Frontman, sólový zpěvák a kytarista australských hardrockerů, kteří rok po svém vzniku vydali debut, jenž se u nich doma stal pětinásobně platinovým a dokázal proniknout i přes Pacifik, kde získal dokonce zlato. Ano, to je Andrew Stockdale a jeho Wolfmother, kapela, která se spolu s Airbourne hodně výrazně podílí na tom, že se Austrálie ze světa hard rocku rozhodně neztrácí ani v této době. A nemusí přitom stavět „pouze“ na již profláklých velikánech z minulých desetiletí...
Vždycky mne hrozně moc potěší, když vidím následné generace, jak si berou příklad z klasiky rocku. A nejen to - když ho dokážou využít, přetavit ve svůj feeling, a hlavně ho cítit. Ono vlastně stačí uvést, že k hlavním Stockdaleovým vzorům patřili Jimi Hendrix, Jimmy Page, Ritchie Blackmore a Tony Iommi. Tedy mimo jiných. A je vymalováno...
Andrew Stockdale
Andrew James Stockdale se narodil 20. července 1976 v v Brisbane v Austrálii. Vystudoval střední i vysokou školu a při svých prvních pokusech o studentské kapely poslouchal hlavně klasický rock, zejména z období konce šedesátých až poloviny sedmdesátých let. Jeho první sestavy nestojí za řeč, ale o čem se musíme zmínit. je skutečnost, že se nadšeně vrhal do různých sessionů a hostování. Právě na jednom z nich, roku 2000, se setkal s baskytaristou Chrisem Rossem a bubeníkem Mylesem Heskettem. Vlastně je nutno říci, že se předtím, než začali spolu dělat hudbu, živili zcela civilně - Stockdale byl fotograf, Ross pracoval v oblasti digitálních médií a Heskett působil v grafickém designu. Zjistili, že si hudebně vyloženě vyhovují, ale ještě předtím, než se veřejně představili, strávili hodně času na zkouškách. A vyplatilo se jim to. Pod novým názvem Wolfmothers, který vymyslel Ross, se poprvé představili publiku 14. dubna 2004 v Sydney. Půl roku nato vydalií u labelu Modular Records své první EP Wolfmother. Na australském trhu deska se čtyřmi skladbami mladého, nadupaného power tria způsobila menší poprask. Vyšplhala se na 35. pozici a o kapele se začalo hovořit stylem, že znovu ožívají doby řízných riffů, dupajících bicích a dunící basy à la Led Zeppelin. No to už je hodně velká pochvala...
Rozlet do světa
Kapela se soustředila na cizelaci nového repertoáru, který poté nahrála v Kalifornii pod taktovkou producenta Davea Sardyho. Ten moudře upřednostnil pocit ze hry nad strojovými výkony a výsledkem bylo velice živé, energické, živočišné hardrockové album, debut Wolfmother (2005). Celých 78 týdnů album zůstalo v australských anketách, celkem dosáhlo na třetí pozici a bylo oceněno pětinásobnou platinou. Věhlas desky pronikl i do zahraničí, kdy v USA, Anglii, Německu i Kanadě bylo oceněno zlatem. Prodeje po celém světě vystoupaly na 1 600 000 kusů a kapela se rozjela na rozsáhlá turné.
Velkým hitem se z této desky stala skladba Woman, která byla dokonce oceněna cenou Grammy za rok 2007 v kategorii nejlepší hardrockový výkon. Deska ale obsahuje více silných skladeb a je opravdu radost ji poslouchat. Kapele se podařil i další výkop, kdy jejich koncertní záznam Please Experience Wolfmother Live (2007, Modular) byl opět oceněn platinou a získal sedmé místo v australských žebříčcích.
Jenže...
Kapela byla pod obrovským tlakem, a to se podepsalo na mezilidských vztazích. Roku 2008 prohlašuje Ross, že už nemůže se Stockdalem spolupracovat, a odchází. Jde s ním pryč i bubeník Heskett. Stockdale se ale rychle otřepal, pouhý týden po odchodu obou spoluhráčů začal pracovat na druhém albu skupiny. Po vyzkoušení několika muzikantů se z Los Angeles vrátil do Austrálie a doplnil sestavu o Iana Perese (bg, key), Davea Atkinse (dr) a Aidana Nemetha, doprovodného kytaristu. V této sestavě vzniklo vyrovnané CD Cosmic Egg (2009), které v Austrálii získalo opět platinové ocenění.
Deska se výborně umistila i v dalších zemích (v Kanadě, USA a Německu strmě stoupá vzhůru), skupina získává další level svého renomé, když předskakuje AC/DC na australské části jejich turné. Album je dokonce nominováno na cenu Classic Rock Roll of Honour Awards, ale první místo jim vyfoukl Slashův debut (určitou náplastí může být skutečnost, že tam Stockdale figuruje ve skladbě By the Sword).
V průběhu příprav třetího alba se sestava stává hodně nestálou, mění se obsazení, ale Stockdale přesto urputně bojuje za udržení jména Wolfmother. Natáčení je ale hodně roztříštěné, v podstatě stálejším členem je pouze baskytarista Ian Peres, a tak další album nevychází jako řadovka kapely, ale jako debut Stockdaleho. Ovšem Keep Moving (2013) se umisťuje velmi slušně, na 32. místě. Jenže, nostalgie je nostalgie, a tak pouze dva měsíce po vydání alba Stockdale prohlašuje, že chce opět Wolfmnother spustit.
