Úvodní slova plně potvrzují názory Atkinsových nejbližších spolupracovníků, kteří ve svých vzpomínkách na něj často uvádějí, že se Chet neuvěřitelně podceňoval. Což tedy opravdu nemusel. Stačí si jen uvědomit, co všechno tento pan kytarista za svůj život stihl nahrát, kolik vyprodukoval nahrávek celé řadě osobností, s kým vším si zajamoval, jak hodně jsou do dnešní doby oblíbené jeho signature kytary (jak Gibson, tak i Gretsch), do jaké míry posunul zavedený styl hry na kytaru, kolik nahrál desek, v jakých hudebních stylech se dokázal prosadit, kolik získal prestižních cen včetně Grammy a mnoha dalších ocenění...
Když si člověk totiž uvědomí všechna tato fakta, tak je nejdříve až konsternován tím obrovským nasazením a výkonem. Já osobně jsem se k jeho nahrávkám dostal pořádně do hloubky až poté, co jsem si jako nadšenec do Gibsonů zahrál před lety na jeho signature modelu CE/CEC, který je mezi muzikanty znám spíše jako Chet Atkins Standard. Do té doby jsem slyšel jen pár výběrů a několik hostování, zejména s Markem Knopflerem. Ale když jsem se pak začal hlouběji zajímat o jeho osobnost, nevycházel jsem z úžasu. Tak tichá, ve své podstatě až plachá osobnost na jedné straně a takové množství nadstandardní tvorby na straně druhé - to už stojí za bližší pohled. A poslech. Kdo to tedy byl Chet Atkins, člověk, kterého mezi své vzory řadili Mark Knopfler, Scotty Moore, Eddie Cochran, George Harrison, Albert Lee a celá řada dalších slavných osobností?
Chester Burton Atkins se narodil 20. června 1924 na jedné padesátiakrové farmě u městečka Luttrell v Tennessee. Ve svých vzpomínkách uvádí, že jeho první dojmy byly z nikdy nekončící úmorné práce na polích a dvorech. Jedině večery skýtaly trochu uvolnění, protože rodina se vždy shromáždila a všichni společně muzicírovali. Koneckonců, hudba byla Atkinsově rodině vlastní. Jeho dědeček a strýc byli houslisté, matka ráda hrála na klavír a jeho otec dokonce hudbu příležitostně učil. Chet už jako malý kluk viděl v hudbě určité osvobození se od denní reality. Povahy byl spíše plaché, společnost vrstevníků moc nevyhledával, k sebevědomí nepřispělo ani jeho astma. Ještě horší situace nastala, když se jeho rodiče rozvedli. To mu bylo šest let a mladý Chet viděl hudbu jako jediné východisko pro své uplatnění v životě.
Brzy se nechal inspirovat místními pouličními slepými černošskými kytaristy a začal se zajímat o základy hry na kytaru a housle. Jakmile si je trochu osvojil, začal hrát na místních tancovačkách a různých mezifarmářských setkáních a slavnostech. Rychle také pochopil, že by se měl poohlédnout po dalších vzorech, a tak začal intenzivněji poslouchat rádio. To mu umožnilo poznat celkem hodně široký rozsah stylů a muzikantů, nejvíce ho v té době přitahovali jazzoví kytaristé George Barnes a Les Paul, oblíbil si i do country laděný swing The Sons Of The Pioneers. Také hodně obdivoval klavíristy a to ho přimělo k prvním pokusům upravit svůj styl pravé ruky tak, aby se jim co nejvíce přiblížil. Takže už do této doby můžeme datovat počátky jeho stylu hry, které později vyústily v střídavý bas palcem na basových strunách a až třemi prsty vytváření melodie a harmonie na strunách sólových (na rozdíl od tehdy běžného stylu palec plus jeden prst).
