Pokud má jižanský rock nějaké určující kytarové osobnosti, vedle klasického odkazu Duane Allmana musíme jednoznačně jmenovat Dickeyho Bettse. Tento mistr tónu tvoří spolu s nemnoha dalšími hlavní pilíře southernrockové kytary. Nejenže jako výrazný a později určující člen Allman Brothers Band stál u zrodu tohoto stylu, ale pomáhal ho svou kytarou definovat a rozvíjet až do současné doby.
I když bychom sem mohli zařadit další velká jména, jakými nesporně jsou např. Gary Rossington a Allen Collins (zemřel roku 1990), Warren Haynes, Les Dudek, Dave Hlubek, Toy Caldwell (zemřel roku 1980), Billy Gibbons a Rickey Medlocke, přesto (přes své nepochybné kvality) nedosahují celkového významu Bettsova feelingu. Jeho vliv totiž přerostl hranice tohoto žánru bez zvlášť výrazných stylových výkyvů. Jednoduše řečeno: přestože zůstal "svůj", stal se proslulým i mimo jižanský záběr. Z hlediska ohlasu se s ním v tomto ranku může srovnat snad jenom Billy Gibbons, a to ještě jen v určitém období.
Betts je všeobecně ceněn i jako autor. Vždyť si stačí uvědomit, že napsal nebo se podílel na vzniku takových všeobecně známých (a často přebíraných) skladeb jako Jessica, Ramblin' Man, Southbound, Blue Sky atd. Jeho styl, hluboce srostlý s kořeny jižanské hudby, se mj. opírá o ušlechtilý, konkrétní tón, široké improvizační schopnosti, umění logicky postavit sólo s důrazem na melodiku, která ve zpívaných skladbách čerpá spíše z vyhrávek k hlavním motivům než ze svébytných struktur obecných sólových postupů, v neposlední řadě je pro jeho hru typické i osobité, těžko slovy popsatelné frázování. Stranou našeho zájmu nesmí zůstat ani skvělá souhra s dalšími kytaristy - ovšem to bychom se dostali k jednotlivým bodům charakteristiky jižanského rocku. Což nám vlastně nejlépe ukazuje význam a úlohu všeobecně uznávané legendy tohoto stylu.
První inspirace
Forrest Richard Betts se narodil 12. prosince 1943 v Jacksonville na Floridě. Rodiče byli velkými fanoušky country hudby, zejména bluegrassu: "Tak se tomu ovšem tehdy ještě neříkalo," vzpomíná Dickey. "Říkali jsme tomu string-music a hráli jsme ji doma o víkendech."
Mladý Betts se náladám country hudby nijak nevyhýbal, ovšem na přelomu 50. a 60. let objevil energii rock and rollu - a ta ho zcela pohltila. Pro teenagera, který si zamiloval kytaru, to bylo to pravé. Neopustil ale tak docela melodické linky, které si již od mladšího věku zkoušel hrát při rodinných setkáních, a soustředil se spíše na instrumentální stránku rock and rollu. Začal tedy poslouchat Chucka Berryho, uchvátily ho instrumentálky Ventures, kteří svými předělávkami R & R standardů stylově předznamenali příchod britských Shadows; a velice si oblíbil Duanea Eddyho, významného amerického "twangy" kytaristu.
Cesta nahoru
Samozřejmě že už v tomto věku začal hrát v různých místních kapelách, z nichž nejvýznamnějšími byly formace The Jokers a zejména The Second Coming. V této skupině se již potkal s baskytaristou Berrym Oakleym, svým budoucím kolegou z Allman Brothers Band. Second Coming se svým k bluesovým strukturám orientovaným repertoárem celkem hodně vystupovali po různých klubech, kde velice ochotně jamovali s různými kapelami. Zvláště Betts tato setkání přímo vyhledával, protože, jak tvrdil, byla to pro něj ta nejlepší inspirace: "Když se postaví několik muzikantů, kteří předtím spolu nehráli, na jedno pódium a spustí, je to obrovská výzva. Člověka to přinutí poslouchat ostatní, musí se trefit do celkové nálady písně a do souhry všech členů a zároveň může převzít otěže skladby. A to nevadí, že třeba jenom na tu část, kde má prostor pro sólo. Vždyť kytara a další nástroje přece nejsou jenom v sóle..."
