Kytaroví velikáni - Eric Johnson

Kytaroví velikáni: Eric Johnson
Kytaroví velikáni: Eric Johnson

Jistý prestižní americký časopis pro kytaristy každoročně vyhlašuje anketu o nejlepšího kytaristu, a to v mnoha kategoriích. Nejprestižnější a zároveň nejvíce sledovaná je kategorie celkově nejlepší kytarista (best overall guitarist). A již celkem pětkrát se na tomto postu umístila v Evropě pořád ještě ne tak zcela známá osobnost: Texasan Eric Johnson.

Jednoznačná přitažlivost Johnsonovy hudby totiž tkví nejenom ve výkonech, které předvádí na svých albech a na různých dalších projektech včetně mnoha nejrůznějších hostování, ale i v jeho pódiových prezentacích. Pokud bychom chtěli méně typicky charakterizovat jeho hudbu, tak bychom mohli např. říci, že je plná pohody, rozhodně zde nenajdeme nějaký zavilý hněv, není v ní strach či falešná sentimentalita, naopak, všechny nahrávky spíše působí jako určitá oslava lidského ducha, života a kytary. Možná (nebo spíše určitě) to zní tak trochu akademicky, ale při sledování jeho tvorby se těmto pocitům prostě neubráníte - zvláště v kontextu některých současných hudebních scén. Erikova hudba má navíc tu vzácnou vlastnost, že si s každým poslechem více a více uvědomujete její kvalitu. Tato skutečnost koneckonců nádherně vyplynula na jedné z největších hudebních událostí konce roku 1996, kterou bezesporu byly společné koncerty Johnsona se Stevem Vaiem a Joem Satrianim v rámci projektu G3.

Eric Johnson se narodil 17. srpna 1954 v Austinu, v Texasu. Kytaru poprvé pořádně zaslechl ve věku tří let. Rodina tehdy pořádala na trávníku před domem party a jejich rodinný přítel hrál na kytaru blues - prý to byl Elmore James. Rodiče sice nebyli muzikanti, ale sestry hrály na piano a jeho bratr studoval kytaru.

V pěti letech začal Johnson brát soukromé hodiny klasického klavíru a to mu vydrželo až do třinácti let. Jak uvádí ve svých vzpomínkách, raději se učil podle poslechu než podle not. Nejraději hrál zároveň s puštěnými deskami a již tehdy si začal budovat základy ke svému později tak vyhlášenému umění jamování a improvizace.

Na kytaru začal Johnson hrát ve svých jedenácti letech a k překvapení celé rodiny mu to hned od začátku šlo velmi dobře - na to, co se do sebe jiní žáci snaží natlouct několik let, jemu stačilo pár týdnů. Eric to vysvětluje svým sedmiletým studiem hudební teorie v rámci výuky hry na klavír - zřetelné to bylo zvlášť tehdy, když dostal do rukou elektrickou kytaru a byl hned schopen převést teorii, kterou se učil na klavíru, do strun na hmatníku.

Jeho bratr měl kamaráda jménem Jimmy Schade, který byl tehdy skutečně dobrým kytaristou. Vida Erikův velký zájem o kytaru, často k nim chodil a začal jeho studiu dávat určitý řád. Přes Johnsonovo nadání se tak nejdříve vrátili k samým základům hry a na nich teprve začali stavět další "vychytávky". Co bylo ovšem nejdůležitější, mnohokrát jenom tak seděli a jamovali.

Brzy nato začal brát lekce na kytaru i u dalších lektorů (spíše můžeme říci, že si je vždy jen tak lehce oťuknul), ale hlavně se naučil naposlouchávat. První kapela, která ho tehdy zaujala, byli Ventures. Hned nato přišli Rolling Stones, Kinks a brzy se mladý Eric zaposlouchával do sól Wese Montgomeryho, Jimiho Hendrixe a Djanga Reinhardta. Mezi dalšími jmény rád uvádí Johna McLaughlina, který mu byl sympatický i tím, že šel vždy cestou průkopnictví a hledání a nenechal se příliš ovlivňovat obchodními aspekty (ze stejného důvodu obdivoval např. i Briana Jonese). Potom uslyšel Blues Breakers: John Mayall with Eric Clapton a prý z toho brečel jak malý kluk. K dalším jeho výrazným vzorům patřil i Johnny Winter, na jehož koncert se již někdy ve čtrnácti letech zadarmo vplížil...

