"To, že máte slavné jméno, neznamená, že vám to otevře každé dveře. Zvlášť, když byl v rodině někdo tak nekonformní, jako tatík."
(Dweezil Zappa, Guitar School 2001)
Přísloví o jablku, které nepadá daleko od stromu, je v případě Dweezila Zappy, syna legendárního Franka Zappy, po všech stránkách pravdivé. Vedle jednoznačných úspěchů, mezi které můžeme počítat získání Grammy ve věku osmnácti let, několika výborných sólových alb a celé řady výrazných hostování a spoluprací se Dweezil dokázal prosadit i v dalších uměleckých oborech včetně filmu a televize. Svým feelingem, technikou a celkovým pojetím hry, ve kterém klade větší důraz na skloubení sóla s celkovou náladou skladby, se navíc dokázal vymanit ze stínu svého otce. K celkovému úspěchu přispělo jistě i to, že si dokázal udržet svou vlastní tvář, která se vedle vypilovaného zvuku nejvíce promítá do stavby sól a aranžmá.
Jeho rozmanitost přístupu ke kytaře je nejvíce znát ani ne tak při poslechu jeho prvních sólových alb, jako při naslouchání jeho feelingu na albech jiných skupin a osobností. Zvláště když si uvědomíme stylovou šíři těchto hostování - viz např. Winger či Carmine Appice na jedné straně a Lisa Loeb na straně druhé: "Dweezilovy ruce umějí hezky rychle létat po hmatníku, ale přes veškerou techniku nezabředly do oposlouchaných klišé a nezapomněly na tradiční zappovskou fantazii." (Guitar Legends z roku 1993).
Dweezil se narodil 5. září 1969 v Hollywoodu a na kytaru začal hrát od dvanácti let: "Kytara se mi líbila už jenom z toho důvodu, jak vypadala. Zamiloval jsem se do samotného tvaru nástroje. A když jsem pak poznal, co se z ní dá vyloudit za tóny, bylo rozhodnuto." Mezi jeho první velké vzory patřili Eddie Van Halen a Steve Vai. Zvláště Van Halen ho natolik inspiroval, že, jak uvádějí pamětníci, svého idola napodoboval i v oblékání. Dokázal hodiny a hodiny cvičit jemné finesy Eddieho sól: "Od okamžiku, kdy jsem slyšel jeho tón, věděl jsem, že toho musím také dosáhnout. Jejich první album, Van Halen, jsem poslouchal doslova a do písmene pořád a pořád dokola. Vedle jeho techniky se mi také líbilo frázování a mimochodem, dodnes nechápu, kam chodil na ty skvělý riffy. Každá deska, která jim vyšla, byla pro mne něčím až posvátným a přinesla mi spoustu inspirace." Za nejlepší ukázku Van Halenovy kytary považuje Eruption z prvního alba, Push Comes To Shove a Mean Streets ("... nejlepší intro, které jsem kdy slyšel.") z Fair Warning. Po vydání alba Music For Pets se Dweezila novináři ptali na skladbu Chicken Out, zda příliš okatě nekopíruje Van Halenův styl: "Oni si mysleli, že mě to jednoznačně naštve, ale já to chápu jako velkou poctu. Dokonce si představuju, že po poslechu alba by si lidé mohli říct: ,No tohle, to je naprosto originální, jak to ten chlap dělá a kdo je to vůbec ten Van Halen...' Dobrý, ne? Ještě škoda, že se mě víc neptají na Led Zeppelin a Jimmyho Page. To už by byl můj strop."
Dalším velkým vzorem byl přirozeně jeho otec, ale ne od samého začátku: "Abych pochopil jeho hudbu, musel jsem se několik let plácat po studiích a zkoušet vymyslet něco nového, neotřelého. Až pak jsem mohl ocenit ty nápady. Krásně se poslouchaly, ale učit se je, to raději ne. Jednou mi řekl, že svá sóla nazývá ,vzdušnými skulpturami'." Jako vzor hry svého otce Dweezil vždy uvádí Ship Ahoy a Deathless Horsie z Shut Up and Play Yer Guitar, Black Napkins z Zoot Allures a Watermelon In Easter Hay z Joe's Garage.
