V následujících dvou dílech se podíváme na specifikace dvou skupin muzikantů, které jsem popsal v minulém díle. Na ty, kteří od zvuku na pódiu očekávají širokou zvukovou škálu (ti budou volit právě nějaký syntezátor - v obecném slova smyslu), a na ty, kteří hledají především klavírní zvuky (ti budou vybírat spíše stage piano, na které se podíváme v příštím díle).
Od univerzálního syntezátoru obvykle budeme očekávat, že zahraje pokud možno co nejvěrněji různé akustické nástroje, počínaje sólovými zvuky, až po velké orchestrální plochy. A to pokud možno s co nejširším výrazovým spektrem. Samozřejmě se dále očekává, že nástroj bude nabízet řadu dalších “umělých” zvuků, od sólových syntezátorových zvuků (leady) přes různobarevné zvukové plochy (pady) až po zvukové efekty (FX). Důležitým parametrem, který je těmito uživateli sledován, je tedy počet zvuků.
Mohlo by se zdát, že ideálním řešením by byl sampler, který již samotný bude obsahovat dlouhou řadu zvuků, ale bude možné také načítat řadu dalších zvuků, které si bude moci uživatel sám vytvářet a nebo nakupovat. Sampler může mít obrovskou nevýhodu v okamžiku, kdy je potřeba zvukové banky načítat z nějakého externího paměťového zařízení do pevného disku nástroje a nebo do paměti RAM. To může v případě kvalitních, ale obrovských zvukových knihoven trvat až několik minut, což může být pro živé hraní nepoužitelné. Opravdu není vhodné, když klávesák musí poprosit posluchače o chvilku strpení, protože se mu ještě nenatáhly všechny zvuky.
Na druhou stranu může být sampler ideálním řešením v případě, že si hráč zvuky pečlivě připraví předem. Možná zvuková rozmanitost sampleru je neoddiskutovatelná. Zároveň ale také lze vytvářet vlastní, naprosto specifické, zvukové banky. Tak lze vytvořit například jednu specifickou banku pro každou píseň z repertoáru. Pokud například víme, že musíme v dané písni zahrát flétnové sólo, a víme, že toto sólo nemá větší rozsah, než je 1,5 oktávy, stačí aby vzorky flétny byly nastavené pouze na 1,5 oktávy. Tím se ušetří paměť v nástroji i místo na klaviatuře. Na zbytku klaviatury můžeme mít třeba i různé doprovodné zvuky pro různé sloky a nebo další jiný sólový nástroj, pokud je to potřeba. Nebo třeba i basu, pokud to situace vyžaduje. Během hraní pak není potřeba přepínat mezi zvuky a muzikant si tak ušetří spoustu nervů.
Velice často používanou variantou na pódiu je nějaká forma ROMpleru, tedy nástroje, který přehrává vzorky, které jsou pevně uloženy v paměti nástroje. Samozřejmě, že i tyto zvuky mohou být uživatelem upravovány do největších detailů. ROMplery pak často využívají právě kombinací zvuků, ať už vrstvení vedle sebe a nebo nad sebe. Moderní ROMplery pochopitelně umožní tvorbu vlastních vrstvených zvuků, jakož i možnost přemisťování nástrojů mezi různými bankami. Díky tomu lze s ROMplerem pracovat v podstatě velmi podobně jako se samplerem, tedy vytvořit si specifický zvuk ušitý přímo na míru a pro potřeby dané písně. Oproti sampleru ale nelze načítat libovolné zvuky a muzikant je omezen pouze na to, co mu nabízí samotný nástroj. Knihovny lze obvykle rozšiřovat pomocí dalších rozšiřujících paměťových modulů s dalšími zvuky výrobce. Stále je zde ale omezení výrobcem.
Používat na pódiu nějaký syntezátor (v užším slova smyslu), je spíše jevem jedinečným a specifickým. Vzhledem k výše uvedenému, zejména k tomu, že muzikant obvykle hledá širokou zvukovou škálu včetně simulací mnoha akustických nástrojů, což klasické syntezátory obvykle nesplňují (nebo ne tak dobře), zůstávají syntezátory spíše v pozadí jako další zvukové varianty nebo rozšiřující nástroj, nikoliv nástroj hlavní. Výjimky mohou pochopitelně tvořit specifické kapely, jejichž zvuk je na syntezátorovém zvuku postavený.
Vše, co bylo řečeno k dalším parametrům nástroje v minulém díle (jako je typ klaviatury versus pohodlí při přemisťování nebo další ovládací funkce), platí bezezbytku pochopitelně i pro syntezátor na pódiu. Obvykle se tedy nakonec jedná o řadu kompromisů a nastavení osobních preferencí.