 

Rozjezd

V patnácti letech prošel několika pokusy o založení kapely. Tím nejvýznamnějším byla skupina Mariani (Eric, James Bullocks - bg, Jay Aaron - voc a Vince Mariani - dr), se kterou také vyprodukoval i svou první studiovou nahrávku. V průběhu následujících let pak spolupracoval s Billem Josiem, který měl mimo jiné i jisté obchodní plány s Johnnym Winterem. Erikovi se tehdy splnil jeden z mnoha snů, když mu Josie domluvil první "oťukávací" session právě s Winterem.

Po rozpadu Mariani šel Eric studovat. Absolvoval Holy Cross High School v Austinu a pak se zapsal na Texaskou universitu (ovšem opravdu jen nakrátko, v podstatě šlo jen o to zapsání). Trochu se toulal (dokonce i po Africe), nějaký čas trávil v New Yorku. Pořád zkoušel najít nějakou hudební školu, která by mu dala více než jen základy. Vyzkoušel jich celkem dost - Berklee, North Texas, Eastmen..., ale nikde dlouho nevydržel, protože byl spíše hráčem Ä la "mistr Ucho", a ne notařem. Teorie pro něj byla víceméně frustrující záležitostí. Co je ovšem důležité, v této době začal psát první skladby, vrhnul se po hlavě do všech možných sessionů, zkoušel hrát s mnoha muzikanty a v prosinci roku 1974 založil svou první velkou skupinu Electromagnets.

 

Electromagnets

Celá skupina byla silně ovlivněna Johnem McLaughlinem a albem Chicka Corey Hymn of the Seventh Galaxy. Tyto vlivy se promítly i do jejich prvního alba The Electromagnets (1975), a to rozhodně ne v negativním slova smyslu. Pár skladeb z tohoto LP tak rozhodně stojí za zmínku: např. Crusades, Blackhole, Motion či Dry Ice. Zajímavá je také klávesová část v Hawaiian Punch.

Během čtyř let existence se The Electromagnets přejmenovali na Magnets, ale změna názvu jim ke štěstí nepomohla. Jednotliví členové se totiž začali rozcházet v názorech na typ hudby, kterou by měli dělat. Navíc v té době dostával Eric také různé nabídky k trvalejší spolupráci (mj. i od Stanleyho Clarka!).

 

Eric Johnson Group

Nakonec se tedy Magnets rozpadli a Johnson se spojil s Kyle Brockem (bg) a Billem Madoxem (dr) do projektu Eric Johnson Group. Naděje byly ze začátku velké, ale nenaplněné. Projekt se tak brzy rozpadl a Johnson se začal stavět na vlastní nohy. Všechny následující projekty, nahrávání a sessiony vedl až na několik výjimek již jen pod svým jménem. Začal také spolupracovat s řadou známých umělců, např. s Carole King, Catem Stevensem, Alessi Brothers...

 

Sólová dráha

Ovšem když roku 1986 vyšlo jeho první sólové LP Tones, odborná veřejnost i fanoušci byli příjemně šokováni. Album je doslova majestátní záležitostí jak po stránce techniky hry, tak i skladby a odpovídajícího feelingu. Najdeme zde skvělou koláž kytarových zvuků, pohybujících se od étericky čistého strata až po hendrixovsky těžkou psychedelii, od delikátního vyzvánění na první pohled jednoduchých linek k mistrovsky navrstveným partům. Deska také poukázala na ten fakt (který byl na dalších albech potvrzen), že Johnson dával přednost práci v triu (na LP se podíleli Roscoe Beck - bg a Tommy Taylor - dr), se kterým se nejdříve sehrál, a teprve na tom stavěl účast případných dalších, víceméně hostujících muzikantů.

Své kvality, naznačené na první desce, více než potvrdil na dalším albu, vyzrálém titulu Ah Via Musicom, což byl v plném slova smyslu jeho umělecký triumf. Eric tak v podstatě realizoval svůj plán posadit své spoluhráče do pokoje a nahrát vše v co největší možné míře živě, jenom s několika dohrávkami. Rok a půl se s tím doslova babral 14 hodin denně. Tento jeho někdy až zatvrzelý perfekcionalismus se nakonec zhodnotil v unikátním propojení emocí feelingu s neuvěřitelnou technickou obratností - koneckonců, hudbymilovná americká veřejnost se shodla v názoru, že porce Ah Via Musicom vyniká v kytarovém světě stejně výrazně jako Hendrixova Electric Ladyland (!).

