I pro ladění bicích, a tedy i tomů, existují dnes již pomůcky - nejrůznější ladičky vypnutí blan. Ty fungují buď na bázi analýzy výšky tónu, podobně jako třeba kytarové ladičky, nebo reagují na dotyk a míru napnutí blány. Při správném použití to mohou být pomocníci zvláště pro méně zkušené hudebníky, kteří nemají ještě s laděním takové zkušenosti, a tato zařízení jim mohou tak nějak pomoci ve startovních pozicích nebo vůbec ve stanovení rozmezí, kde se s laděním toho kterého bubnu pohybovat. Zkušenější hráči pak už mají ladění své sady „v uchu“ a dokážou ji seřídit jen podle sluchu i bez použití těchto přístrojů. Znám ale i několik doslova profesionálů, kteří i tak ladičku na bicí používají.
Dobrý zvuk tomů (a to platí samozřejmě pro všechny bubny obecně) předpokládá i použití kvalitní hrací (ale i rezonanční) blány bez nejrůznějších běžných poškození, jako jsou důlky od paliček v důsledku nesprávného vedení úhozu, vytahanost, až doslova „vyžbluněnost“, od dlouhodobého používání nebo nerovnoměrného napínání, samozřejmě, že by v bláně neměly být jakékoliv byť sebemenší otvory a natržení přelepené nejrůznějšími lepicími páskami apod. Dále, pokud chceme dosáhnout stejného a vyrovnaného zvuku, pak by na všech přechodových bubnech měly být samozřejmě stejné blány, jak typ (pískovaná/nepískovaná apod.), tak pokud možno i značka. Často se vyskytnou i další neduhy v podobě různého nechtěného chrastění a drnčení různých šroubů, úchytů a jiných mechanických součástí, které třeba při nahrávání ve studiu, kde se všechny nedostatky projeví v plné míře, vyústí až v případ, kdy je nutno sundat z konkrétního bubnu blánu a dotáhnout šrouby uvnitř korpusu, případně vyndat uvolněné součástky ležící a „bubnující“ na spodní bláně. Dalším běžným nedostatkem, se kterým se u bubeníků setkávám, jsou tomy naladěné s příliš malými rozdíly mezi sebou, ve zvuku snímaným mikrofony do PA to pak někdy vypadá, jakoby např. první i druhý tom byly naladěny úplně stejně.
Konečným a výsledným zvukovým výstupem u přechodového bubnu by tedy měl být v ideálním případě přiměřeně vysoký (daný průměrem konkrétního bubnu - viz minulý díl), konkrétní, delší „klouzající“ tón s jasným atakem při úhozu, který by měl barevně ladit s ostatními tom tomy v soupravě. Při jejich „projetí“ bubeníkem shora dolů (od nejmenšího k největšímu) by se měla výrazně měnit pouze výška tónu, nikoliv barva (samozřejmě teď nemám na mysli přirozenou změnu barvy zvuku danou přímo průměrem bubnu). Tomy by měly být zvukově odlišné od ostatních částí soupravy, žádný z nich by neměl zvukově splývat např. s malým bubnem nebo větší průměry třeba s kopákem. Jak jsme si minule řekli, tak tlumení zvuku tomů se vzhledem k minulosti dnes prakticky nepoužívá, nicméně pokud by skutečně vyvstala potřeba částečně některý přechodový buben utlumit, používají se dnes k tomuto účelu již dříve zmíněná tzv. gelová tlumítka, např Moongel, jejichž velikost se dá odtržením, či naopak slepením zvětšovat nebo zmenšovat a tím měnit intenzitu tlumení. Někteří bubeníci Moongel používají i pro jisté „zvětšení tónu“ a zamezení určité „tenkosti“ zvuku. Buben po nepatrném přitlumení horní (hrací) blány pak jakoby pocitově získá víc na objemu, „zhutní“ se dozvuk těsně po úderu a celkově se zkrátí zvukový „ocas“ a případné zázněje.
Možná se někomu může zdát, že zvuku tom tomů a jejich seřízení věnujeme až příliš velkou pozornost, ale ze zkušeností vím, že to bývá často právě ta nejbolavější část celé soupravy. Často se stává, že při klasickém live zvučení, které 90 % zvukařů začíná kopákem, pak pokračuje bubínkem, přechody atd., zní kopák a bubínek docela obstojně, ale jakmile bubeník přejde k tomům, začnou se ozývat ne příliš hezké, často až krabicové zvuky, dané některými z výše popsaných neduhů, popřípadě kombinací všech nebo většiny. Další podobný případ bývá, když např. první dva tomy hrají obstojně, a jakmile bubeník zahraje „kotel“ čili floor tom, ozve se zvuk úplně z jiného světa, než jak zněly předtím oba předcházející bubny. Můžete zkusit diplomaticky požádat bicmena, aby s tím zkusil něco udělat :-), je-li na to čas a je-li toho dotyčný vůbec schopen, není totiž většinou v moci zvukaře tento zcela jinak hrající buben k ostatním z řady korekčním zásahem na pultu zcela připodobnit, ale řekněme spíš, že to není ani jeho úkolem. Korekce slouží pro určité doladění příchozího signálu, které má samozřejmě své meze, ne k jeho totálnímu přetvoření a výrobě nového. :-) To by si měli uvědomit i někteří dnešní digitální „kroutiči“, kteří se mermomocí snaží vše překroutit a přetočit, ale o tom jsme se již v minulosti zmínili a ještě zmíníme.
Příště už tedy konkrétně k nastavení mikrofonů ozvučujících tom tomy.