30. a 40. léta byla zlatým věkem rádia. Všude po USA se stovky stanic předháněly v nabídkách různých koncertů a také pořadů, kde hráli muzikanti naživo, přímo do vysílání. A to se také podařilo Chetovi, že pro místní stanice vytvářel na své kytaře doprovodnou kulisu pro jejich pořady. Jeho reputace pomalu stoupala a roku 1942 dostal svůj první job jako interní profesionální kytarista pro stanici WNOX v Knoxville v Tennessee. Celé další čtyři roky si takto vydělával a jeho jméno začalo být v této oblasti zavedeným pojmem. Ve svých vzpomínkách si toto období dost pochvaloval, protože prakticky neustále držel kytaru v ruce - jak v rádiu, tak i o svém volnu, kdy neustále a intenzivně cvičil. Věděl, že by neměl dlouho zůstávat na stejném místě, a chtěl být na tu změnu připraven. Když měl pocit, že ta chvíle nastala, oslovil svého staršího bratra Jima.
Jim byl tehdy již uznávaným kytaristou v New Yorku, kde hrál pro Freda Waringa a jamoval s Lesem Paulem. Svému mladšímu sourozenci tedy zařídil účast na konkurzu pro WLW, větší a silnější stanici v Cincinnati v Ohiu, která zrovna hledala náhradu za Merleho Travise. Travis byl jedním z Chetových idolů, poslouchal ho od svých šestnácti let. Jeho prstový styl vybrnkávání se stal tak známým, že se vžilo označení "Travisův styl hry". A mladý Atkins, jehož základ hry byl také v prstovém vybrnkávání, konkurz vyhrál a mohl ihned nastoupit za Travise. Na novém místě vydržel pouze půl roku, protože se nepohodl s vedením rádia. A tehdy došlo k prvnímu důležitému zlomu v jeho kariéře.
Red Foley, hvězda nashvillské Grand Ole Opry, hledal náhradu za odcházejícího Roye Acuffa. Atkins se s Foleym setkal a výsledkem bylo, že dostal nejen angažmá u této zavedené country hvězdy, ale měl možnost předvést po jednu minutu své sólové číslo, a to každou sobotní noc při živém televizním vysílání. Atkins se této příležitosti chopil a začal hrát, jak nejlépe uměl. Jenže byl pro tato show až příliš dobrý. Veřejnost byla zvyklá spíše na přímočarejší, folkovější zvuk a Atkins předváděl náročné variace, často ovlivněné takovými jazzmany jako Django Reinhardt. A tak, po rozhádání se s managementem Opry, byl Chet opět bez místa. Ne ovšem nadlouho.
Roku 1947 přišla další příležitost. Steve Sholes, tehdejší šéf společnosti Victor, pobočky RCA Records, slyšel jednou záznam jeho vystoupení v rádiu. Atkinsova hra ho zaujala do té míry, že mu rovnou nabídl možnost zkusit natáčet vlastní desky! Výsledky, pravda, nebyly podle očekávání tak úspěšné, jak se původně plánovalo, ale nejméně dvě skladby (např. Galloping On The Guitar a Main Street Breakdown) se roku 1949 staly hity. Atkins se tehdy usadil v Nashville a začal zúročovat své zkušenosti tím, že nahrával s některými tehdejšími největšími osobnostmi v country hudbě, jako byli Hank Williams, Eddy Arnold a The Carter Family. Protože se jeho reputace šířila čím dál rychleji, společnost RCA mu věřila, a tak roku 1951 natočil pro tuto značku své první LP. Začal také organizovat a produkovat většinu nahrávek a sessionů, které probíhaly ve studiích RCA v Nashville.
Když roku 1956 postavila RCA v Nashville později legendární studio B, Chet Atkins se stal jeho ředitelem. Vzrostla tím jeho aktivita jak muzikantská, tak i producentská - podílel se tak na nahrávkách Elvise Presleyho, Dona Gibsona, Waylona Jenningse a celé řady dalších. Jeho aranžmá, při kterých měly hlavní slovo sbory a velké orchestry, dokázaly vtisknout některým dobovým deskám neopakovatelný ráz a zvuk, pro který se pak vžilo označení "Nashville Sound".
