V předminulém díle jsme vybírali univerzální nástroj pro použití na pódiu. V něm jsem rozdělil muzikanty do dvou skupin. Jedni hledají širokou zvukovou škálu a univerzálně použitelný nástroj (o specifikacích takového nástroje jsme si řekli v minulém díle) a druzí se zaměřují především na kvalitní klávesové zvuky (o těch dnes).
Muzikanti, kteří hledají spíše menší počet zvuků, které jsou ale zaměřeny úzce na klávesové zvuky, obvykle hrají v kapelách, kde je očekáván vyvážený podíl jednotivých hráčů. Klávesák obvykle hraje pouze klávesové party a nemusí dohánět všechny ostatní zvuky, které v kapele chybí. Tito muzikanti obvykle také pocházejí z kapel se stabilním, jasně daným repertoárem, který je navíc plánován skutečně pro živou produkci, a nesnaží se hrát vyloženě studiové nahrávky nebo snad dokonce filmové hity.
Od takovýchto muzikantů se obvykle očekávají vyšší interpretační nároky. Proto se takovými muzikanty často stanou hráči, kteří prošli nějakou klavírní průpravou. Z toho pak také následně vyplývá, že tito muzikanti obvykle hledají nástroje s pokud možno co nejvěrnější simulací kladívkové mechaniky.
Zvukové variace (zejména pak samotný počet zvuků) nemusí být nijak ohromující. Jde jen o to, aby dané zvuky (především klavírní) zněly pokud možno co nejvěrněji. Na samotný klavírní zvuk mívají tito muzikanti specifické požadavky. Sebelepší simulace velkého koncertního křídla je obvykle nenadchne (možná čím lepší je simulace, tím hůř). Klavírní zvuk musí sednout do kapely jako celku a musí být čistý i stylově. Do jazzové, funkové nebo folkové kapely koncertní křídlo nepatří a nebude tam patřit ani jeho zvuk linoucí se z digitálního nástroje. Proto muzikanti častěji hledají spíše zvuk pianina nebo malého křídla. Od něj očekávají spíše plochý zvuk, bez zbytečně širokého sterea a přehnaného dozvuku nebo slyšitelné precizní jemnosti mechaniky nástroje.
Dalšími často používanými zvuky jsou různé elektrifikované klávesové nástroje, jako různé Wurlitzery, Rhodesy, CP80 a podobně. Od těchto nástrojů naopak muzikanti očekávají vysokou zvukovou věrnost, včetně různých jemných specifik nástrojů, jako je krásně nakřápnutý zvuk Wurlitzeru v případě silnější hry a naopak jemného zvuku při jemné hře (výrazově umí být Wurlitzer hodně rozličný). Zde se hodnotí různé „špinavosti“ daného nástroje. Pokud k originálnímu zvuku patří nějaký specifický ruch, neměl by rozhodně v simulaci chybět.
Z dalších klávesových nástrojů jsou někdy požadovány nějaké varhanní zvuky (zejména tzv. rockové varhany) a mimo klávesových nástrojů jsou často požadovány nějaké vokály (sbory) a smyčce (orchestrální, jako podklad). Ale obvykle to není podmínkou nutnou.
Kromě zaměření se na kvalitu zvuků a kvalitu klaviatury se opět i v tomto případě nástroje řeší bezpečný, a pokud možno co nejpohodlnější transport nástroje. Určitě je výhodou, pokud je nástroj rovnou dodáván i s vypolstrovaným futrálem nebo pokud alespoň existuje futrál přímo ušitý na míru nástroje (pochopitelně s velkým počtem kapes na napájecí trafo, další kabely, noty, pedály, případně další drobnosti). Pevný kufr je pro přenos bezpečnější a nástroj v pevném kufru určitě utrpí méně bolístek a šrámů. Na druhou stranu pevný kufr bývá sám o sobě výrazně těžší. Takže kromě samotné váhy nástroje (a kladívkové mechaniky bývají hodně těžké) s sebou pak taháme i kufr. Výhodou je, pokud má kufr kolečka. Pokud lze do pouzdra (ať látkového nebo pevného) složit i stojan (který je v ideálním případě postaven přímo na míru nástroji), má muzikant o další starost méně. Stojan, který je pevný, nehoupe se a zároveň jej lze rychle a snadno složit, je snem asi každého klávesáka (zejména pokud k tomu všemu ještě váží jen nutné minimum).
Vzhledem k tomu, že klávesové nástroje obecně (myšleno pianino, elektrifikovné klavíry apod.) obvykle nedisponují velkým množstvím parametrů, které by bylo možné ovládat v reálném čase, bývá i počet ovladačů na stage pianu relativně omezený a v porovnání s univerzálním syntezátorem by se mohl zdát až chudý. Nejsou ale potřeba. Jde spíš o hru samotnou než o hru „s čudlíky“.
