Když se v jazzových kruzích vyřkne jméno Django, nikdo nemusí již dál uvádět příjmení tohoto velikána jazzové kytary. Vedle svého nesporného přínosu kytarové hře to byl jeden z mála evropských jazzmanů, který ovlivnil vývoj tohoto žánru v USA. Jeho vliv dokonce přesáhl hranice jazzové kytary, takže jako svůj vzor ho uvádí řada rockových, bluesových a dokonce i bluegrassových a swingových kytaristů. Je znám i jako jeden z průkopníků amplifikace jazzové kytary. Kdo se probírá jeho odkazem, toho jistě ohromí i obrovský počet nahrávek (osobně vím o 897 titulech a skladbách, jeho životopisci se většinou shodují na počtu, který se pohybuje kolem čísla 1000!). O to víc je pak s podivem, že tohle vše dokázal se zraněnou levou rukou, na které měl následkem popálení v podstatě nefunkční malíček a prsteníček...
Jean Baptiste Reinhardt se narodil 23. ledna 1910 v Liverchies v Belgii. Jeho rodiče, francouzští cikáni, s ním kočovali Francií, severní Afrikou a Itálií, aby se posléze usadili ve své maringotce v táboře před předměstím Paříže. Mladý Django, jak mu začali v rodinných kruzích brzo říkat, se nejdříve pokoušel hrát na housle, což mu podle pamětníků šlo velice dobře. Záhy přešel na šestistrunné banjo a z něj po půl roce na kytaru. Nikdy nechodil do nějakého kurzu, techniku hry odkoukával od kytaristů, kteří hráli musette [mizet], což byl tehdy velmi populární francouzský skočný lidový tanec v třídobém rytmu. Musette se většinou hrál v triu, kdy kytara měla spíše doprovodnou funkci. Django se učil rychle a již ve dvanácti letech si začal vydělávat jako kytarista u tehdy známého harmonikáře Vetese Guerina. Netrvalo dlouho a jeho univerzálnost, s jakou se dokázal postavit v podstatě k jakémukoli tehdejšímu repertoáru, se stala brzy proslulou. Začal být žádaný nejen spoustou lidových muzikantů a potulných, více či méně známých varietních umělců, ale již v osmnácti letech dokázal na sebe upozornit i ty muzikanty a zpěváky, kteří vydávali desky. Django se s úspěchem účastní několika desítek nahrávacích frekvencí, takže se zdá, že jeho kariéře nestojí nic v cestě. Ale potom přišla ona osudná noc.
2. listopadu 1928 se od převrácené svíčky vzňala celuloidová květina, kterou na ozdobu jejich maringotky vyrobila jeho manželka. Snadno vznětlivá látka mu přímo stekla po rukou a silně poškodila zvláště levou ruku. Maringotka navíc vzplála tak rychle, že Django a jeho manželka unikli jen tak tak. Django sám měl další popáleniny na levé polovině těla. Jeho levá ruka ale byla v takovém stavu, že lékaři dokonce uvažovali o amputaci! Naštěstí pro Djanga a svět kytary od této myšlenky upustili, ale přesto mu nedávali příliš šancí na to, že jeho levá ruka bude nějak zvlášť funkční. Osmnáct měsíců trvala následná rehabilitace, která na Djangův popud zahrnovala i hru na kytaru. Django, vida, že malíček a prsteníček levé ruky už budou prakticky k nepotřebě, začal používat zbylé prsty a to tak, že se mu pod tlakem těchto okolností v podstatě podařilo vytvořit zcela unikátní styl prstokladu, který se výraznou měrou podílel na jeho další kariéře. V době své léčby také objevil nahrávky Louise Armstronga, Duke Ellingtona a dalších velikánů amerického jazzu, což podle jeho vlastních vzpomínek byl ten hlavní impuls, aby začal opět intenzivně cvičit na kytaru. Zvlášť ho upoutaly nahrávky houslisty Joa Venutiho a kytaristy Eddieho Langa, kteří spolu vytvořili pro jazz nástrojově sice méně obvyklé dueto, ale Djangovi se právě toto spojení zamlouvalo už jenom vzhledem k jeho původnímu nástroji, houslím.