Jimmy Page byl jeho další inspirací a to hodně silnou. Svou první studentskou kapelu, kterou dal dohromady, dokonce pojmenoval Fred Zeppelin: "Jimmyho sóla byla vždycky tak trochu free, jako při sessionech. A to je právě ono, nechat se inspirovat písní, nahraným podkladem a na to vypálit sólo. A když se to nepovede napoprvé, tak to neopravovat po částech, ale zkusit to celé znova a znova." Z desek Led Zeppelin se také přiučil studiové práci: "Pochopil jsem, že to nejtěžší ve studiu je zachytit svou vlastní osobnost. Studio je totiž hrozně studená a neosobní místnost. Jimmy to ale uměl." Jako vzor Pageových sól Zappa uvádí Whole Lotta Love a Heartbreaker z Led Zeppelin II a Black Dog ze "čtyřky".
Dweezil také velmi obdivoval Anguse Younga a ze všech skladeb AC/DC prý nejvíce poslouchal Squealer z Dirty Deeds Done Dirt Cheap, Back in Black ze stejnojmenného LP a Girls Got Rhythm z Highway to Hell: "Youngova sóla znějí snadno, ale rychle jsem zjistil, že to je pěkně těžký trefit se do jeho zvuku a stylu hry. Je v tom jednoznačný bluesový základ a potom hlavně jeho ruce. Jeho vibrato je prostě ojedinělé. Ještě jsem neslyšel u nikoho takové zpracování tónu. Pořád je pro mne velice těžké ho aspoň trochu napodobit. Třeba v Girls Got Rhythm, ten poslední bend-on, to mi prostě pořád nejde..."
Vedle Van Halena se Dweezil jednu dobu přímo vzhlížel v umění Randyho Rhoadse. Ve svých začátcích se Randyho nahrávkám věnoval dokonce víc než deskám Van Halen. Dodnes uvádí skladby Mr. Crowley z Blizzard of Ozz, S. A. T. O. a závěr sóla v Tonight z Diary of a Madman. A ještě jeden kytarista měl podstatný vliv na Zappův styl hry - Warren DeMartini z Ratt. Dweezil sám označuje svůj styl hry za jakýsi hybrid mezi Van Halenem a DeMartinim: "A s lehkou přísadou mého táty. No a taky kousek mne tam je, no ne?" I u tohoto kytaristy preferoval určité skladby a to zejména You're in Trouble a Back for More z Out of the Cellar a You're in Love z Invasion of Your Privacy.
Vedle několika příležitostných skupin se Dweezil začal objevovat po boku svého otce ve studiu, a dokonce se přímo podílel na Frankových albech (viz výběrový seznam). Odtud vedla již logická cesta k natočení první sólové desky, kterou mu otec vyprodukoval a na jejíž realizaci se vedle zkušených muzikantů objevila i jeho sestra Ahmet. V tomto období také vstoupil do světa filmu a televize, kdy se vedle své práce v MTV a situační komedii Normal Life objevil ve filmech Pretty in Pink a Running Man. Debutové LP se nesetkalo s nijak výrazným ohlasem, ale upozornilo kytarový svět na dalšího nadějného muzikanta. Koneckonců, tehdy si Dweezila začali zvát do studia i další muzikanti a jeho jméno se pomalu stávalo známějším. A to zvláště po natočení a vydání singlu a videa My Guitar Wants to Kill Your Mama. Skladba se stala velkým hitem a přispěla k realizaci další sólové desky, na které se mj. podíleli již bubeník Terry Bozzio a baskytarista Scott Thunes. Dweezil si s těmito muzikanty tak porozuměl, že Bozzio a Thunes se od té doby stali jádrem většiny jeho pódiových a studiových formací.
