No, tedy hodně, hodně posbíral ocenění tento velmi zajímavý kytarista dlouho se nevzdávajících a pozvolna, zato stále se zlepšujících mathcoreových Dillinger Escape Plan.
Patřit mezi top100 magazínu (nyní webzinu) Spin, top 20 nejvlivnějších heavymetalových kytaristů, v Guitar Worldu figurovat mezi první padesátkou a tak podobně - to vůbec není špatné na dnes dvaačtyřicetiletého muzikanta rakousko-polského původu, který se vedle své domovské kapely dobře uvedl i v superskupině Giraffe Tongue Orchestra. A to si představte, že má i akademický titul jak z psychologie, tak i z podnikové komunikace, což je oblast, kde jako korporátní manažer u silné webové společnosti nějakou dobu pracoval...
Ben Weinman
Benjamin A. Weinman se narodil 8. srpna 1975 v Morris Plains v New Jersey. Jeho prarodiče byli židovského původu a do Ameriky se dostali při útěku před fašisty za druhé světové války. Jako teenagera ho uchvátila kytara, obecně blues rock, kdy sjížděl desky, jak se jen dalo: „Vyrůstal jsem na poslechu desek Stevieho Raye Vaughana, Erica Claptona a Jimiho Hendrixe. Pravda, v Dillinger z toho moc slyšet není, ale přece jen to je to, na čem jsem se naučil hrát. Nejen že je jejich hudba hodně náročná, ale je založená hlavně na feelingu. A to je právě ono. Musíte hrát s určitou technickou zdatností, ale výjimečnými se stáváte až když do toho dáte víc, svou duši, když se do toho dokážete vcítit. Myslím, že je to právě to, co nás odlišuje od ostatních kapel.“
Weinman hrál v několika místních kapelách, ale pravý počátek můžeme vidět v sestavě, která si říkala Arcane. Tu roku 1996 tvořili spolu s ním zpěvák Dimitri Minakasis, bubeník Chris Pennie, dále baskytarista Bruce Fulton a Brad McMannand jako druhý zpěvák. Arcane byla hodně agresivní, v textech sociálně orientovaná kapela, která ale neměla dlouhého trvání. Weinman jako důvod uvádí nejen hudební stránku, ale i to, že si muzikanti prostě stylově nesedli. V té době tedy odchází McMannad i Fulton a ke zbylé trojici Weinman, Minakasis a Pennie přichází baskytarista a později klávesista Adam Doll. Sestavou se roku1997 ještě mihnou doprovodní kytaristé Derek Brantley a John Fulton, ale o rok později obsazuje tento post Brian Benoit.
Vzniká tak základní sestava kapely, která sice ještě působí pod původním názvem Arcane, ale brzy se přejmenovává na Dillinger Escape Plan, dle Johna Dillingera, bankovního lupiče z 30. let minulého století, proslulého neustálými útěky z vězení.
V kapele jsou od samého počátku dva názorové celky, co se týče základních vzorů, kudy se má kapela ubírat. Zatím to ještě ale nevadí, ba naopak se dosti výrazně doplňují a vytvářejí potřebný celek s určitým tvůrčím napětím. Doll, Fulton a Pennie preferují extreme metalové kapely jako Death, Morbid Angel či Meshuggah, Weinman se spolu Minakasisem orientují spíše na tvorbu hardcoreových a posthardcoreových kapel Fugazi, Today is the Day, Deadguy a dalších. Na čem se ale všichni shodli, byla tvorba a odkaz King Crimson a Mahavishnu Orchestra. Právě tvorba Roberta Frippa a Johna McLaughlina je dotlačila k prvním skladbám, zejména pak těch, co vyšly na jejich prvním EP roku 1997. Již už jen ve čtveřici (bez Fultona) vypálil šestici skladeb, která naznačila jejich další směřování. A to na sebe nenechalo dlouho čekat.
Druhé EP jim vychází o rok později (v jejich řadách je opět Fulton) a vede si, co se.zájmu týká, rozhodně lépe než předchozí deska. To vše spolu s neuvěřitelným nasazením a stále se rozšiřujícímu radiu jejich vystoupení přivádí kapelu do studia pod hlavičkou labelu Relapse. Roku 1999 tak vzniká debutové album, a to již v klasickém složení Weinman, Minakasis, Pennie, Benoit. Na tomto albu kapela nechává již naplno promluvit svůj styl, pro který se vžilo pojmenování mathcore (disonantní riffy, časté změny tempa a metra). Album se sice nedostalo do anket, ale okruh fanoušků se stále zvyšoval, což kapele prozatím stačilo. Přeci jen ale očekávání byla jiná, a tak se skupina v dalších letech soustřeďuje hlavně na pilování svého stylu a na koncertní činnost.
