Kurzy zvukové techniky XVI - důležité rady a praktické postřehy při práci v hudebním studiu

Zpětná vazba

V klasickém nahrávacím studiu nepatří zpětná vazba zrovna k problémům, které je nutné často řešit, protože akustické monitorové soustavy se nachází v jiné místnosti (nahrávací režie), než jsou rozmístěny mikrofony snímající příslušné hlasy a nástroje. Problémy nastávají nejčastěji při komunikaci, která není vybavena automatickým potlačením hlasitosti poslechu (DIM) nebo při těsné vzdálenosti zpěváka, který si nastavil extrémní hlasitost vlastního poslechu ve sluchátkách, od mikrofonu. Při studiovém záznamu koncertů je ovšem situace naprosto odlišná a jediné houknutí či písknutí může často znehodnotit celou nahrávku.

Ideální podmínky pro rozvazbení systému vznikají vždy na určité frekvenci, když vzdálenost mezi mikrofonem a reproduktorem činí celistvý násobek vlnové délky. V praxi je ale situace mnohem složitější, protože máme co dělat nejen s přímým zvukem, ale také s četnými odrazy v prostoru. Kvalita zvuku nemusí být vždy narušena přímo rozhoukáním celého systému, ale také stavem, kdy se systém ještě nerozkmital, ale má k tomu velmi blízko, protože rezonuje na určité zpětnovazební frekvenci.

K zásadním faktorům, které ovlivňují náchylnost ke zpětné vazbě, patří vzdálenost mezi mikrofony a reprodukčními elementy, jejich vzájemná pozice a především hlasitost hlavních reprosoustav či poslechových monitorů – ta v zásadě určuje, kolik akustické energie budou zpětně mikrofony snímat. Situace je však do značné míry závislá také na směrových vlastnostech a frekvenčním průběhu mikrofonů či driverů. Obecně platí fakt, že čím jsou systémy směrovější (užší vyzařování reprosoustav a kardioidní či superkardioidní modely mikrofonů), tím jsme na tom ze zpětnovazebního hlediska lépe.

Každý ozvučovací systém je náchylnější k rozkmitání také při využívání kompresorů dynamiky, při zvedání kritických frekvenčních pásem na ekvalizérech a samozřejmě také při využívání zpožďovacích, dozvukových či dalších efektů. Nemalou roli při vzniku zpětné vazby hraje akustické prostředí pódia a koncertního sálu, stejně jako rozmístění reprosoustav. Čím je akustika prostoru živější a čím jsou reprosoustavy blíž k netlumeným zdem, podlaze, stropu či dalším odrazivým plochám, tím se náchylnost k rozkmitání celého systému zvětšuje.

V praxi se elektroakustická zpětná vazba může eliminovat buď vhodným nastavením grafického ekvalizéru, kde se potlačují kritické frekvence (tím se ovšem kvalitativně zhoršuje celkový zvuk), nebo se na hlavní výstup připojují procesory automaticky hlídající zpětnovazební frekvence prostřednictvím extrémně úzkých mikrofiltrů (technologie FBX).

Zpětná vazba ale patří, stejně jako zkreslení či šum, k elementům, které se mohou také záměrně využívat pro činnost různých obvodů v elektrotechnice i k vytváření speciálních efektů. Typickým příkladem je třeba počet opakovaček u delay efektů nebo barevné nuance u flangingu. Také rozvazbené elektrické kytary ozdobené různými alikvotními frekvencemi a ovládané vibrační pákou jsou poměrně výrazným a často využívaným efektem v rockových nahrávkách.