Allman Brothers Band
A tehdy se právě také stalo, že se roku 1969 na jednom pódiu při dlouhé session setkali Second Coming s Duanem a Greggem Allmanovými. Výsledná session se protáhla do pozdních nočních hodin a na jejím konci bylo znát, že se asi brzy bude něco dít. Duane totiž tehdy řešil problém dát dohromady novou kapelu, protože jeho předchozí formace včetně Allman Joys a Hour Glass se po neúspěších rozpadly. Navíc zde byla reálná možnost vydat desku, protože Phil Walden, který si byl vědom Duaneova stále vzrůstajícího skladatelského a kytarového renomé, zakládal novou vydavatelskou společnost Capricorn Records, pro niž jednoduše někoho potřeboval. A tak nakonec došlo v Maconu k tomu, že tohoto roku vznikla kapela Allman Brothers Band, jedna z nejvlivnějších skupin historie rockové muziky vůbec.
Betts se v základní sestavě, spolu s ním a Duanem ji tvořili Berry Oakley (bg), Greg Allman (key, voc) a bubeníci Butch Trucks (dr, vl. jménem Claude Hudson Trucks) a Jaimoe Joi Johanson (vl. jm. Johnny Lee Johnson), začal velmi rychle prosazovat jak po stránce instrumentální, kdy vytvořil zcela svébytný protějšek Duaneově slide kytaře, tak i po stránce skladatelské, kdy jeho skladby Revival a zejména In Memory of Elizabeth Reed slavily zasloužený úspěch.
Allman Brothers Band šli začátkem 70. let od úspěchu k úspěchu, jejich koncerty se začaly stávat událostí dne, alba se na pultech obchodů ani nestačila ohřát, kapela si rychle získala velmi početnou obec fanoušků, která se s neobyčejnou rychlostí desku po desce a koncert po koncertu stále zvětšovala. Betts se stával stále výraznějším členem kapely, už od druhého LP patřil spolu s bratry Allmanovými k určující trojce skupiny. Jeho postavení naplno zazářilo po vydání nádherného live alba At Fillmore East, kde se podařilo dostat na vinyl onu pověstnou atmosféru jejich koncertů. Kapela byla tehdy opravdu našlapaná, dařilo se jí, obrazně řečeno, nač se podívala. O to víc pak byla šokující zpráva, že 29. září 1971, prakticky během natáčení dalšího studiového alba, tragicky zahynul při motocyklové havárii Duane Allman, duše kapely.
Skupina napnuté termíny pro dokončení alba vyřešila tím, že přes všechny úvahy o náhradě za Duana dohrál jeho studiové party Betts. Ten se zde vůbec poprvé projevil i jako slide kytarista. Album (nebo přesněji řečeno dvojalbum) se ABB nakonec povedlo, dokonce se stalo nejprodávanějším titulem jejich katalogu.
Po nejrůznějších neúspěšných konkurzech na místo dalšího kytaristy to nakonec kapela vyřešila tím, že přijala pianistu Chucka Leavella. Betts totiž za ty uplynulé tři roky vyzrál do té míry, že i živě nebylo třeba uvažovat o druhé kytaře. Navíc jeho osobnost natolik vzrostla, že nejenom stanul po boku Gregga, ale začal být pro kapelu určující osobností, zvláště poté, co se Allman začal v dalších letech hlouběji propadat do svých drogových i osobních problémů. Tehdy ale postihla skupinu další tragédie, když se na motocyklu zabil další její člen, Berry Oakley.
Na Oakleyho místo nastoupil Lamar Williams a skupina vydala jedno ze svých nejkrásnějších a zároveň nejpohodovějších alb, Brothers and Sisters (i z postavení členů na obálce vyplývá úloha Dickeyho). Betts se zde již stal jednoznačným leaderem skupiny a jeho skladby, Jessica a Ramblin' Man, patří k těm nejvíce přebíraným skladbám od Allman Brothers Band.
Sólová činnost
Dickey byl v této době na vrcholu svých tvůrčích sil, takže se ještě vedle svého nabitého programu u ABB pustil do sólového projektu, který vyústil vydáním jeho první, do country rocku laděné, desky Highway Call. Na albu najdeme šest autorských věcí, za nejvýraznější se obecně považují Kissimmee Kid a přes 14 minut dlouhá "jamovka" Hand Picked. Osobně bych k nim přiřadil ještě působivou Long Time Gone. Z mnoha hostů, které na albu najdeme, jsou nejvýraznější dva, klavírista Chuck Leavell z ABB a zejména Vassar Clements, houslový čaroděj.
