Elektrická kytara - 4. část
Náš seriál o historii kytary nelze zakončit nikým jiným, než charismatickým a nikdy nepřekonaným Jimi Hendrixem. Posunul hru na elektrickou kytaru do takové výše, že se stal jejím synonymem. Zůstal nedostižným v používání efektů a zpětné vazby (feedback). Nastartoval celou epochu, která trvá již 35 let, a učinil z elektrické kytary svébytný nástroj, jemuž podlehly tisíce nastupujících a také slavných kytaristů. Ale přineslo to i velký byznys, který se kolem nich točí. Jimi se narodil roku 1942 a od jednadvaceti působil jako kytarista v mnoha sestavách. V roce 1966 zformoval již vlastní kapelu, se kterou hrál v klubech na Greenwich Village v New Yorku. Zakládá s Mitch Mitchelem (bicí) a Noelem Reddingem (basa) slavné trio Jimi Hendrix Experience, se kterým vystupoval až do své předčasné smrti po požití barbiturátů a vdechnutí zvratků v roce 1970. Jimi byl univerzálním kytaristou a jeho dovednost se uplatnila jak v blues, tak i v jazzu a rocku. Vytvořil vlastní styl, právě směsicí těchto stylů, a snadno rozpoznatelný mezi tisíci nahrávkami. Kombinace skvělého doprovodu, nenapodobitelného sóla a ležérního zpěvu.
A přicházejí další - Pete Townshend a skupina Who, kteří vnesli do muziky velkou dávku koncertního showmanství. Legendární Eric Clapton, přezdívaný Slowhand (Pomalá ruka), který se skupinou Cream nehrál složité hady, ale důmyslně vystavěné blues. V šedesátých letech, jako zlobivější souputníci The Beatles, na scénu přicházejí zakladatelé nehynoucí slávy rock and rollu Rolling Stones se skvělými kytaristy Keith Richardem a Ronnie Woodem, který nahradil dnes slavného bluesmana Micka Taylora. Ve Velké Británii se objevuje všestranný Jeff Beck, jenž během své kariéry natáčí pokaždé jinou desku a nikdy se neomrzí.
Z Ameriky vystřeluje nadčasová raketa, geniální a nemilosrdný básník Frank Zappa, most spojující rock a vážnou hudbu. Pódia brázdí démonický a rozběsněný Johnny Winter, albín s bluesovými černými kořeny. A nastupuje hardrock. Invence, agresivita a famózní zručnost - Jimmy Page a jeho Led Zeppelin, nejslavnější rocková kapela, která kdy stála na prknech světových scén. Jejich první album, nahrané za osmačtyřicet hodin, roztrhlo hardrockovou oponu a zmasakrovalo ukonejšenou mysl rodičů všech teenagerů. Ritchie Blackmore, vzdělaný kytarista z Deep Purple, s fantastickou invencí pro kytarové riffy. Na levou ruku zraněný Tony Iommi z kultovní kapely Black Sabbath - handicap a tolik dobré muziky.
Precizní a technicky dokonalý Steve Howe, kytarista a skladatel z dinosauří skupiny Yes, která ještě dnes ohromuje celý svět svou tvořivostí a mamutími projekty. Dravý Alvin Lee a kapela Ten Years After, vynalézavý inženýr, skladatel, filosof a zpěvák Brian May, skvělý kytarista superskupiny Queen. Nestárnoucí mexický zázrak Carlos Santana, který dnes dokázal spojit ve svých písních celosvětovou kulturu a sbírá nejprestižnější ceny. Jazzrockový génius John McLaughlin, co hrál snad už s každým a nikdo se mu nevyrovná, přemýšlivý kytarista z první Coreovy formace Bill Connors, následovaný vysokoobrátkovým Al DiMeolou, který má srdce na dně Středozemního moře. Larry Coryell - americký univerzální jazzman s duší rockera. A co takhle George Benson, George Harrison, Mike Oldfield, Steve Morse, Steve Vai, Joe Satriani, Eddie Van Halen, Mike Stern, Stevie Ray Vaughan, James Burton, Richie Sambora, Yngvie Malmsteen, David Gilmour, Lee Rittenour, Martin Barre, Robben Ford, Joe Henderson, Mark Knopfler... Zapomněl jsem někoho? Určitě! Je mnoho dalších, kteří tahají struny. Propadli tomu beznadějně a navždy. Kde se bere ta veliká láska k nástroji, který je ve své podstatě velmi jednoduchý. Je to nástroj tajemný a kouzelný a jak to vyjádřil největší španělský básník García Lorca: Kytara má duši a její tón nás uchvacuje, protože po nejkrásnějším zaznění pozvolna umírá.