Pro jeho přínos společnosti, řadu výborných desek, mnoho skvělých sessionů a spoluprací (např. s Lesem Paulem či Lennym Breau) byl společností RCA roku 1968 jmenován jejím vicepresidentem. I když v tomto období, zcela podle své nátury, cítil, že invence už není taková jako před lety, neustával v produkci, stále vyhledával nové talenty a kytarový svět pořád udivoval svou virtuozitou. Na začátku 70. let se pustil do další řady hostování, kde se vedle Paula a Breau objevil i Reinhardt a Travis. Výsledkem byla instrumentálně vysoce ceněná alba, která dala další rozměr termínu jazzová fúze a která také sklidila řadu prestižních ocenění. Mj. měla i za následek, že roku 1973 byl Chet Atkins jako nejmladší osobnost uveden do Country Music Hall Of Fame. V tomto období také ukončil svou spolupráci s firmou Gretsch a začal se orientovat na Gibson, kde se začal pomalu připravovat jeho signature model.
Ke konci osmdesátých let a na začátku let devadesátých Atkinse čím dál víc bavilo jamovat s různými muzikanty, a tak vedle jeho již prověřených sessionů s další generací jazzmanů, jako Larry Carlton, George Benson a Earl Klugh, spojil své síly i s jazzrockovými muzikanty a také i s rockovými kytarovými velikány. Zde se jako perla třpytí jeho spolupráce s Markem Knopflerem, kdy spolu natočili vynikající LP Neck & Neck. Album vyšlo v říjnu 1990, obsahuje deset skladeb a je skutečnou lahůdkou pro kytaristy, kteří preferují subtilnější výraz a hru prsty.
V devadesátých letech přešel Chet od RCA ke Columbii a vedle řady dalších výrazných sólových desek (velmi dobrá je Almost Alone) vydal dlouho očekávané instruktážní video The Guitar Of Chet Atkins. Smrt ho zastihla 30. června roku 2001, kdy prohrál svou dlouhou bitvu s rakovinou.
Za svou kariéru se stal držitelem celé řady cen. Jen pro ilustraci si jmenujme jeho Grammy (pomůže vám to v orientaci v jeho diskografii) a to v kategoriích Nejlepší instrumentální výkon (1967 za Chet Atkins Picks The Best), Nejlepší country instrumentální výkon (1970 za Me & Jerry, 1971 za singl Snowbird, 1974 za The Atkins-Travis Traveling Show, 1975 za skladbu Entertainer, 1976 za Chester & Lester, 1981 za After All These Years, 1985 za Cosmic Square Dance z LP Stay Tuned, kde si zahrál s Markem Knopflerem, 1990 za skladbu So Soft, Your Goodbye z LP Neck & Neck, 1992 za Sneakin' Around, 1994 za Young Thing z Read My Licks a 1996 za Jam Man z Chet Atkins c. g. p.), Nejlepší country zpěv + spolupráce (1990 za singl Poor Boy Blues)
Přibližme si nyní jeho styl. V době Chetova mládí se běžně hrálo na kytaru tak, že se vybrnkávala melodie jedním prstem a doprovázel ji bas, hraný palcem (viz např. styl hry u Mississippi Johna Hurta, Ikeho Everlyho, otce Everly Brothers, Sylvestera Weavera, Moseho Ragera a dalších). Prvním muzikantem, který v podstatě zpopularizoval toto vybrnkávání a přidal i další prsty, byl Merle Travis. Chet Atkins to od něj odposlouchal a dospěl nakonec až k tomu, že vedle palce zapojil tři další prsty, ukazováček, prostředníček a prsteníček. V této technice se tak vypracoval, že v polovině 50. let už zastínil i Travise. Svůj styl hry navíc ozdobil bravurně zvládnutými melodickými vyhrávkami, harmoniemi, prokládal svou hru rychlými běhy a udivoval využíváním pull-offů (odtahů) a to jak k prázdným strunám, tak i v rámci držených jednotlivých tónů či akordů. Nevyhýbal se ani různým efektům, takže výsledný "Chet Atkins styl" měl velmi široké hranice, do kterých se vešlo mnoho kytaristů i zcela odlišných stylových zaměření. Chet také patřil k prvním průkopníkům umělých (articifial) flažoletů.