Mezi všemi různými uznáními (včetně ceny Grammy) se Johnsonovi povedlo také to, že se instrumentálka Cliffs of Dover z tohoto alba umístila v Top 10, což, mírně řečeno, běžné rozhodně není.

Úspěch tohoto LP se také promítl do zvýšení jeho aktivity - Johnson vlastně po tři další roky neustále koncertoval, jel dokonce turné i s B. B. Kingem, hostoval na nahrávkách (např. u Cheta Atkinse či Dweezila Zappy), účastnil se řady sessionů... Následovala i záplava nejrůznějších cen, včetně těch nejprestižnějších, jako např. námi již zmiňované ovládnutí kategorie Best Overall Guitarist (a následné uvedení do Galerie velikánů), dále zařazení mezi stovku největších kytaristů dvacátého století atd.

Fanoušci si ale díky těmto aktivitám (a Johnsonově již pověstné stálé nespokojenosti s natočeným materiálem) museli na další album počkat až do roku 1996, kdy vyšlo LP Venus Isle. Deska obsahuje velice silnou kolekci skladeb, z níž zcela jednoznačně vynikají věci jako Manhattan (se slide party), titulní skladba, Lonely in the Night, Battle We Have Won či (zejména) S.R.V., kterou Eric věnoval svému dalšímu velkému vzoru Steviemu Ray Vaughanovi. Za povšimnutí stojí i výkony dalších muzikantů: Toma Taylora (dr), Kyle Brocka (bg) a dalších. Deska se také nese v duchu Johnsonovy snahy dát přednost skladbě jako takové před technickou stránkou hry: "Pokusil jsem se víc zařadit cit než techniku hry."

 

G3

Johnsonovi se tehdy podařilo své jméno zviditelnit ještě více - stal se totiž třetím členem v dnes již proslulém projektu G3, jehož základem je dvojice soudobých kytarových velikánů, Joe Satriani a Steve Vai a vždy někdo třetí. Eric se vedle těchto dnes již legendárních kytaristů nejen neztratil, ale celkově se prezentoval jako rovnoprávný člen triumvirátu. Tato spolupráce neměla dlouhého trvání. Příčiny rozchodu jsou dodnes nejasné (obě strany o sobě hovoří s velkým uznáním), ale rozhodující je, že se tím Johnson výrazně zviditelnil (v průběhu času se oním "třetím" stali např. Kenny Wayne Shepherd, Yngwie J. Malmsteen, John Petrucci...).

 

Zpátky ke kořenům

Po vydání Seven Worlds, které bylo jakousi náplastí na starou a oprávněnou bolístku, kdy tyto nahrávky odmítla vydat jedna z jím tehdy oslovených firem (a tím tak možná do značné míry zbrzdila nástup jeho kariéry), se Johnson vrhnul do velmi zajímavého projektu. Sám tehdy cítil, že potřebuje tak trochu zabrzdit a vrátit se ke svým kořenům - prostě, jak jednou řekl, zase si jednou v pohodě zahrát a ne pořád přemýšlet nad tím, jestli patnáctá verze sóla je lepší než sedmá... Dal se tedy dohromady se svými starými známými, baskytaristou Chrisem Mareshem a bubeníkem Billem Maddoxem, a začal si v podstatě jen tak pro sebe vystupovat po klubech v Austinu a okolí. Velký ohlas na tato vystoupení ho ale nakonec přiměl k tomu, aby se tyto koncerty, které obsahovaly i převzaté věci od Jimiho Hendrixe, Stevieho Ray Vaughana, Cream a dalších klasiků, pokusil natočit a vydat je jako live desku. Záznam byl nakonec pořízen sestřihem tří koncertů v jednom z klubů na 24stopé záznamové zařízení Tascam DA88. Na desce, která vlastně vyšla pod hlavičkou Johnsonova tria Alien Love Child na etiketě Stevea Vaie, najdeme nijak nepřikrášlovaný záznam z těchto koncertů, a to až na jednu výjimku, kterou tvoří studiový snímek. Album sklidilo velký ohlas, jednotliví členové nejrůznější ceny a skladba Rain nominaci na Grammy v kategorii Best Pop Instrumental.