Na profesionální pódia se Django vrátil roku 1930 a po několika týdnech různých sessionů a koncertních šňůr se stal kytaristou tehdy známého zpěváka Jeana Sablona. Byla to spíše existenční záležitost, protože Sablon zpíval zcela v duchu dobové populární hudby. V zákulisí se ale Django stále více nořil do studia jazzu a velmi rád se účastnil různých jamů. Na jednom z nich se setkal s houslistou Stéphanem Grappellim, který byl také fanouškem dueta Venuti & Lang. Po několika společných hraních bylo oběma jasné, že si hudebně dokonale rozumějí, a tak roku 1934 vznikla pro svět jazzu dnes již klasická formace Quintette du Hot Club de France, která po dobu své existence několikrát pozměnila svůj název, nejčastěji na Hot Club Quintet. Základní sestavu vedle obou protagonistů tvořili ještě basista Louis Vola, doprovodný kytarista Joseph "Nin-Nin" Reinhardt (Djangův starší bratr) a Roger Chaput (Djangův bratranec).
Quintet natočil své první nahrávky pro Ultraphone, a to již v prosinci 1934. Mezi těmito snímky jsou dnes již obecně uznávané jazzové standardy, jako např. Dinah nebo Oh Lady Be Good. Novost a neotřelost těchto nahrávek včetně originality Reinhardta a Grappelliho udělaly okamžitý dojem a Quintet začali vystupovat a nahrávat po celé Evropě. Během dalších několika let se zvěst o nich dostala i do USA, takže mnohé americké jazzové hvězdy, jako Coleman Hawkins či Benny Carter, je angažovaly na svá evropská turné. Djangova kytara je na dobových nahrávkách výrazným nástrojem, jeho improvizace se stávaly pověstnými a on sám se jen usmíval, když se k němu donesly řeči o tom, že je na nahrávkách jeho kytara urychlena. V jednom časopise se dokonce na toto téma polemizovalo, ale tyto pověsti o studiových dodatečných úpravách rychlosti jeho hry vždy zmlkly po hojně navštěvovaných Djangových koncertech. Nešlo ale vše tak hladce.
Quintet se během své existence málem několikrát rozpadl. Nejčastějším důvodem byly osobní třenice mezi uhlazeným a vždy profesionálně vystupujícím a jednajícím Grappellim na jedné straně a výrazně emocionálně se projevujícím a z hlediska jakékoli organizace nespolehlivým Reinhardtem na straně druhé. Do toho musíme započítat i vzrůstající všeobecnou nervozitu z konce 30. let, takže když roku 1939 vypukla 2. světová válka, byl s touto formací definitivní konec. Grappelli se rozhodl zůstat v Anglii, kde Quintet zrovna hrál, a Reinhardt se vrátil do Francie, kde strávil celou válku. Grappelliho nahradil klarinetista Hubert Rostaing a po dalších změnách v obsazení se Reinhardtova formace opět koncertně i studiově rozjela. Z tohoto období pochází další standard - Nuages.
Po obsazení Francie nastalo pro Djanga těžké období. Francouzští cikáni se stali cílem nacistických perzekucí, ale Django celé to běsnění nakonec přežil. A to nejen díky své nezdolné osobnosti a notné dávce štěstí, ale zejména díky pochopení jednoho německého důstojníka (dodnes se jedná o historickou záhadu, protože jméno tohoto důstojníka, který Djanga vlastně celou tu dobu kryl, se nepodařilo zjistit).
