Bratři jedou! Ano, už v červencovém čísle jsme rozjeli takové podtéma našeho seriálu, pracovně nazvané Bráchové jedou. A ujalo se to mezi vámi opravdu excelentně. Hodně ohlasů bylo také na úvod článku, kde jsme zmínili ta nejprovařenější sourozenecká jména hudební scény ve světě i doma... Tak proč v tom nepokračovat?
Dan Hawkins
I když Justin je ten starší, začneme právě Danem. U něj totiž vznikl ten nápad založit se svým bráchou kapelu, ze které se nakonec vyklubala sestava The Darkness, hardrocková kapela se silnou vazbou ke glam rocku, která velmi slušně zahýbala touto scénou na začátku nového tisíciletí... Ale nepředbíhejme.
Daniel Francis Hawkins se narodil 12. prosince 1976 v Chertsey v Anglii. Po úspěšných studiích opustil své rodiště a ponořil se do bohémského života v Londýně. Už od teenagerského věku toužil být muzikantem. Nejvíce ho ovlivnili Led Zeppelin, Aerosmith, Def Leppard, Whitesnake, AC/DC, Queen (jak jinak), Mötley Crüe a Thin Lizzy. Samá skvělá jména.
Nejdříve to zkoušel na bicí, hrál i na baskytaru, ale nakonec zakotvil u kytary. Ještě předtím, než to rozjel se svým bratrem v Darkness, působil v několika regionálních seskupeních, jako například Vital Sign nebo Empire, zkusil to i jako studiový muzikant.
Po rozpadu Darkness spolu se zbývajícími členy - Edem Grahamem (dr) a Richiem Edwardsem (ten se z baskytary přesunul k mikrofonu a kytaře) - zlanařil baskytaristu Tobyho McFarlaina. Výsledkem byla studiovka Silver Spoons & Broken Bones, která sice byla dobře přijata kritiky, ale... jinak nic. Reunion Darkness v roce 2011 byl rozhodně daleko lepším počinem...
„Proč si každý myslí, že musí znít jako ten nebo ten? Nebo že tak nesmí znít? Proč si prostě jen tak neužít žánr, který mám rád, a neřešit to?“
(Dan Hawkins, UK Music Reviews, 2021)
Jeho hlavní kytarou jsou Gibsony Les Pauly, a to jak naživo, tak i ve studiu. Nejčastěji jde o modely Standard (vláčí jich s sebou vždy několik), k nim pak přidává další modely, jako Honeyburst, Standard v úpravě Wine Red, vlastní také Goldtop.
V letech 2003 až 2006 hrál i na Gretsch Elliot Easton, je také majitelem Gibsona Les Paul Custom Black Beauty, původně prý vyrobeného přímo pro Jimmyho Page (ten ji ale odmítl z důvodu, že byla pro něj příliš těžká). A není asi překvapením, že má i signature model Gibsona SG - Angus Young.
Klasická je i jeho sestava aparátů. Jsou to stacky Marshall (JCM800, 1959 SLP a Handwired), používá i kombo Vox AC30 či hlavu Wizard Modern.
Z krabiček preferuje také klasiku, Ibanez TS808 TubeScreamer, jeho pedalboard obsahuje i další efekty, nejvíce od firem Electro-Harmonix, MXR a Strymon. Hraje na Ernie Ball, na „jedenáctky“.
Justin Hawkins
Justin David Hawkins se narodil 17. března 1975. Jeho vzory byly stejné kapely jako u mladšího bratra, nejvíce ho ale ovlivnil Brian May, jeho tón a způsob zpracování tónu. Spolu s Danem tak spolu hráli v místních sestavách, nejvíce covery od Marillion, Bruce Springsteena, Genesis a dalších, dle slov Dana Hawkinse lehce progresivních kapel. Pod názvem Empire se kapela dokázala protlačit i do studií k nahrávání znělek, ale nikam dál to nevedlo.
V době přerušení činnosti Darkness rozjel Justin několik projektů. Mezi ty významnější patřil British Whale s jedním úspěšným singlem, spolupracoval s Def Leppard, Meatem Loafem, podílel se na televizních pořadech a soutěžích, vytvořil kolem sebe svou vlastní skupinu Hot Leg - ale co se dá dělat, reunion Darkness byl prostě reunion Darkness, kapely, na kterou byli fanoušci daleko zvědavější než na jeho sólové počiny.
I u něj jsou hlavními kytarami Gibsony Les Paul Customy, zahrál si ale i na Ibanez JEM (ve skladbě Bald).