Kytaroví velikáni: Eric Johnson
Kytaroví velikáni: Eric Johnson

I když koncem roku 2002 vydal album Souvenir, které zahrnovalo stylově rozmanitou kolekci dvanácti skladeb, fanoušci se jeho další, klasické sólové desky dočkali až roku 2005, kdy vyšlo LP Bloom, obsahující 16 věcí, skladebně i tematicky uzavřených do tří částí, Prelude, Courante a Allemande.

Johnsonův styl je vysoce energický a jednoznačně staví na rockovém feelingu. Nelze se ovšem ubránit dojmu, že v základech jeho hry se silně projevují i další vlivy - jazz, country, folk, blues i klasika. Často obětuje techniku ve prospěch emoce, feelingu, což je jedině chvályhodné a také ho to výrazně odlišuje od zástupu prvoplánově technických kytaristů. Snaží se být hodně flexibilní, nechce být koncentrován na sterilní projekci. Ovšem jeho zvyk opakovat něco třeba stokrát, než je úplně spokojen, dohání občas jeho okolí k šílenství.

Rozhodně se nenechme zmýlit na první pohled nevelkým dílem tohoto předního kytaristy, který se nikdy nehonil za počtem vydaných alb. Svá díla tvoří v naprosté tvůrčí pohodě a když už s nimi vyjde ven, tak to opravdu stojí za to!

 

Kytary

Pokud jde o nástroje, měl několik opravdu dobrých kytar ('58 Fender Strat série 028255, '62 Strat série 88495, '64 Gibson ES-335, akustickou '73 Martin D41 s piezo Barcus-Berry a elegantní klasiku José Ramirez), ty mu ale byly ukradeny. Jeho hlavními nástroji jsou v současnosti stratocastery, a to zejména ročníky 1954 (sunburst), 1957, 1958, 1963 a 1965 (s palisandrovým hmatníkem) včetně dvou modelů z roku 1954 s javorovými krky. Za zmínku jistě stojí i Gibson SG Standard z roku 1964, '60 Gibson Les Paul Standard sunburst, několik Flyingů V, na vystoupeních v rámci projektu G3 hrál také na Gibsony řady ES-335: "Straty a gibsony miluju už jenom pro jejich rozdílnost." Vlastní i Gretsche Cheta Atkinse.

Akustické party nahrává většinou na svou oblíbenou Martinku D45.

 

Efekty

V současné době (myslíme tím období po roce 2000) jde signál z jeho kytar v podstatě do dvou dvojic základních cest. Jedna vede přes Maestro Tube Echoplex Tape Delay/ Echo (z poloviny 70. let) a TC Electronic TCF Chorus/Flanger do dvojice komb Fender Deluxe Reverb (Black Face a Silver Face, obě 1 x 12"), druhá probíhá přes Chandler Tube Driver, Dallas Arbiter Fuzz Face a wah pedál Jim Dunlop CryBaby (z konce 60. let) do 50wattových half stacků Marshall Plexi, osazených 4 x 12" Vintage Celestiony. Celkový zvuk dále ovlivňuje užitím MXR 1500 Digital Delaye a klasickou krabicí Electro-Harmonix Memory Man Deluxe Delay.

Tato na první pohled zřejmá snaha o kompaktnost všech signálových cest vedla Johnsona k tomu, že se mu signál sbíhá zcela netradičně do dvojice monitorů JBL, a to jak zkreslené rejstříky z marshallů, tak i čisté z komba Fender Reverb Black Face. Výjimku tvoří Erikem velmi ceněné kombo Silver Face, kterým přes klasický Echoplex doplňuje výsledný zvuk z monitorů. Oba stacky i kombo zde v podstatě zastávají funkci preampů, kdy jsou jednotlivé aparáty vyladěny na Johnsonem preferovaná nastavení bez ohledu na vzájemné vyvážení síly zvuku. To je následně upraveno až mixerem Mackie a přes dvě delay jednotky přivedeno do JBL.

 

Aparáty

Během své kariéry si vyzkoušel více aparátů, vedle námi uvedených to byly zejména Mesa/Boogie, Dumble a Hiwatt (na ty např. točil album The Electromagnets), pro akustické kytary nejvíce používá Trace Elliot Acoustic. Totéž samozřejmě platí i o efektech, ale v tomto případě šel ještě dál. Johnson totiž proslul v nedávné minulosti jako jeden z těch kytaristů, v jejichž feelingu hraje výraznou roli syntezátor, a to i při live produkcích na pódiu. V polovině devadesátých let se jednalo zejména o Roland GR-1 a GR-09 včetně následných modifikací. V současné době ale přece jen inklinuje spíše k přirozenějšímu tónu.