Jakmile válka skončila, Reinhardt a Grappelli se dali opět dohromady a Quintet opět začal koncertovat a nahrávat. Vedle řady nových nabídek se Django účastnil celé řady projektů a pohostinských vystoupení, které byly často nahrávány (nejvýraznější jsou jeho sessiony s Melem Powellem, Peanuts Huckem a Rayem McKinleym). Pro své americké turné si ho také vybral i Duke Ellington, ale podle vzpomínek jejich manažera Django příliš spokojený nebyl. Ellington byl zvyklý vystupovat ve velkých sálech a halách a to Reinhardtovi, zvyklému spíše na atmosféru klubů a malých sálků, nesedělo. Zvlášť nelibě nesl tu skutečnost, že musel hrát na elektrickou kytaru, se kterou do té doby neměl prakticky žádné větší zkušenosti. Nejčastěji si stěžoval na zvuk a na celý ten rytmus velkého turné, kdy všechno musí klapat podle předem stanoveného scénáře. A to byl v Djangově případě vzhledem k jeho povaze problém. Jeho nedochvilnost se stala legendární (traduje se, že vůbec nepoužíval hodinky - odhadoval čas podle slunce), dokonce skoro zmeškal závěrečný koncert Ellingtonova turné ve slavné Carnegie Hall. Přesto mu toto americké turné výrazně pomohlo v rozšíření jeho věhlasu, po jeho deskách se začali shánět např. Les Paul, Chet Atkins, Wes Montgomery, B. B. King a další kytarové celebrity.
Po návratu do Evropy začal Django trochu experimentovat, hlavně ve stylové oblasti, a přes své zkušenosti (a nebo právě proto) instaloval na svou kytaru snímač. Právě v tomto období začíná vystupovat s nejrůznějšími hudebními tělesy a vytváří řadu dodnes uznávaných nahrávek. On sám se ale tak trochu stahuje do pozadí, je víc přemýšlivější a stěhuje se z Paříže na klidnější venkov, do Samois-Sur-Seine, kde se čím dál více věnuje svým dalším dvěma koníčkům, rybolovu a kulečníku. A právě při kulečníku v jedné z místních hospod ho zcela náhle ranila mrtvice. Bylo mu 43 let.
Jeho dlouholetý souputník Stéphane Grappelli pokračoval v úspěšné kariéře, z níž je pravděpodobně nejvýraznější období jeho spolupráce s britským jazzovým kytaristou Dizem Disleym. Grappelli zemřel v roce 1997 ve věku 89 let.
Když se pokusíme trochu si rozebrat jeho styl hry, tak vedle toho faktu, že nehybnost malíčku a prsteníčku levé ruky ho přinutila hledat nové způsoby techniky hry, nesmíme zapomenout na výrazné melodické cítění, umění vystavět sólo a velmi osobité frázování. Samotná technika hry by rozhodně nestačila k tomu, aby jeho popularita trvala tak dlouho, přinejmenším by se rozhodně nejednalo o tak výraznou záležitost, jakou jeho nahrávky vskutku jsou.
Čeho si hned člověk všimne, je jeho oktávová hra. Django tak vytvořil charakteristický, zřetelný tón, který inspiroval po Wesu Montgomerym celé další generace nejen jazzových, ale i bluesových a rockových kytaristů. Další záležitostí je jeho hra umělých flažoletů, kterými ohromil Cheta Atkinse. Výraznými součástmi jsou také trylek a menší vytahování tónů - bend-on. Tón tvořil při sólových partech nejčastěji tak, že struny spíše podebíral, než by běžným způsobem drnkal.
Když se podíváme na notovou ukázku, tak první čtyři takty předvádějí melodii, hranou v oktávách (pokud vám to připomene vedení hlasu Charlie Christiana, tak máte pravdu). Pro jeho styl hry je typické i bend-on o půl tónu na konci 6. taktu, následný chromatický sestup i durové arpeggio v 8. taktu.