... hlavně se nevzdat...
Jsou zde ale dost velké problémy s obsazením, kdy ne každý dokáže skousnout kapelníka a jeho vizi fungování kapely v podstatě jako jeho sólového počinu. Což je poznat i na dalším albu, New Crown (2014), které Stockdale vydává sám. Přesto se dokáže umístit v Billboardu (na 160. místě), ale to je asi tak všechno. Je jasné, že bez stálé a opět nadupané kapely se jméno Wolfmother může velmi rychle vytratit z obecného povědomí. Stockdale si je toho vědom, ale i přes snahu opět postavit stálou sestavu se mu to moc nedaří. Se stálejším členem Ianem Peresem tak v podstatě ve studiu tvoří duo, doplňované nasmlouvanými bubeníky. Stockdaleho skladatelský potenciál je ale tak silný, že i přesto další album kapely, Victorious (2016), zaznamenává úspěch. Drží se ve světových žebříčcích na dobrých místech, v Německu je dokonce devátém, v Anglii má stejný úspěch jako debut kapely.
„Na každém začátku pro mne byla důležitá jedna věc - neviděl jsem poloprázdný sál, ale napůl plný sál. A příště přišlo víc lidí a pak ještě víc lidí. A když jsme měli úspěch v Austrálii a přijeli třeba do Států, tak tam to začalo nanovo. Od začátku. Ale když se nenecháš sežrat tím - jé, vzadu jsou prázdná místa - a jdeš do toho pořád naplno, tak je dobrá šance, že to vyjde.“
(Loudwire, 2016)
I když to nejsou špatné výsledky, jsem přesvědčen, že by této kapele mnohem více prospělo, kdyby byla ve svém složení kompaktní. Zcela určitě by se jí pak podařilo zopakovat úspěch svého debutu, a to jak v umístěních v anketách, tak i v ohlasu a v prodeji. Stockdale alias Wolfmother ale jedou dál, a i když od svého debutu má kapela za sebou na devatenáct personálních změn, tak se zdá, že jí to nevadí. V současném složení, trio Andrew Stockdale (g, voc), Brad Heald (bg) a Hamish Rosser (dr), jsou spolu už (!) od května 2018 a přibírají k sobě ještě klávesistu, a to jako hosta na turné. Tam se to mění víc, současným jménem (drží se od května 2019, no považte!) je Leo Munoz.
No a jak si povede jeho nejsoučasnější sólové album Slipstream (2018), to uvidíme. Je velice příjemné ho poslouchat, Stockdale se nikam nehrne, z alba číší pocit, že si nahrávání hodně užíval. Nesnaží se nic dokazovat, prostě hraje - a jede dál.
Kytary
Stockdale je jednoznačně gibsonista. No dobře, s výjimkami, ale ty potvrzují naše přechozí tvrzení. Jeho nejoblíbenějším nástrojem je Gibson SG, a to zejména model z roku 1974, který je navíc osazen tremolem Bigsby (je na něm i pickguard z Les Paulu). Od této značky má také rád pololub ES335 (klasický červený a blondýnu, obě Dot), vlastní bílý Flying V a také i dvoukrkou bílou krásku EDS1275 se zlatavým hardwarem.
Mezi další nástroje musíme zařadit i lubové Gretsche, a to Electromatic G5120 a G6136DC White Falcon se dvěma výřezy, obě dvě kytary s, jak jinak, tremolem Bigsby.
Nesmíme zapomenout ani na značku Fender, kterou u něj zastupují Stratocaster a Jaguar. Z dalších elektrických kytar uveďme snad jen Travis Bean TB1000S.
U akustických kytar dává přednost Gibsonu, kdy hraje na dreadnought Hummingbird.
Aparáty
Na počátku své kariéry Stockdale upřednostňoval značku Orange, ovšem později přešel na Marshally a Voxy. Od první značky tu máme, jak šel čas, celou plejádu modelů, ovšem přesto můžeme uvést zejména řadu JMP, model Plexi 1959SLP. U Voxů jde o další klasiku, kombo AC30 (má i verzi v hlavě). Na jednom z koncertů jsem ho viděl hrát i na stacky Engl.
A bedny? Jak jinak než Marshall 1960A.
Efekty
U efektů je toho trochu více. Vedle ladičky Boss TU-2 zde od stejné značky nalezneme tremolo, ekvalizer GE-7 a Metal Zone MT-2, jeho pedalboard dále obsahuje wah pedál Fulltone Clyde Deluxe, tři krabice Electro-Harmonix (phaser Small Stone, oktávový generátor POG Micro a Synth Micro), na „povzbuzení chuti“ mu slouží Xotic AC Booster, MXR Super Comp a zajímavý, vlastně již sběratelský, Sovtek / Electro Harmonix Big Muff Pi. Nezapomeňme ani na pedály DigiTech Whammy a tremolo Supa-Trem od Fulltone.
K přepínání mezi aparáty Marshall a Vox (či dalšími možnými alternativami) používá Radial Tonebone JX-2 Pro.
Web
