Začátkem minulého roku jsme v sousední rubrice Historie, legendy, klasika, rarity vyjmenovávali největší turné historie a bubeníky, kteří na nich hráli. Na prvních dvou místech se umístili Larry Mullen (U2) a Charlie Watts (The Rolling Stones). Ani o jednom není známo, že by ovládal zběsilá tempa nebo koordinaci končetin na úrovni chobotnice. Možná ovládají, ale nikdo to neví, protože v hudbě, kterou hrají, to prostě není potřeba. Ono to totiž je potřeba poměrně málokde. Samozřejmě, pokud chcete hrát death metal, musíte strávit stovky a tisíce hodin za dvojpedálem, stejně tak zajímá-li vás djent, asi si nevystačíte se 4/4 taktem. Pro většinu standardních kapel ale není třeba být nějak neobvykle technicky či koordinačně vyspělý, ale vždy a bezpodmínečně je nutné umět z bubnů dostat co nejlepší zvuk, a hlavně odhadnout a udržet tempo, které je pro danou skladbu ideální. Proto dnes pár slov o tom, jak (ne)cvičit právě tuto schopnost.
O nestandardních způsobech využívání metronomu jsem psal před necelými dvěma lety, takže nyní jen ve stručnosti: Kromě obvyklého pouštění kliku na čtvrťové noty můžeme klik v rámci doby posunout na druhou osminu anebo druhou či čtvrtou šestnáctinu, dále je možné nastavit jej kolem 25-35 BPM a slyšet jej jen na první době v taktu a kromě toho lze stáhnout či vytvořit nahrávky, kde metronom dva takty hraje a pak dva mlčí a udržení tempa je na vás. Všechny tyto varianty je také možné kombinovat, vznikají pak už dosti pokročilá cvičení.
Důležité je cvičit všechny věci, které hrajete, v mnoha různých tempech, od smrtelně pomalého až do téměř maximálního. Velmi praktické je také trénovat improvizaci s metronomem v nepříjemných tempech. Proč je to tak důležité? Budete-li vše cvičit v příjemném tempu, tak budete také umět hrát jen v tomto pro vás přirozeném tempu. To ale neznamená, že daná rychlost bude příjemná i ostatním, spoluhráčům a posluchačům! A pokud člověk příliš cvičí v tempech blízkých maximu, nikdy se mu nepodaří dosáhnout správné techniky a uvolněnosti, která je pro celý projev bubeníka (a vlastně jakéhokoliv muzikanta, a vlastně nejen muzikanta) zcela zásadní. Z podobného důvodu také nepovažuji za vhodné cvičit metodou pochodových bubeníků, tedy plynule daný pattern zrychlovat až do maximálního tempa, zrychlování se pak stane zvykem a budete mít s tempem problém. A kromě toho všeho: V současnosti je hra s klikem velmi častým požadavkem v kapelách, nemluvě o studiích, takže její ovládnutí je pro aspirujícího bubeníka zásadní i z tohoto hlediska.