Nejtypičtější Djangovou kytarou byla Selmer Maccaferri. Nástroj pro francouzskou firmu Selmer navrhl a postavil italský kytarář Mario Maccaferri a jde o nástroj, který zcela symbolizuje éru konstrukce kytar těsně před nástupem elektrických kytar ve snaze zvýraznit a zesílit jejich tón. Tyto typy byly vyráběny v několika řadách, z nichž některé obsahovaly vnitřní resonátory. Django hrál na několik těchto nástrojů, včetně jeho pravděpodobně nejznámějšího modelu s jedním výřezem a ozvučnicovým otvorem ve tvaru D. Jeho nejoblíbenější kytarou byl ale model Jazz No 503 s oválným ozvučnicovým otvorem a bez resonátoru. Právě na tuto kytaru později přidal i snímač.
"Kde mohu dostat tu hudbu?" (Andre Segovia po návštěvě Reinhardtova koncertu)
A nyní jeho rozsáhlá diskografie. Na rozdíl od námi již zavedeného postupu musíme v Djangově případě postupovat trochu jinak. Hodně nahrávek bylo vydáváno až zpětně, a to formou různých výběrů, ilustrujících určitá období. Nesmíme také pominout ten fakt, že i když hodně alb nahrál s jinými muzikanty a seskupeními, byl to právě jeho přínos, který umožnil vznik těchto nahrávek. Takže jeho tvorbu upřesníme spíše pomocí dodatků za názvy desek. V každém případě uvedeme pouze ty nejznámější a nejzajímavější tituly, protože celkový výčet všech nahrávek by opravdu dosáhl několika stovek.
Diskografie
A) Django Reinhardt - výběr z alb, obecně uznávaných jako jeho sólové desky včetně výrazných kompilací, mapujících určitá období:
Integrale Vol. 1 (tvorba období 1928 - 1934, 2CD, Fremeaux & Associés)
Rare Django (1928, tvorba období 1928 - 38, Disques Swing)
The Versatile Giant (1934, Inner City)
Integrale Vol. 2 (tvorba období 1934 - 35, 2CD, Fremeaux & Associés)
First Quintet Of Hot Club de France 1934 - 43 (JSP)
50th Anniversary (tvorba let 1934 - 35)
L'Inoubliable (tvorba let 1934 - 36, EMI)
1934 - 37 (EPM)
I Got Rhythm (tvorba let 1934 - 39, s Grappellim, Past Perfect)
Django Reinhardt & S. Grappelli: Django (Tvorba let 1934 - 43, Conifer)
Quintessence (tvorba let 1934 - 39, 2CD, Fremeaux & Associés)
Integrale Vol. 3 (tvorba roku 1935, 2CD, Fremeaux & Associés)
Hot Club De France Quintette (tvorba let 1935 - 36, Arista/BMG)
Integrale Vol. 4 (tvorba let 1935 - 36, 2CD, Fremeaux & Associés)
Volume Five (tvorba let 1935 - 36, s různými interprety, JSP)
Django Reinhardt & S. Grappelli: Quintette Du Hot Club De France (tvorba let 1935 - 38, Vogue)
Django Reinhardt & Friends (tvorba let 1935 - 40, s Grappellim a Colemanem Hawkinsem, Pavilion)
Django Reinhardt & Quintet Of Hot Club de France, with S. Grappelli: Swing From Paris (tvorba let 1935 - 39, pod stejným názvem vyšlo u Conifer stejnojmenné LP, ale jiného obsahu, ASV)
Django Reinhardt & Grappelli: The Quintet Of The Hot Club Of France (tvorba let 1936 - 37, Pearl)
Shine (tvorba let 1936 - 37, GBH)
I Got Rhythm (tvorba let 1936 - 38, Jazz Hour)
Hot Club 1936 - 39 (EMI)
Django Reinhardt (tvorba let 1936 - 40, Koch)
Djangology - The Gypsy Genius (tvorba let 1936 - 40, Joker)
Nuages (tvorba let 1936 - 40, RCA/Vogue/Pharaon)
Best Of... (tvorba let 1936 - 48, Blue Note)
Django Reinhardt And His American Friends (tvorba let 1937 - 39, později na Beat Goes On jako 2CD, EMI)
Un Geant Sur Son Nuage (tvorba let 1937 - 39, s dalšími interprety, Melodie Distr.)
