Kytaroví velikáni - Adrian Smith

Může být, že ze všech kytaristů je nejtypičtější tváří Iron Maiden Dave Murray. Ale při veškerých nezpochybnitelných kvalitách tohoto nezaměnitelného souputníka tvůrce kapely, baskytaristy Stevea Harrise, včetně nejsoučasnějšího „šílence“, Janicka Gerse, osobnosti, známé kupříkladu z působení u Iana Gillana, je to právě Adrian Smith, který se stal výrazným spolutvůrcem nezaměnitelného hřmění Železné panny.

Smith spolu s Murrayem totiž vytvořil perfektně šlapající duo, které nejen ve světě HM, ale i obecně v rockové hudbě představovalo jednu z nejdokonaleji sehraných a nadupaných mašin. Stačí si uvědomit, že Smith byl členem kapely právě v tom jejím nejznámějším a nejslavnějším období, od alba Killers po Seventh Son of a Seventh Son. Což znamená, že spolu s Brucem Dickinsonem, Davem Murayem, Stevem Harrisem vyprodukoval takové ikony klasického heavy metalu jako The Number of the Beast (s bubeníkem Clivem Burrem) a Piece of Mind a Powerslave (již s Nicko McBrainem). Je asi i zbytečné pak podotýkat, že v této zlaté éře skupiny se podepsal jako autor či spoluautor pod řadu vynikajících a pro Iron Maiden typických songů, jako mezi jinými The Prisoner, Flight of Icarus, Sun and Steel, Two Minutwes to Midnight, Back to the Village, 22 Acacia Avenue, Wasted Years a dalších.

Bylo by jistě chybou nevšimnout si i jeho sólové činnosti a spolupráce s Dickinsonem po jeho odchodu od „kapely Eddieho“. Všeobecně je samozřejmě ve stínu jeho působení s Harrisem a spol., ale v každém případě je velmi zajímavá. I proto jsme do ukázek zařadili skladbu jeho kapely Psycho Motel z alba State of Mind. Začněme ovšem tak, jak jsme zvyklí...

Adrian Frederick Smith se narodil 27. února 1957 v Hackney, v severovýchodním Londýně. Z desek, které jako začínající kytarista ještě na střední škole začal poslouchat, ho nejvíce uchvátily výkony Jimiho Hendrixe a Ritchieho Blackmorea. To, co z nich po pečlivých nastudováních pochytil, dokázal velmi rychle aplikovat i do dalších skladeb, o které se v několika svých prvních sestavách začal pokoušet. A to dost dobře - v podstatě dle jeho kamaráda Murraye nešel při vytváření sól cestou okamžitého nápadu a improvizace, ale spíše si dopředu promyslel, jak by tam mohl zakomponovat svoje nabyté zkušenosti a představy. Je koneckonců pravdou, že Smithova sóla i během jeho působení u Iron Maiden se vyznačovala a dodnes vyznačují spíše pečlivou vycizelovaností než volnějším přístupem. Což je další výrazný doplněk k vytvoření jeho neoddiskutovatelné prestižní spolupráce s Murrayem (a poté i s Gersem).

Urchin

První stálejší skupinou se stala kapela Evil Ways, která ve druhé polovině roku 1974 přešla po změnách v obsazení do formace nazvané Urchin, kde se Smithem působil i Dave Murray. Repertoár byl ovlivněn vedle Smithových kytarových vzorů i tvorbou dalších hardrockových ikon, jako Thin Lizzy či UFO. V této době si také za pět dolarů kupuje od Murraye i svou první o trochu lepší kytaru, Woolworth Top20.

I když se skupina dobře uvedla na lokální scéně, nebylo jí dáno, aby se vyvíjela dál. Dave Murray totiž neodolal nabídce dalšího svého kamaráda, baskytaristy Stevea Harrise, který se právě v tomto období rozhodl založit něco, co bude stát konečně za to. A to se mu posléze tedy opravdu podařilo. I když tehdy to jistě ještě netušil...

