becker také plánuje vydat instruktážní video a dokonce píše knihu, která by měla být jakousi sondou jeho životem...
Jednoznačně úctyhodným počinem jak z hudebního, tak i lidského hlediska bylo pak vydání tribute dvojalba Warmth In The Wilderness - Jason Becker Tribute, kde jeho tvorbě, instrumentálním schopnostem a nezlomné vůli vyjádřili svůj hold významné současné veličiny kytarového světa, jako např. Marty Friedman, Paul Gilbert, Vinnie Moore, Steve Morse a další. Deska vyšla ku příležitosti výročí jeho narozenin, 22. července 2001. Na první polovinu roku 2002 je v plánu vydání její druhé části.
Podívejme se nyní na jeho vybavení. Obecně si Becker vybíral kytary spíše s javorovým hmatníkem a co se týče jejich osazení, dával přednost sestavám humbucker/single/single. Z velkého množství kytar si pak oblíbil zejména Jacksony, Fendery a kytary Peavey, nevyhýbal se ani značce Carvin a vedle elektrických kytar Ibanez a Yamaha se u těchto firem orientoval i na akustické a elektroakustické nástroje. V současné době chystá firma Jackson vydání limitované série jeho signature kytar. Na návrhu spolu s Beckerem spolupracují Kevin Easton a Joe Becker a část výtěžku půjde na výzkum ALS - roztroušené sklerózy.
Z aparátů si postupem času nejvíce zvykl na Fender M-80, dvě stowattové hlavy, Marshall a Carvin a ADA Preamp. U Marshalla či Carvina pro zkreslení používal pedály Boss, řadu Overdrive, z nichž mu nejvíce vyhovoval Super Overdrive. Z celé řady dalších přídavných zařízení nejčastěji jmenuje Alesis Quadraverb. Na některých nahrávkách staršího data, které byly ve studiu přemíchány, zní i jiné "krabičky", jako např. Rockman ve skladbě Rain.
Diskografie
I. Jason Becker + Cacophony:
Speed Metal Symphony (1987/1990, Roadrunner/Shrapnel)
Go Off! (1988-9/1990, Roadrunner/Shrapnel)
II. Jason Becker sólově:
Perpetual Burn (1987/1990, Shrapnel)
Perspective (1996/2001, Jason Becker
Music/Warner Bros.)
The Raspberry Jams (1999, Shrapnel)
III. Jason Becker + Dave Lee Roth:
A Little Ain't Enough (1990)
IV. Výrazná hostování a spolupráce:
- s Martym Friedmanem - Dragon's Kiss (1988)
- s Gregem Howem - Howe 2: High Gear (1989)
Neměli bychom zapomenout ani na jeho producentský vklad (jako např. na sólovém LP Ritchieho Kotzena v roce 1989) a na jeho hostování na projektech Fret Board Frenzy a Guitar's Practicing Musicians.