Solo Sessions Vol. 5 (tvorba let 1937 - 43, EPM)
Art Of Django, The Unforgettable (tvorba let 1937 - 43, Beat Goes On)
Django Reinhardt & Le Quintette HCDF: Jazz Archives (tvorba let 1938 - 40, Auvidis)
Django Reinhardt And Stéphane Grappelli With The Quintet Of The Hot Club Of France (tvorba let 1938 - 46, RCA/Victor)
Verve Jazz Masters (tvorba let 1938 - 53, Verve)
Django In Paris (EMI)
Django's Music (tvorba let 1940 - 43, HEP)
War Clouds (tvorba let 1940 - 44, EMI)
Compact Jazz - In Brussels (z roku 1942, Verve)
Swing de Paris (z roku 1947, s různými interprety, Big Bizz)
The Story (tvorba období 1947 - 1951, HEP)
Peche a la Meuche (tvorba let 1947 a 1953, 2CD, Verve)
1950 - 53 (Vogue)
B) Výběr z nejucelenějších kompletizujících vydání, která vyšla u následujících společností:
1) u společnosti Classics (nahrávky s různými interprety):
a) roku 1995: 1940, 1938 - 1940, 1938 - 1939
b) roku 1996:1939 - 1940, 1935 - 1936,1934 - 1942, 1934 - 1935, 1935, 1937, 1937, Vol. 2, 1937 - 1938, 1940 - 1941, 1941 - 1942
c) roku 1997: 1942 - 1943, 1944 - 1946,
d) roku 1998: 1947
e) roku 1999: 1947, Vol. 2
2) u společnosti EMI: devatenáctidílná řada Djangology a Djangologie
3) u dalších společností:
a) Period: řada Memorial Album
b) Pathe: řada Django
c) Nostalgia: řada Hot Jazz: Le Hot Club de France
4) další výrazné tituly:
Django Reinhardt 1934 - 1937 (1934, Jazz Archives)
Djangology (1949, Bluebird)
Django Reinhardt and the American Jazz Giants (1969, Prestige)
Django and His American Friends (1996, BGO) Planet Jazz (1998, BMG)
Swing From Paris (2000, Giant Of Jazz) All Stars Sessions (2001, Blue Note)
C) Nejreprezentativnější výběr jeho dalších hostování a spoluprací (za jménem uvedena nejvýraznější deska):
- s Bennym Carterem: 1938 - 39, Vol. 9
- s Billem Colemanem: Bill Coleman In Paris 1936 - 1938
- s Dukem Ellingtonem: Great Chicago Concerts
- se Stéphanem Grappellim: Fit As A Fiddle
- s Colemanem Hawkinsem: Hawk Takes Flight
- s Glennem Millerem: ... In Paris
- s Edith Piaf: Edith Piaf, Vol. 1: 1936
- s Eddiem Southem: Eddie South In Paris
- s Rexem Stewartem: 1947 - 1948
- na celé řadě různých, tématicky zaměřených projektech a kompilacích, jako např. Classics & All That Jazz, All Star Jazz, série Jazz Anthology, From Swing To Bebop, série Jazz Music For:, Jazzing The Classics, Vocal And Jazz Ecstasy a Cradle Of Jazz.
D) Výběr osobností, které se nechaly inspirovat jeho skladbami aneb kdo si zahrál jeho skladby:
Chet Atkins (Neck & Neck), Eddie Boyd (Rattin' And Running Around), Gary Burton (Paris Encounter), Charlie Byrd (na šesti LP), Bill Coleman (na celé řadě desek), Larry Coryell (Splendid), Michael Donato (Maree Bass), Tal Farlow (Chromatic Palette), Stéphane Grappelli (na 34 albech), David Grisman (na 6 LP), Allan Holdsworth (None Too Soon), Joe Pass (s Miltonem Jacksonem na několika albech, jinak sólově na 7 deskách), Eddie South (na 4 LP), Andy Summers (Invisible Threads), Martin Taylor (Spirit Of Django) a celá řada dalších...