Na začátku své kariéry hrál Atkins většinou na Gibsony, zejména na L7 a Les Paulem upravený model L10. Na samém počátku 50. let přešel na kytary D'Angelico, ale 50. a 60. léta byla hlavně ve znamení kytar Gretsch. V polovině 50. let začal dokonce s touto firmou vyvíjet svůj signature model, lubový 6120 CA, po kterém následovala řada Country Gentleman, Tennessean a masivní 6121. V dalších letech se ale vrátil ke značce Gibson a roku 1982 dokončil s touto firmou vývoj svého signature modelu, který, ač na něm byly nataženy nylonové struny, měl komorové masivní tělo (CEC, model CE měl užší krk). Z těchto kytar vzešly současné modely řady Chet Atkins a to SST (kovové struny, aktivní elektrika, i dvanáctistrunná verze) a Studio CE/CEC, oba bez ozvučnicového otvoru, a krásná CE/CEC s ozvučnicovým otvorem, všechny s piezo snímači. Vliv Atkinse přinesl Gibsonu i reissue modely Country Gentleman a Tennessean.
Z aparátů si Chet během 50. let zvykl stejně jako např. Scotty Moore či Carl Perkins na Ray Bitts Echosonic s vestavěným páskovým echem. Později hrál na Paulem Riverou upravený Fender Princeton a Deluxe Reverb. Při své práci ve studiu se velmi rád zaobíral kytarovými efekty, takže jeho nahrávky patřily k těm, které razily cestu dnešním běžně užívaným efektům. Tak např. reverb můžeme slyšet v Blue Ocean Echo (rok 1955), tremolo v Slinkey (1956) a wah pedal v Boo Boo Stick Beat (1959). V pozdějších letech se nevyhýbal žádné novince, takže svůj signál hnal přes chorusy, delaye, harmonizery, compressory, distortiony, phase shiftery a i různé syntezátory... Ale všechny tyto "krabičky" mu sloužily pouze jako doplněk k výrazu, jehož základem bylo mistrovské cítění tónu.
K jeho diskografii mám dvě poznámky:
1. U mnohých desek lze namítnout, že jde v podstatě o společné projekty několika osobností. My je ovšem uvádíme pod hlavičkou sólových Atkinsových desek, protože bez jeho kytary by tato alba vůbec nevznikla.
2. Proti všem zvyklostem, na které jste si již na těchto stránkách zvykli, musíme dnes postupovat trochu jinak. Protože Chetova sólová diskografie přesahuje číslo 100, není prakticky možné seznámit se s jeho dílem poslechem všech desek. Proto jsem výjimečně, pouze u tohoto kytaristy, uvedl bod A), ve kterém vám doporučím ty opravdu nejlepší a nejcharakterističtější výběry, které lze dnes bez problémů sehnat. Ostatní rozdělení je už běžné až na to, že pro úsporu místa jsme neuvedli jak všechny sólové tituly, tak i všechna jeho hostování, dokonce u těch vybraných jsme se omezili jen na ty nejlepší desky.