Po dalším, tentokrát méně výrazném albu Confession, kde se objevil další jeho pozdější stálý spolupracovník, kytarista Mike Keneally, se Dweezil hudebně na chvilku odmlčel a věnoval se skládání jinglů a podkladů do televizních pořadů včetně namlouvání kreslených postaviček. To ho ovšem přestalo brzy bavit a spolu s Ahmet se odhodlal k vytvoření stálejší skupiny, kterou nazval Z. Výsledkem bylo kontroverzní album Shampoohorn, které sice hýří různými nápady a hudebními "odskoky" (terminus technicus samotného Zappy), ale pozornosti se mu dostalo v podstatě pouze v odborných kruzích. Což Dweezilovi nijak zvlášť nevadilo, protože byl již vyhledávaným studiovým muzikantem a producentem a jeho práce v televizi doznala dalších zlepšení, zvláště v pořadu Happy Hour pro společnost Network. I další album skupiny Z nezaznamenalo žádný větší úspěch, a tak Dweezil kapelu rozpustil, a dokonce na nějaký čas pověsil kytaru na hřebík. A přitom LP Music for Pets bylo daleko sevřenější než jeho předchůdce, Happiness evokovalo nálady Beatles, Father Time se obracelo k strukturám Franka Zappy, Pure Face se hlásilo k odkazu Syda Barretta, Song for S bylo plné jemných akustických struktur a Us evokovalo styl, který osciloval mezi Everyday Sunshine od Fishbone a Hush od Deep Purple. Nadto v té době Dweezil také realizoval LP What the Hell Was I Thinking, kde si zajamoval s věhlasnými osobnostmi, jako jsou např. Eric Johnson, Eddie Van Halen, Yngwie Malmsteen, Eric Gales, Angus Young, Al DiMeola, Brian May a další. Jenže přesto všechno začal pochybovat o svém snažení a hraní vůbec: "Najednou jsem zjistil, že mě to prostě nebaví. Když jsem začínal hrát, tak všichni kolem mě to dělali hlavně pro zábavu a až potom se ohlíželi na peníze, reklamu, image a tak. A hlavně se všichni pokoušeli být svoji, mít svoje nápady, svoje postupy. A lidi to tak chtěli. Jenže uplynulo pár let a já jsem zjistil, že úspěch mají pouze ti kytaristé, kteří mají přesně ten účes, co letí, napatlanou tvář, sem tam trochu piercingu, hrubý zvuk a sedm strun na kytaře. A tak jsem ztratil veškerý zájem."
Dweezil nezanevřel na hudbu úplně, ale věnoval se jí pouze po studiích, kde točil pro rádio a televizi. Tam se také stalo, že producenti nově vznikajícího filmu How the Grinch Stole Christmas zaslechli Zappovu nahrávku You're a Mean One, Mr. Grinch a nabídli mu, že by se mohla hodit do jejich filmu. I když se skladba nakonec na soundtrack nedostala, Dweezila to přivedlo na myšlenku zkusit to znova: "Řekl jsem si, že když to nevyjde ve filmu, zkusím to natočit znovu a mohl bych k tomu dopsat některé své staré nápady."
V tomto duchu začalo vznikat nejnovější a podle fanoušků i kritiků nejlepší Zappovo sólové album Automatic. Na albu je vlastně jen jediná zpívaná věc a to je zrovna You're a Mean One, Mr. Grinch: "Chtěl jsem zase dát do popředí kytaru, chtěl jsem udělat desku, kterou bych probudil kytaristy. Ale rozhodně jsem nechtěl, aby se to celé tvářilo příliš vážně a koncepčně. Rozhodně jsem chtěl něčím překvapit a tak." A opravdu, o překvapení není na albu nouze. Už jenom při poslechu Fwakstension upoutají posluchače bizarní zvukové efekty a obouruční tapping. "Základy k této skladbě jsem nahrál už před osmi lety. Kytara je naladěna do Open E a největší problém byl zopakovat ten tapping ve studiu." Další zajímavostí je Therapy, která ústí do sessionu mezi Dweezilem a Terrym Bozzio: "Na konci každé stopy máme ve zvyku tak trochu improvizovat. Terry tady hrál tak skvěle, že jsem chtěl, aby se to ocitlo na desce. A to i přesto, že jde vlastně o jinou strukturu skladby. Ale už můj táta říkal: ,Hele, když se ti to zdá dobrý, tak nějakej důvod, aby se to použilo, se vždycky najde'." Zajímavě působí i Les Toreadors, což je upravená skladba od The Bad News Beards, kde kytary nahradily ve všech partech dechy, které zněly na originální nahrávce: "Stěží jsem ve studiu zachránil jednu stopu pro baskytaru. Všech ostatních třiadvacet jsem nahrál jenom na kytaru."