Iron Maiden na počátku

Baskytarista Steve Harris tehdy působil v kapele Smiler (předtím Influence a Gypsy’s Kiss). Koncem roku 1975 dal dohromady skupinu, která ovšem nešlapala zcela podle jeho představ. První zpěvák Paul Day neobstál (prý nevydával tolik energie), nijak zvlášť se neuvedl ani jeho nástupce Dennis Wilcock, velký fanoušek Kiss, což stvrzoval napodobováním jejich rekvizit. Ani výkony tehdejších bubeníků, Rona Matthewse a dalších, nebyly nijak přesvědčivé. A posty kytary, ty se vlastně nepovedly také. Právě Dave Murray byl Harrisem požádán, zda by nevyplnil uprázdněné místo po předchozích kytaristech, Daveu Sullivanovi a Terry Ranceovi. Situace vyústila dokonce k tomu, že Harris, vida kolem sebe bezvýchodnou personální situaci, skupinu v podstatě na krátký čas i rozpustil. Příchod Davea Murraye kapelu znovu nastartoval, a to i v případě, že skupina byla v čtyřčlenné sestavě. Murray k sobě dostal parťáka až roku 1977 v osobě Boba Sawyera. Ovšem ten se zase neshodl s tehdejším zpěvákem Wilcockem. Harris se tehdy nehodlal s nikým nijak dlouze dohadovat a vytvořil kolem sebe skupinu, kde za kytarou byl Terry Wapram, bicí hrál Barry Purkis (uváděný občas jako Thunderstick) a součástí sestavy byl i klávesák, Tony Moore. Situace ovšem nebyla růžová a korunu tomu všemu nasadilo prachbídné vystoupení v Bridgehouse, po kterém to Harris skoro zase vzdal. Trn z paty mu ale vytrhl znovupříchozí Murray, za bicí usedl Doug Sampson a po jedné úspěšné session v Leytonstone se mikrofonu chopil Paul Di’Anno.

Nejdříve ve čtyřech

I když skupina, opět čtyřčlenná, vystupovala stále častěji a získávala si dosti rychle stále větší počet fanoušků, přesto o ni zrakem nezavadila jediná z gramofonových firem. Až po uvedení své demo nahrávky, jež se během týdne prodala v pěti tisících kopiích, dostala kapela šanci na sebe více upozornit. Po řadě koncertů a účasti na některých vyhlášených akcích včetně Heavy Metal Crusade producenta Neala Kaye se Iron Maiden rozjeli i do vzdálenějších oblastí země (a to velmi úspěšně) a jednoznačný úspěch zaznamenala jejich EP The Soundhouse Tapes.

Personální smrště

V tomto období se vedle Murraye vystřídala řada kytaristů, která nenechala v podstatě žádný výrazný otisk ve směřování skupiny a v růstu jejího významu. Po Kentu Ewingovi, Paulu Cairnsovi, Paulu Toddovi a Daveu Macovi nastoupil Tony Parsons. S ním se kapela prezentovala mimo jiné i na prestižním koncertě v klubu Marquee a podepsala smlouvu s EMI. Poté, na počátku roku 1980, došlo znovu na změnu na postu kytaristy, kdy Parsonse vystřídal Dennis Stratton. Ten ovšem vydržel necelý rok, protože na podzim přichází do kapely konečně Adrian Smith. A přišel zrovna včas. Debutové album kapely zaznamenalo velký úspěch, vyhouplo se dokonce na 4. příčku anglické hitparády a kapela byla doslova nažhavená to pořádně rozjet.