Diskografie
A) Výběry, které doporučuji každému, kdo se chce přehledně seznámit s tvorbou a stylem hry Cheta Atkinse:
Chet Atkins Guitar Legend: The RCA Years (1992, 2CD jeho nejlepších skladeb z období od pozdních 40. let do konce 70. let, Buddha/RCA)
The Essential Chet Atkins (1996, užší výběr jeho období u RCA, BMG/RCA)
B) Chet Atkins sólově (výběrová diskografie):
Chet Atkins 'Gallopin' Guitar (10'') (1952, RCA Victor)
A Session With Chet Atkins (1954, RCA Victor)
Teensville (1960, RCA)
Travelin' (1963, RCA)
Reminiscing (1964, RCA Victor)
From Nashville With Love (1966, RCA)
It's A Guitar World (1967, RCA Victor)
Chet (1967, RCA Camden)
Pickin' My Way (1970, RCA)
This Is Chet Atkins (1970, RCA)
Now & Then (1972, RCA)
In Concert (1975, RCA)
Alone (1975, RCA)
Love Letters (1976, Camden)
Me & My Guitar (1977, RCA)
Chet Floyd & Danny (1977, RCA)
Reflections (1980, RCA)
Guitar Pickin' Man (1983, Cambra)
Tennessee Guitar Man (1984, Pair)
A Man & His Guitar (1984, RCA)
Stay Tuned (1985, i s Markem Knopflerem, Columbia)
Street Dreams (1986, Columbia)
Sails (1987, CBS)
Chet Atkins, c. g. p. (1988, CBS)
Jazz From The Hills (1993, Bear Family)
The Day Finger Pickers Took Over The World (1997, Sony)
Reflections (1999, Sugar Hill)
C) Významné spolupráce (uvedeny pouze tituly s výraznými rysy Cheta i hostující osobnosti či formace):
- s Jerrym Reedem:
Me & Jerry (1970, RCA)
Me & Chet (1972, RCA)
Sneakin' Around (1992, CBS)
- s The Nashville String Band:
Down Home (1970, RCA)
Strung Up (1971, RCA)
Identified! (1971, RCA)
World's Greatest Melodies (1972, RCA)
- s Merlem Travisem:
The Atkins - Travis Traveling Show (1974, RCA)
- s Lesem Paulem:
Chester & Lester (1975, RCA)
Guitar Monsters (1978, RCA)
- s Markem Knopflerem:
Neck & Neck (1990, Columbia)
D) Další výrazná hostování a spolupráce (zde musíme uvést pouze reprezentativní výběr, protože celkový počet alb, na kterých se podílel jako kytarista či jako producent, přesahuje číslo 330! A soustředíme se na jeho kytarovou spolupráci):
- u Suzy Bogguss (Simpatico), Lennyho Breau, Garyho Burtona, Raye Charlese (Friendship), Neila Diamonda, Everly Brothers (nejlepší je asi výběr Greatest Recordings), Dona Gibsona, Homer & Jethro (Playing It Straight), Earla Klugha, Leo Kottkea, Wings, Willieho Nelsona, Roye Orbisona, Dolly Parton, Elvise Presleyho (Elvis Is Back!) a několika desítek dalších.
E) Další výrazné výběry z jeho sólové tvorby:
The Best Of... (1964, RCA Victor)
The Early Years Of Chet Atkins & His Guitar (1964, RCA Camden)
The Best Of..., Vol. 2 (1966, RCA)
Chet Atkins Picks The Best (1967, RCA)
Picks On The Hits (1973, RCA)
The Best Of Chet Atkins And Friends (1976, RCA)
A Legendary Performer (1977, RCA)
The Best Of Chet On The Road (1980, live, RCA)
20 Of The Best (1986, RCA)
Pickin' On Country (1988, Pair)
F) A kdo nejčastěji přebíral jeho skladby?
Např.: Suzy Bogguss, Lenny Breau, Johnny Cash, Ray Charles, Floyd Cramer, Duane Eddy (ten dokonce na osmi albech), Don Gibson (na čtyřech LP), Albert Lee, tematické sdružení The Nashville All-Stars, Elvis Presley (dokonce na devíti deskách), Jerry Reed, Jim Reeves, Ray Stevens, The Ventures a mnoho dalších...