V tomto období také začíná hostovat na různých albových či koncertních projektech, prostě z Dickeyho se najednou stává kytarista svým významem již přesahující rámec ABB.
Další album Allman Brothers Band poznamenala rychle propukající krize v kapele, kdy Gregg začal propadat drogám a své družce Cher, většina členů se totálně spustila na alkoholu (snad kromě Jaimoea) a Betts to celé prostě nezvládl ukočírovat. Následkem toho se v květnu 1976 ABB rozpadli a Betts se rozhodl chopit šance.
Great Southern
Ještě ten rok založil spolu s Danem Tolerem (g) bluesrockově laděnou partu Great Southern, jejíž nadšeně navštěvované koncerty a debutové LP byly jakousi esencí stylu Allman Brothers Band. Album sklidilo zasloužený ohlas, stejně kladné přijetí měla i další deska kapely, kde z původního obsazení nechal Betts pouze svého dlouholetého kamaráda Dana Tolera. Album je svižnější, rockovější, ale jeho význam na čas překryla jiná událost. Roku 1978 si totiž na jednom pódiu zajamovali Great Southern a Gregg Allman Band a ohlasy publika byly tak silné, že Allman i Betts si řekli, že by to zase mohli zkusit spolu. A tak došlo k prvnímu reunionu ABB.
Jak už to ovšem bývá, staronová skupina s některými novými členy brzy ztratila dech. Enlightened Rogues není tak špatné LP, ale následující tituly přinesly kapele označení Allman Brothers Band LITE. Což vadilo jak Greggovi, tak i Bettsovi a 23. ledna 1982 se skupina rozpadla podruhé.
Dickey Betts Band (1)
Tentokrát přestávka trvala podstatně delší dobu, kterou Betts vyplnil nejrůznějším hostováním (mj. i s Chuckem Leavellem, Butchem Trucksem, "Rook" Goldfliesem - bg a Jimmym Hallem - sax v projektu BHLT) a spřádáním plánů na svou další kapelu. Tyto plány posléze vykrystalizovaly v založení skupiny Dickey Betts Band, kterou vedle zakladatele tvořili velmi zkušení a dobří muzikanti: kytarista Warren Haynes, budoucí leader vlastní kapely Gov't Mule a člen ABB, Matt Abts (dr), Johnny Neel (piano), Marty Privette (bg) a Butch Trucks (dr, perc). Nejen koncerty, které v Bettsově případě byly již standardně velmi úspěšné, ale i výsledné LP, Pattern Disruptive, bylo vysoce nadprůměrné. Vynikající souhra obou kytarových protagonistů ještě více vyzdvihla Bettsovo jméno, nemluvě o takových výborných skladbách jako Rock Bottom či Duane's Tune.
I když se Dickeymu dařilo, přesto nezapomněl na svou domovskou kapelu, takže po řadě dlouhých jednání se ABB dali 28. června 1988 opět dohromady. Po celkem zdařilém turné se vydali opět do studia, ale v celkovém významu jejich nové desky nejen nepřesáhly starý a prověřený katalog z první poloviny sedmdesátých let (což je u těchto projektů téměř pravidlem), ale dokonce by se dalo říci, že nedosahují ani síly a přesvědčivosti Bettsových alb. Betts totiž byl po výrazných personálních změnách nakonec z ABB vyhozen (v kuloárech se mluvilo o problémech s alkoholem, ale pravděpodobnější je jeho nechuť akceptovat určitou stylovou rozmělněnost) a vrátil se tak znovu a naplno ke svým sólovým ambicím. A to se mu opět podařilo.
Dickey Betts Band (2)
Roku 2001 dal opět dohromady svou kapelu Dickey Betts Band, se kterou vydal výborné LP Let's Get Together, kde najdeme například Rave On, Tombstone Eyes a další. Členy jeho kapely byli opět staří známí kamarádi, jako kytarista Mark May či baskytarista David Stolz. Ten přivedl k Bettsovi další členy včetně dechaře Krise Jensena, o němž Dickey prohlašuje, že je to klíč ke zvuku kapely - kytarové duo se zvukem saxofonu a flétny.