 

A) ERIC JOHNSON + THE ELECTROMAGNETS:

The Electromagnets (1975/1998, další pokusy této kapely byly velmi nepřehledně vydávány různými regionálními vydavateli, často se i překrývají a v celkovém kontextu nijak neovlivnily Johnsonův vývoj, E.C.M./Rhino)

B) ERIC JOHNSON SÓLOVĚ (základní, řadová alba včetně rarit):

Tones (1986, nominace na Grammy, Reprise/Warner Brothers)

Ah Via Musicom (1990/1992, Cliffs of Dover získala Grammy v kategorii Nejlepší rockový instrumentální výkon, Capitol)

Total Electric Guitar (1990, rarita, spíše výukový materiál, Hot Licks)

Venus Isle (1996, vliv Stevieho Ray Vaughana, Capitol)

Seven Worlds (1998/1999/2000, natočeno již před rokem 1986, odborníky velmi ceněno, počítáno mezi 100 nejlepších kytarových alb všech dob, Ark 21)

Souvenir (2002/2003, nejdříve pouze na internetu, kompilace 12 skladeb všech možných žánrů, Vortexan Music)

Bloom (2005, Favored Nations)

C) ERIC JOHNSON + ALIEN LOVE CHILD:

Live and Beyond/Alien Love Child (2000, album získalo mnoho cen, Favored Nations)

D) NEJVÝRAZNĚJŠÍ SPOLUPRÁCE A HOSTOVÁNÍ:

- s Catem Stevensem - Back to Earth (1978/2001),

- se Steve Morse Bandem - Stand Up (1985)

- se Stu Hammem - Urge (1991)

- s Chetem Atkinsem - Read My Licks (1994)

- s Joem Satrianim a Stevem Vaiem - G3 Live in Concert! (1997)

E) DALŠÍ SPOLUPRÁCE A ÚČASTI NA ALBOVÝCH PROJEKTECH:

Např. na tematických výběrech Guitar Speak, Guitar's Practicing Musicians, Vol.2, Merry Axemas (vánoční kompilace, na které se podílela celá řada zvučných jmen), dále s Carlou Olson, Mariah Carey, Markem Anthonym Thompsonem, Christopherem Crossem, Carole King, B. B. Kingem, Dweezilem Zappou a dalšími

F) VIDEA + DVD:

Total Electric Guitar (spíše výukový materiál), G3 Live in Concert! (s Joem Satrianim a Stevem Vaiem), Fine Art of Guitar (spíše výukový materiál)

 

PROČ NENÍ JEHO JMÉNO STEJNĚ PROFLÁKLÉ JAKO U OSTATNÍCH KYTAROVÝCH CELEBRIT?

Na tuto otázku Johnson odpovídá takto: "Možná proto, že jsem nikdy nešel tou cestou, abych hrál v nějaké nažhavené kapele. Zkouším si svůj styl rozvíjet sám a to mě nutí pokračovat ve vlastní kariéře naprosto nezávisle. Mám rád všechny hudební styly a těší mě nabídky na psaní populárních, třeba i vyloženě komerčních věcí. Pravdou ale je, že vztah k umění mi brání v tom, abych byl těžký 'komerčák', takže spíše stále zkouším nezapadnout do průměru, snažím se být svůj a objevovat nové postupy a možnosti hry a vyjádření. Celý byznys je totiž vůbec velmi frustrující. Nahrávky spousty vynikajících skupin se nevydávají jenom proto, že ty kapely nemají jméno. Společnosti by spíše měly nechat na posluchačích, co budou poslouchat, a ne je krmit určitým stylem a otupovat je jak stádo. Je dost smutné vidět výjimečně nadané kytaristy, kteří nejsou schopni prorazit..."

 

KDO JEŠTĚ PĚTKRÁT VYHRÁL V TÉTO KATEGORII

Pětkrát vyhrát v jedné kategorii - to už opravdu není jen tak samo sebou. Tímto rekordem se totiž mohou pochlubit za celou historii této ankety pouze dva další velikáni Steve Howe a Steve Morse...

Psáno pro časopis Muzikus