Teprve až po dvou dalších EP deskách, kdy si tak opatrně testovala zájem, přikročila k dalšímu albu. To již ale byla kapela v jiném složení. Za mikrofon přišel Greg Puciato, po celkem dlouhém hledání na tento post. Po odchodu Minakasise, který jako důvod uváděl vyčerpávající koncertní šňůry, kapela nejdříve vydala pár věcí pouze jako instrumentálky. Až poté proběhl konkurz, kdy se Puciato stal vítězem. Výměna proběhla i na basovém postu, který obsadil Liam Wilson. Album se už dotklo Billboardu, v jeho stylově zaměřených divizích se dostalo do první desítky. O úspěch ale pořád úplně nešlo. Totéž lze z hlediska prodejů prohlásit i o dalším titulu, Ire Works, kde byla další změna v sestavě, tentokrát na místě bubeníka, kdy na stoličku zasedl Gil Sharone. Weinman tak zůstává jediným původním členem kapely a snaží se dál jednotit zvuk a zaměření kapely. V podstatě se dá říci, že větší úspěchy kapela slaví při koncertech než na albech. Přesto ale renomé skupiny stále stoupá i v této oblasti. Až po dalších třech letech přistupuje skupina k dalšímu albu, Option Paralysis, které už zaznamenává podstatný skok v anketách směrem nahoru. V Billboardu 200 se dostává do první stovky. Weinman je výhradním autorem všech skladeb. Sestava je ale opět jiná, kdy doprovodnou kytaru třímá Jeff Tuttle a za bicí usedá Billy Rymer. A zde už by se zcela hodila paralela k Weinmanově tolik oblíbené kapele King Crimson, kdy, až na jednu výjimku v klasickém období, Robert Fripp jel systémem co deska, to nové obsazení.
Zásadní skok mezi žhavá jména hudební scény pak kapela inscenuje albem One of Us Is the Killer. Čtveřice (již bez doprovodného kytaristy) zde předvádí hodně ucelený soubor vyvážených skladeb, které posunují kapelu mezi uznávané umělce. V Americe, v Billboardu je na 25. pozici (!), v první stovce se ocitá v řadě zemí, v anketě Billboardu Top Rock Albums se dokonce ocitá na místě prvním. Hudba se posunula vstřícnějším způsobem k posluchači, aniž by tím kapela ztratila na své údernosti a přesvědčivosti.
Další, a v podstatě poslední, album kapely vyšlo roku 2016 a přineslo stejně kvalitní skladby jako jeho předchůdce. Přesto Weinman oznamuje, že po turné na podporu tohoto alba se kapela rozpadne. Jak sám prohlašuje, vše má svůj začátek a taky to musí mít konec. Přirovnává tvorbu skupiny k malování obrazu, který také čeká na onen poslední tah štětce.
Vedle své hlavní kapely se Weinman angažoval i jinde. Roku 2012 založil kapelu Giraffe Tongue Orchestra, která získala statut superskupiny, kdy její řady vytvořili i William DuWall, zpěvák z Alice in Chains, Brent Hinds, kytarista Mastodon, bubeník Thomas Pridgen (Mars Volta) a baskytarista Wielbert Collinson (Zappa Plays Zappa). Debutové album jim vyšlo roku 2016 a dostalo se do Top 100 Billboardu.
V současné době působí i jako manažer Kimbry, již dvakrát cenou Grammy oceněné zpěvačky, zahrál si s Kimem Thayilem ze Soundgarden, natočil EP s Dweezilem Zappou... prostě se nenudí. Anebo ano?
Kytary
Weinman patří mezi ty kytaristy, kteří si mohou zahrát na svůj signature nástroj. V jeho případě jde o silnou firmu ESP, kde se zařadil do poměrně již široké rodiny umělců, kteří u této firmy mají svůj signature model. Jeho jméno se tedy nachází vedle takových jako Alexi Laiho (Children of Bodom), Bill Kelliher (Mastodon), Brian Welch (Korn), George Lynch, Glenn Tipton (Judas Priest), James Hetfield a Kirk Hammett (Metallica) a dalších. Kytara má tělo z mahagonu s vrchní javorovou deskou. Tříkusý javorový krk je průběžný, hmatník je z ebenu. Snímače jsou aktivní Fishmany řady Fluence Modern Humbucking a to Alnico u krku a Ceramic u kobylky. „Používám ji jak naživo, tak i ve studiu. Je vlastně nemožné slovy vyjádřit její kouzlo.“
Od této firmy používá i více značek, kdy můžeme jmenovat H1001 či nízkolubovku PS-1 X-Tone Paramount.
Aparáty
Jeho jméno bylo hodně spjato s aparáty Mesa/Boogie, zejména pak hlavami Mark V a Triple Rectifier, které dával na bedny Mesa/Boogie 2x 12” half back, ale i klasiky 4x 12”. Od roku 2013 začal používat i Laney a to hlavu GH50L.
Efekty
V průběhu času bychom u něj našli wah pedály Dunlop Dime Cry Baby a Morley Vai Bad Horsie. Oblíbil si krabičky značky Guyatone, od nichž hraje na MO-3 Micro Octaver a MD-3 Micro Delay, zbytek tvoří klasika Boss, jako ladička TU, šumová brána NS-2 a RV-5 Digital Reverb. Jeho pedalboard můžeme doplnit ještě o fuzz Way Huge Swollen Pickle.
„Pokud chcete opustit rutinu, poslouchejte Johna McLaughlina z Mahavishnu Orchestra nebo Roberta Frippa z King Crimson.“
(Ben Weinman na dotaz fanouška, jak ozvláštnit svou hru v metalu. Guitar World, 2010)
Web