S Darkness preferoval aparáty Marshall, má ale rád i značku Mesa Boogie, a to řady Dual a Triple Rectifiery. Během působení v Hot Leg hrál na stacky Cornford, od roku 2016 používá EVH a Wizard.
U krabiček můžeme jmenovat wah pedál Dunlop Cry Baby DCR-2SR, dále Boss Analog Delay a distortion Pro Co Rat, ovšem posledních několik let v podstatě přestal používat jakýkoli efekt.
Darkness
Na jednom památném večírku Justin zazpíval Bohemian Rhapsody od Queen. Všechny přítomné tím ohromil, takže oba bráchové se rozhodli, že se vydají tímto směrem. Zlanařili bubeníka Eda Grahama, spolužáka ze střední školy, a baskytaristu Frankieho Poullaina, tehdy jediného muzikanta, který měl trochu profesionální zkušenosti. S názvem The Darkness začali nejen vystupovat po místních klubech, ale také i kontaktovat labely. Zájem o ně ale nebyl prakticky vůbec žádný. Jejich stálé vystupování a rozrůstající se obec fanoušků ale nakonec přinesly ovoce, a kapela podepsala smlouvu s labelem Atlantic. A už to jelo.
Hned debut, Permission to Land (2003), vystoupal na první místo a získal v Anglii čtyřnásobnou platinu. V Americe z toho bylo zlato a po světě se ho nakonec prodalo přes tři miliony kusů. Deska byla nabita silnými skladbami, přímo dobovými hitovkami, jako I Believe in a Thing Called Love, Christmas Time (Don’t Let the Bells End), Growing on Me, Love Is Only a Feeling a dalšími.
Kapela to rozjela a na dvojku si najala producenta Roye Thomase Bakera, který spolupracoval s jejich velkým vzorem, s Queen. Jenže... Album One Way Ticket to Hell... and Back (2005), již s novým baskytaristou Richiem Edwardsem, si zezačátku vedlo dobře zejména díky zvědavosti fanoušků, jak se kapele bude dařit po úspěšném debutu. No a tam se už zázrak nekonal. V Anglii si sice ověnčilo zlatem, zejména díky skladbám One Way Ticket a Is It Just Me?, ale ohlas rychle klesal a zájem o desku padal strmě dolů. To přineslo v kapele napětí, a když Justin prohlásil, že už dál i vzhledem k nadměrnému požívání drog nemůže, kapela se roku 2006 rozpadla.
Teprve až v roce 2011, oficiálně dne 15. března, se Darkness dali opět dohromady, a to v té původní, klasické sestavě. Album Hot Cakes (2012) zaznamenalo poměrně velký zájem pamětníků fanoušků, což pro desku nakonec znamenalo krásné čtvrté místo v Anglii, album si dokonce v řadě národních anket včetně USA vedlo lépe než jejich dvojka. I následné album, Last of Our Kind (2015), se v Británii docela drží, podpořené úspěšnými koncerty. Kapela zde mění sestavu, na místě bicích je nejdříve Emily Dolan Davies (ta spolupracovala např. i s Bryanem Ferrym) a poté ji střídá - a pozor - Rufus Tiger Taylor, ano, syn Rogera Taylora, bubeníka od Queen!
„Back in Black. To je pro mě absolutní vzor toho, jak má vypadat, jak má znít rockový album.“
(Justin Hawkins, Guitar World, 2020)
Na ostatních trzích ale už o úspěch či alespoň setrvalou pozici nejde, kapela se autorsky i interpretačně tak trochu motá stále v kruhu - jenže angličtí fanoušci své oblíbence padnout nenechají. Důkazem je další album Pinewood Smile (2017), které se dokonce ocitá v top ten, ale všude jinde je na chvostě, pokud se do anket vůbec dostane. Skupina ještě více zaměřuje svůj sound na glamové prvky a vydává Easter Is Cancelled (2019), což je v každém případě hudebně silnější počin, kdy zaznamenáváme vyrovnanější přístup, vyzrálý feeling - ovšem také zbytečně hloupý, prvoplánově pohoršující obal a stále více kritických názorů na kopírování myšlenek ostatních interpretů, včetně stále více postojů à la zamrzlá puberta. Kapela si z toho ale vůbec nic nedělá, album zaznamenává určitou formu návratu do prestižních anket (ovšem kromě USA) a uvidíme, jak si povede prozatím poslední opus Motorheart (2021). No to je název...