Dickey Betts & Great Southern
Na přelomu let 2001/2002, kdy se ke kapele přidal opět Dan Toler, se formace přejmenovala na prozatím konečné označení Dickey Betts & Great Southern. Skupina vydala kritiky i fanoušky dobře přijaté akustické LP The Collectors, Vol. 1 a po zbytek roku i během dalšího roku 2003 byli na rozsáhlém turné. Live LP At the Odeon z Clevelandu se záznamem koncertu v září 2004 je v současnosti zatím posledním albovým počinem tohoto výrazného jižanského gentlemana: "Co se stalo, stalo se, s tím se nedá nic dělat. Teď jsem znova na cestě a je to fajn."
Kytary
Dickey Betts je po celou dobu své kariéry znám především jako velký milovník Gibson Les Paul. V jeho sbírce sice najdeme i další typy a řady, jako např. ES-335, dokonce si jednu dobu (v devadesátých letech) oblíbil i jinou značku (Paul Reed Smith, zejména model Ted McCarty), ale na lespauly prostě nedá dopustit. "Je to kytara, vypadá jako kytara a... zní jako kytara!"
Dickeyho věrnost této značce se stala už tak proslulou, že firma Gibson přikročila nedávno k uvedení jeho signature modelu, Dickey Betts Redtop Les Paul. Základem se stal jeho letitý '57 Les Paul Goldtop, který ho provázel nejen v dobách jeho působení u Allman Brothers Band, ale je součástí jeho osobnosti dodnes. "Goldie", jak své kytaře přezdíval, už dnes zlatou povrchovou úpravu nemá, před několika lety Betts strhnul její původní barvu a přetřel ji na červenou: "Hodně lidí si tehdy myslelo, že jsem cvok. Ale povrch byl těmi lety už tak zničený, že jsem to prostě udělat musel."
Signovaná série je součástí katalogu Gibson Custom Shop s tím, že konečné úpravy má na svědomí Tom Murphy, proslulý kytarář firmy. Série obsahuje v podstatě dva modely. Jeden je v "letité" úpravě Goldtop (ten byl uvedený dříve) a druhý je nejnovější model Redtop. "Nejdříve jsem měl pochybnosti, jak to celé dopadne," uvádí Betts. "Říkal jsem si, že už z toho nebudu mít tak dobrý pocit jako ze svých starých kytar. Ale jak jsem vzal jednu z nich do ruky a zahrál na ně jen tak na sucho, tak jsem věděl, že je to ono. Dokonce mám pocit, že tyhle nové goldtopy zní konkrétněji než moje stará Goldie." "Aby ne," komentoval se smíchem tento názor Murphy. "Ta jeho původní goldie byla už tak rozedraná a nadto s jinou než původní konečnou úpravou, že tohle srovnání snad ani nemohlo dopadnout jinak." Podle dostupných informací existuje tohoto modelu pouze 115 kusů.
Druhá řada Redtop má tedy červenou úpravu, ale jen poloprůhlednou, není to masivní vrstva barvy. "V podstatě jsme vzali jeho starou a jím neodborně přetřenou goldie, položili jsme ji na stůl a doslova za pomocí mikrometru jsme ji okopírovali včetně užšího profilu krku, na němž Betts trval," prohlásil Rick Gembar, generální manažer Gibson Custom Shop. "Napodobili jsme tedy i tu barvu a její průsvitnost, takže je vidět kresba dřeva."
Kytara se pozná na první pohled i podle stříbrných krytů přepínače snímačů a vstupního jacku.
Touto signature sérií rozšířil Dickey rodinu těch význačných kytaristů, kterým firma Gibson vyprodukovala signature modely. Pokud bychom měli jmenovat aspoň ty, jejichž jméno je spojeno s Les Paul a stylově je můžeme řadit do rockových proudů, patří sem např. Slash, Joe Perry, Ace Frehley, Jimmy Page, Zakk Wylde a Gary Rossington. V případě Rossingtona je Betts navíc druhým jižanským kytaristou, který má svůj signovaný model Les Paul.
Aparáty
U aparátů je stejně jako v případě nástrojů zarytým tradicionalistou, takže dává jednoznačně přednost značce Marshall. V současné době používá na pódiu dvě hlavy o maximálním výkonu 50 watt, které staví na dvě "áčkové" bedny: "Nikdy jsem neměl v oblibě plný stack."
V devadesátých letech, kdy se na nějaký čas zhlédnul v kytarách Paul Reed Smith, hrál na hlavy Soldano SLO-100 s bednami Marshall, osazenými 4x 12" reproduktory JBL.