Na vrcholu

Již v obsazení Di’Anno, Harris, Murray, Smith a Clive Burr (nový bubeník) vyšlo LP Killers, které produkoval veterán světa hard rocku Martin „Headmaster“ Birch. Album zaujalo řadou skladeb v čele s Wrathchild. Následné turné ale bylo posledním pro dosavadního zpěváka Di’Anno, který se místo hudebních výkonů začal soustřeďovat na výkony jiné, zejména z oblasti panáků a tripů. V sestavě tak došlo k další změně, kdy se za mikrofon postavil Bruce Dickinson, zpěvák skupiny Samson. Ovšem tato změna byla jedna ze dvou, kterou kapela ještě potřebovala.

LP Number of the Beast překonalo veškerá očekávání a až do dnešní doby, přes řadu dalších výborných a silných desek, je výraznou většinou fanoušků i kritiků považováno ze nejlepší a zároveň nejtypičtější studiový počin kapely. Pod opětnou a skvělou produkcí Birche vznikly takové skladby, jako Run to the Hills, Number of the Beast a další, album také uvedlo Smithe i jako spoluautora (The Prisoner, 22 Acacia Avenue a Gangland). Na desce také vykrystalizovala práce dua Murray a Smith, která se na dalších albech už jen stále zdokonalovala. A to nejen v dvojhlasých sólech (od The Duelists přes The Trooper k třeba Alexander the Great), ale i v tzv. střídačkách (většinou vždy za Murrayem, kupříkladu Aces High - viz notová příloha) či v samostatných jízdách (namátkou - Wasted Years, Stranger in a Strange Land, The Wicker Man atd.).

Následné album Pieces of Mind jen potvrdilo kvality souboru, které vykrystalizovaly další změnou, směřující opět k lepšímu, kdy na stoličku bubeníka usedl Nicko McBrain, jedna z nejproslulejších postav světa paliček, a to nejen z oblasti heavy metalu. I zde se Smith podílel na třech skladbách jako spoluautor, kdy jedna z nich, Flight of Icarus, zaznamenala velký ohlas. Ve stejné sestavě vzniklo i další album, Powerslave, které osobně mám z tvorby Železné panny nejraději. Už jenom úvodní Aces High je pozoruhodným dílem mj. i z oblasti vlastní skladby a harmonie.

Po nadupaném „živáku“, který v Anglii vystoupal na druhé místo celostátní ankety, vyšlo LP Somewhere in Time, kde se ve zvuku prosadily i syntezátory. Iron Maiden tím nastoupili cestu více či méně znatelných stylových změn, které ovšem zde ještě zdaleka nebyly tak jednoznačné. Adrian Smith se zde navíc projevil i jako samostatný autor, a to opět ve třech věcech.

Určitý návrat k sevřenosti pojetí přineslo další album, Seventh Son of a Seventh Son. Soudržnost přinesl i jednotící koncept, kdy se v textech začaly objevovat některé k filozofii všedního dne směřující otázky. Odmyslíme-li si hloubku textů, při uvědomění si vlastní možnosti vyjádření určité myšlenky, a soustředíme-li se na hudbu jako takovou, zaznamenalo album další posun v pojetí stylu kapely včetně zařazení kláves. Vůbec netvrdím, že by se mi album se svým větším příklonem k hard rocku osobně nelíbilo, naopak ho považuji za velmi vydařené (v UK se ocitlo na 1. místě) a ukazuje na členy kapely jako na vyzrálé skladatele se snahou nekopírovat pořád dokola úspěšnou formuli z předchozích alb. Ovšem, Smith, i zde spoluautor tří skladeb, usoudil, že tímto směrem rozhodně ne, a rozhodl se z kapely odejít. Nahradil ho Janick Gers, veterán z White Spirit, od Gillana a také ze sólových prací s Brucem Dickinsonem.

Zkusit to sám?