Dweezil se do kytarového světa zapsal i jinak. Spolu s Peavey Electronics vytvořil nový stack Wiggy. Jeden z designérů firmy prohlásil, že kdyby Frank Zappa žil, určitě by ho to potěšilo, protože takový vzhled se hned tak nevidí. "Klasická zappovština", prohlásil nakonec. Přední panel se opravdu tváří jako přístrojová deska automobilu, vstupní jacky jsou označeny high octane a low octane (citlivost vstupu), na ekvalizéru najdeme další "motoristická" označení - Batt, Oil, Temp... Součástí stowattového aparátu je bedna, rovněž originálního designu, osazená reproduktory Sheffield.
Dweezil plánuje v současné době zintenzívnění své studiové činnosti, připravuje na anglický i americký trh vydání Live Beef, velmi syrového alba z období natáčení Shampoohorn, a protože ho potěšil ohlas na sampler, kde se jeho jméno objevilo vedle takových hvězd, jako Eric Johnson, Larry Carlton, Billy Sheenan, Greg Koch, Gregg Bissonette, Steve Vai, Stuart Hamm či Frank Gambale, hodlá se ještě více věnovat sessionům a hostování.
Dweezil hraje na celou řadu kytar. Najdeme u něj Fendera Musicmastera (jeho první kytara), vlastní několik Fenderů Stratocasterů a Telecasterů ze sedmdesátých let, dále Fender Reissue Strat a Fender Mustang, má Gibsona SG z konce šedesátých let, osazeného snímači P-90, dlouhou dobu hraje na zeleného Charvela a k jeho artilerii patří vedle několika modelů Paul Reed Smith i Gibson Les Paul Reissue, a to přesto, že Les Pauly neměl dlouho v lásce: "Až vlastně v devadesátých letech jsem si uvědomil přirozený kytarový tón těchto nástrojů." K dalším oblíbeným nástrojům patří Ibanez Iceman se zlatým hardwarem, nádherný Gretsch Duo-Sonic z konce padesátých let a samozřejmě Ernie Ball Music Man Eddie Van Halen: "Když posluchači přirovnávají zvuk mé kytary a styl hry k Eddiemu, tak to mě vždycky a spolehlivě potěší nejvíc." Na LP Automatic v Les Toreadors nahrál 23 kytarových stop na Guild Brian May: "Ta kytara je pozoruhodná zejména tím, že produkuje výrazné středy a její snímače perfektně kopírují práci rukou. Když jsem se rozhodl navrstvit jednotlivé stopy a to každou trochu odlišným zvukem, tak jsem nemusel měnit kytary. Při jakékoli kombinaci snímačů dávala vždy vřelý, dlouhý tón."
Velkému množství akustických kytar vévodí jednoznačně "martinky", zejména pak jedna, kterou kdysi dostal od svého otce: "Akustická kytara dává hodně osobitosti. A tahle má navíc obrovský zvuk. Není divu. Je vyhraná od táty."
Z ostatních nástrojů, které používá při studiové práci, můžeme uvést dvanáctistrunnou baskytaru Hamer 12: "Tady nemusím nic dublovat, každý brnknutí má ty správný koule." Jednoznačnou zajímavostí je pak bezpražcová kytara, která má tělo jako Gibson Les Paul Junior (od firmy Moser Guitars), krk dodala podle jeho nákresů firma Performance Guitars, ve které má Dweezil podíl, a je osazena snímači Jeff Beck Seymour Duncan. Pokud už ji používá, tak většinou v případech, kdy je nástroj naladěn do open E ladění.
Z aparátů můžeme v průběhu jeho kariéry jmenovat nejdříve Fender Super 60 a Pignose, potom hrál delší dobu na výročního Marshalla (30th Anniversary) včetně 4 x12" bedny, počátkem devadesátých let přešel na 1962 Fender Bassman (zejména ve studiu). V současné době patří do jeho pódiového vybavení zejména Peavey, vedle modelu Wiggy si z hlav této firmy nejvíce zvykl na Classic 100 a 5150. V polovině devadesátých let hrál také na Matchless, ale jeho nejoblíbenější hlavou je starý stowattový Marshall Super Lead: "Ať už jsem šel s módou, či jsem si jen tak vyzkoušel něco neobvyklého, vždy jsem se vracel k jistotě Super Leadu.".