DISKOGRAFIE
A) DICKEY BETTS + ALLMAN BROTHERS BAND (včetně live a doporučených kompilací):
The Allman Brothers Band (1969, Capricorn/Polydor)
Idlewild South (1970, Capricorn/Polydor, spolu s prvním LP bylo roku 1973 toto album vydáno jako dvojalbum pod názvem Beginnings)
Live: At Filmore East (1971, live, Capricorn/Polydor/Sonet)
Eat a Peach (1972, Capricorn/Polydor)
Brothers And Sisters (1973, Capricorn/Polydor)
Win, Lose or Draw (1975, Capricorn/Polydor)
Wipe the Windows, Check the Oil, Dollar Gas (1976, 2LP, live z roku 1972, Capricorn/Polydor)
Enlightened Rogues (1979, Capricorn/Polydor)
Reach for the Sky (1980, Arista/Razor & Tie)
Brothers of the Road (1981, Arista/Razor & Tie)
Seven Turns (1990, Epic/CBS/Sony)
Shades Of Two Worlds (1991, Epic/CBS/Sony)
A Decade of Hits 1969 - 1979 (1991, PolyGram)
An Evening With the Allman Brothers Band, 1st Set (1992, live, Epic/Sony)
Where It All Begins (1994, Epic/Sony)
An Evening With the Allman Brothers Band, 2nd Set (1995, live, Epic/Sony)
The Best of Allman Brothers (1999, PolyGram)
Peakin' at the Beacon (2000, live, Epic)
B) DICKEY BETTS (RICHARD BETTS) SÓLOVĚ:
Highway Call (1974, Capricorn/PolyGram)
C) DICKEY BETTS + GREAT SOUTHERN:
Dickey Betts and Great Southern (1977, Arista)
Atlanta's Burning Down (1978, Arista)
D) DICKEY BETTS + DICKEY BETTS BAND, v prosinci roku 2001 po vstupu Dana Tolera formace přejmenována na Dickey Betts & Great Southern:
Pattern Disruptive (1988, Epic)
Let's Get Together (2001, Free Falls)
The Collectors #1 (2002, unplugged)
Dickey Betts At The Odeon - Cleveland, OH, 3/09/04 (2004, live, spíše v rámci sólové činnosti, Instant)
včetně zajímavé kompilace Southern Rock Jam (2002, RCA/BMG)
E) VÝZNAMNÉ SPOLUPRÁCE, HOSTOVÁNÍ A ÚČASTI NA ALBOVÝCH PROJEKTECH:
- s Grinderswitch - Honest to Goodness (1974)
- s Elvinem Bishopem - Let It Flow (1974), Juke Joint Jump (1975)
- s Bobbym Whitlockem - One of a Kind (1975)
- s Marshall Tucker Band - Searchin' for a Rainbow (1975)
- s Bonnie Bramlett - Lady's Choice (1976)
- s Charlie Daniels Band - Fire on the Mountain (1975), Volunteer Jam (1976)
- dlouhodobější účast na koncertním projektu BHLT (Dickey Betts, Jimmy Hall - sax, Chuck Leavell - key, Butch Trucks - dr + Rook Goldflies - bg), bez nahrávek
- s Hankem Williamsem, Jr. - Major Moves (1984), Montana Café (1986)
- s Donem Johnsonem - Heartbeat (1986)
- na projektu jam sessionu s Derek & the Dominos - Layla Sessions: 20th Anniversary Edition (1990)
- s Floydem Milesem - Crazy Man (1992), Goin' Back to Daytona (1994)
- s Davidem Allanem Coe - Compass Point/I've Got Something to Say (1995)
- na albovém projektu Tribute: Songs of Jimmie Rodgers (1997)
+ zahrál si také na dobro (např. u Kitty Wells), hostoval u Lynyrd Skynyrd, Boba Weira, Phila Leshe, jeho kytaru nalezneme dále např. u Katy Moffatt, Michaela Martina Murpheyho a řady dalších...
Jeho skladby vedle již uvedených jmen a skupin nalezneme jako cover verze např. u Garyho Stewarta, Psychedelic Breakfast, Herbie Mann Band, Buddyho Milese, Ken Waters Group, Hanka Marvina, Gov't Mule, Johna Starlinga, James Gang, Toma Jonese a dalších