Smith se rozhodl vydat po vlastní ose a založil kapelu ASAP neboli Adrian Smith and Project. Roku 1989 vyprodukoval debut Silver and Gold, kde mu bubnoval Zak Starkey a jedním z kytaristů byl Dave Colwell, známý z pozdějších složení Bad Company. Deska se ale prakticky neujala a po krátkém objevení se svými bývalými spoluhráči na festivalu Castle Donnington se v podstatě až o sedm let později představil další aktivitou, kdy „zahostoval“ na desce Michaela Kiskeho, zpěváka Helloween. Ještě ten rok se, v rozporu se svým dřívějším názorem, , který zapříčinil odchod od Iron Maiden, rozhodl podívat spíše do vod progresivněji laděné hudby. Výsledkem byla sestava nazvaná Psycho Motel, která mj. obsahovala i Mikea Sturgise na bicí (Wishbone Ash, Asia...). Výsledná deska State of Mind rozhodně není slabá, ale v každém případě nezaznamenala nějaký zvláštní ohlas. Koneckonců, ani Iron Maiden nebyli zrovna nadšení z Blaze Bayleyho (i když se jejich vzájemné postavení v kapelaách rozhodně nedalo srovnávat) který v roce 1992 nastoupil na překvapivě uvolněné místo Dickinsona. Hodně nevděčný úkol, který i vzhledem k době a vývoji tehdejší metalové scény nepřinášel „Maidenům“ zrovna kolosální úspěchy...

Větší příklon k poplatnější zvukové paletě poloviny devadesátých let (a také relativně silnější ohlas) si na konto připsala druhá deska kapely, Welcome to the World. Svou roli zde sehrála i ta skutečnost, že se na desce objevil vedle legendárního Scotta Gorhama i Dave Murray. Že by předzvěst opětného navázání kontaktů?

Cesta zpátky

Ještě silnější názvuky další spolupráce přinesla Smithova spolupráce s Brucem Dickinsonem. Ti dva si na sebe hodně zvykli a hudebně dokonale souzněli. Zvláště když se po Accident of Birth další album, The Chemical Wedding, setkalo s dobrými hodnoceními jak ze stran kritiků, tak i fanoušků. Dostalo se dokonce do žebříčků, ale málo platné, Iron Maiden to prostě nebyli. Oběma stranám tak začalo být víc než jasné, že odděleně mohou směřovat spíše k pomalému zániku. A tak po Scream for Me Brazil, vydaném spíše jen z hlediska smluvních závazků pro label Sanctuary (a také tomu i tak odpovídajícím) se jak Dickinson, tak i Smith opět vrátili tam, kde jim to rozhodně nejvíce svědčilo - totiž k „Ironům“: „Když Adrian od kapely odešel,“ vzpomínal Dickinson, „tak to bylo hodně překvapující a celkově jsme ho hodně postrádali. Proto, když jsem se rozhodl se vrátit, trval jsem na tom, že se mnou tam musí být i Smith. Jinak by to byla zase jen taková záplata a celkovou tvář by se nám nepovedlo znovu získat. A to, že tam zůstal Janick, je prostě super.“

... a poté v šesti

Iron Maiden se tak rozrostli na sextet, kdy ve složení Dickinson, Harris, Murray, Smith, Gers a McBrain si s třemi kytarami vysloužili několik přídomků, od kytarové armády (což je termín, používaný hlavně pro jižanské kapely) po trochu zavádějící „metaloví Lynyrd Skynyrd“. Ale hlavně - už to prostě zase jelo jak za mlada.

Brave New World s úvodní skladbou The Wicker Man (se Smithovým spoluautorstvím) se opět ocitla v žebříčcích a kapela se na plné výsluní slávy vrátila během obrovského turné a záznamem z něho, realizovaném pod názvem Rock in Rio. Dvoualbum je tak nabito energií, že se o něm nedá ani psát, musí se prostě slyšet. Zajímavostí je pak uvedení i několika skladeb z éry Bayleyho. Na následujícím albu Dance of Death se Smith zasloužil o čtyři skladby, předpokládaný ohlas sklidilo i další live album. Deskou A Matter of Life and Death se pak Iron Maiden nadobro vrátili ke svým pozicím na hudební scéně, které jim patřily v první polovině osmdesátých let. Plnou polovinu skladeb má na svém kontě Adrian Smith a deska se umístila v řadě zemí na těch nejvyšších místech. I DVD, věnované turné k tomuto albu stejně jako následný záznam (i na Blue Ray), nazvaný v podstatě retrospektivně, Flight (a doplňte si výpověď názvu jejich v podstatě nejvýraznějšího, námi již zmiňovaného alba z roku 1982), už jen dokumentovaly opětnou sílu skupiny, která jakoby pořád nechtěla přijmout diktát stárnutí a odchodu ze scény. A že na tom má Smith dostatečně velký podíl, je jisté.