Efektů vyzkoušel za svou kariéru také velké množství. Pokud uvedeme pouze ty, které měly větší vliv na jeho pověstné "hračičkaření" se zvukem, tak jsou to multiefekty řady Zoom, dále snad všechny pedály Boss, dodnes také používá jím oblíbený MXR Phase 90, který kombinuje s další klasikou, Tychobrahe Pedal-Flange: "Phase 90 dodává ten jiskřivý tón, který se blíží zvuku Eddieho Van Halena, ale Tychobrahe nabízí tu skvělou možnost ovládat úroveň efektu pedálem, takže celý zvuk se nese ve znamení jakéhosi quazi-leslie efektu." Oblíbil si Rat pedal, v poslední době pracoval s multiefekty Boss (např. SE50) a Lexicon (MPX G2).
Ještě než se pustíme do přehledu jeho alb, tak mi dovolte jednu výjimečnou poznámku. Vedle titulů, které uvádíme v diskografii, bychom totiž rozhodně neměli zapomenout na některé obzvlášť vydařené nahrávky. Uvádíme je zde odděleně a to jak z důvodu lepší přehlednosti a úspory místa, tak i proto, že by byla škoda nechat je zcela bez povšimnutí - tyto albové projekty nejsou tak všeobecně známé a skladby, které opravdu stojí za poslech, jsou Dweezilovými fanoušky vysoko ceněny a vyhledávány. Doporučil bych tedy album Just Visiting this Planet (1987, Chrysalis) od Jellybean Benitez, kde Dweezil hraje Jingo, proslulou skladbu Carlose Santany, dále sem rozhodně patří soundtrack Back to the Beach (1987, CBS), kde Dweezil s Terrym Bozzio a Herbiem Hancockem nahrál Wipe Out, která byla nominována na Grammy, velmi zajímavá je na dalším soundtracku Disorderlies (1987, Polydor) jeho verze Baby You're a Rich Man od Beatles a na Leader of the Banned (1990, Warner Brothers) Under my Thumb od Rolling Stones (ostatní zajímavosti viz diskografie - hostování).
Diskografie:
A) Dweezil Zappa sólově:
Havin' a Bad Day (1986/1990, Barking Pumpkin/Rykodisc)
My Guitar Wants to Kill Your Mama (1988, Chrysalis)
Confessions (1991, co-produkce Dweezil + Nuno Bettencourt, Barking Pumpkin)
Automatic (2000, Favored Nations)
B) Dweezil Zappa + seskupení Z:
Shampoohorn (1994, evropské vydání se ve dvou skladbách liší od amerického, What Went Wrong in the Real World a Bellybutton byly nahrazeny In My Mind a My Beef Mailbox, Barking Pumpkin)
Music for Pets (1996, Zappa)
C) Nejdůležitější hostování a spolupráce:
- s Frankem Zappou: Them Or Us (1984/1990/1995, EMI/Barking Pumpkin/Rykodisc), Does Humor Belong in Music? (1986/1995, EMI/Rykodisc), You Can't Do That on Stage Anymore, Vol.1 (1988/1995, Zappa/Barking Pumpkin/Rykodisc), You Can't Do That on Stage Anymore, Vol.3 (1989/1995, Zappa/Rykodisc)
- s Donem Johnsonem: Heartbeat (1986/1990/1998, Epic/Columbia/Sony/Razor & Tie)
- s Winger: Winger (1988, ve skladbě Purple Haze od Jimiho Hendrixe, Atlantic)
- s Extreme: Pornograffitti (1990, ve skladbě He-man Woman Hater, A&M)
- se Spinal Tap: Break Like the Wind (1992/2000, MCA)
- s Blues Saraceno: Hairpick (1994, dvě sóla v Chewing On Crayons, Guitar Recordings)
- s Timem Piercem: Guitarland (1995, PRA Records)
- s Carminem Appice: Guitar Zeus 2 (1997, Polydor)
- s Dixie Dregs: California Screamin' (2000, Zebra Records)
- s Lisou Loeb: Cake And Pie (2002, A&M)
- a nezapomeňme ani na další soundtracky, jako např. Anywhere But Here, Bill and Ted's Excellent Adventure a Ready to Rumble či na jeho účast na významných albových projektech What the Hell Was I Thinking (1996), Hot For Remixes: A Tribute to Van Halen (1999, Cleopatra), Bat Head Soup: Tribute to Ozzy (2000, Triage Records), Stone Cold Queen: A Tribute (2001, Shrapnel) a Songs of Pink Floyd (2002, Cleopatra).