Kytary

Hlavními Smithovými nástroji jsou Fendery Stratocastery, a to i přesto, že během své kariéry si zahrál i na řadu jiných značek, včetně nejrůznějších modelů Dean a customizovaných Jacksonů, na pódiu stanul i s Ibanezem Destroyerem, počítaje v to i jím oblíbené Gibsony Les Pauly, Explorery, „esgéčka“ a další.

Jeho dva nejsoučasnější Stratocastery jsou vedle singlů Fender Custom Texas Special (krk, střed) osazeny u kobylky humbuckingy DiMarzio Super Distortion a na kytarách je instalováno tremolo Floyd Rose.

Významnou roli v jeho artilerii hrají v současnosti signature nástroje Jackson San Dimas Dinky. Model s bílým ochranným krytem, jeho hlavní kytara, má tělo z olše, ebenový hmatník a tremolo Floyd Rose. Nástroj se standardním laděním je osazen dvěma singly Fender SCN Samarium Cobalt Noiseless u krku a ve střední pozici, u kobylky je také instalován DiMarzio Super Distortion. Druhý model, s černým krytem, je až na hmatník, který je z javoru, úplně stejný, je však laděn do dropped D ladění (neboli D, A, d, g, h, e1). Na kytary (prakticky na všechny elektrické) natahuje struny Ernie Ball, sady o síle .009 - .046.

Z Jacksonů si dále oblíbil doubleneck Soloist (je s ním mj. uveden i v bookletu k A Matter of Life and Death) a King V2. „Dvojkrk“ používá například ve skladbě Children of the Damned, „véčko“ King, podladěné o celý tón, pak bylo u něj k vidění zejména během jeho azylu u Bruce Dickinsona.

Dále u něj nalezneme, nejméně sedm superstratů Jackson/Charvel, kde jeden nástroj má vestavěn MIDI snímač, více než čtyři kytary Lado (jeden také s MIDI), několik klasických fenderů stratocasterů, gibsonů les paulů a SG („esgéčko“ má také přeladěno do dropped D ladění).

Ze stáje Ibanez bychom neměli zapomenout na Destroyer II a Roadstar, kytary Dean jsou u něj v současnosti zastoupeny modelem Baby ML, nevyhýbá se ani telecasteru od Squiera, zahraje si na Hamera Standarda, v poslední době si oblíbil firmu ESP, od níž vlastní nejméně dva exempláře, modely Mirage.

Jeho sbírku pak doplňují nejen akustické kytary Ovation a Taylor a v podstatě první nástroj Woolworths Top 20, ale i dnes již legendární Roland G-707 MIDI.

Aparáty

Adrian Smith je jméno, které můžeme spojit prakticky výhradně se značkou Marshall. V současnosti jde zejména o stowattové hlavy 6100LM s třistawattovými bednami 1960A, osazenými 8 x 12” sedmdesatipětiwattovými reproduktory Celestion G12-T75.

Efekty

Základem jeho signálové cesty jsou převážně již klasické záležitosti: wah kontrolér Dunlop (s rackovým Dunlop DCR-1SR), DigiTech Whammy pedál a Ibanez TubeScreamer TS-9, které doplňuje Yamaha MFC10 foot controller, ovládající tube pre-amp a procesor Peavey Tubefex.