Minule jsme si avizovali příchod nového tématu, a sice zvučení dechových nástrojů, kterými se postupně v budoucnu budeme zabývat, nicméně si v tomto dílu dovolím malý úskok stranou - do tématu, které nás v současné chvíli profesně i životně znatelně sužuje. Nemělo by to ovšem vyznít na sto procent jako naříkání a fňukání, jak kdosi nazval tuto zvukařskou komunitu na Facebooku, rád bych to tedy udržel v rovině „konstatování a následného povzbuzení“.
Teď je třeba přece jen říct to nehezké a již opravdu hodně protivné slovo: Není to tak, že bych je chtěl cíleně přinášet a přenášet i do tohoto seriálu, nicméně COVID-19, řečený taktéž koronavirus (přiznám se, že už mám tendenci vypínat všechny TV stanice a jejich zpravodajství, kde se tato „šifra“ ozve), nicméně tak nějak cítím jistou kolegiální povinnost k tomu přece jen pár slůvek říct. To slovo totiž významně ovlivnilo naše životy, a potažmo naše zvukařské a muzikantské profese, a následně přišla situace, kterou asi z minulých dob nepamatuje nikdo z nás. Slovo, které, zdá se že na delší dobu, zaparkovalo naše zvukařské a kapelní dodávky, které teď čekají na to, až je zase nastartujeme s cílem profesně „navštívit“ jakoukoliv poptávanou společenskou akci. Trošku smutné je, že jsme tak trošku očekávaně jako zvukaři, potažmo majitelé zvukových a světelných aparatur, pódií a střech, v mediální rovině na jakémsi okraji celkového společenského zájmu. Mohutně se řeší, jak jsou na tom majitelé restaurací a hotelů, případně dalších firem, jako zástupci podnikatelské sféry, kterou „je třeba co nejdříve nastartovat“, ovšem to, že uspáním veškerého kulturního dění mají ze dne na den „stopku“, všichni ti, kdo se na něm nějakým způsobem podílejí - hrají, zpívají, baví, tančí, pořádají a, teď to přichází, ozvučují akce, to si z běžné veřejnosti uvědomuje na první dobrou jen málokdo. Já vím, že pokud to vztáhnu přímo na naši profesi, tak zvukařů asi není tolik, co např. provozovatelů restaurací, nicméně je třeba si uvědomit (moje oblíbené seskupení slov :-)), že opravdu každá kulturní a společenská akce, na které vystupuje zpěvák, zpěvačka, kapela, uskupení, herec či bavič, a to i pro nižší počet návštěvníků než např. sto, se zpravidla neobejde bez zvukové aparatury, a spolu s tím člověka, který ji nějakým způsobem obsluhuje. Souvisí to s vtípkem, který sám sem tam používám a který tak trochu vystihuje obecnou realitu: To, že je někde nějaký zvukař, si běžná veřejnost uvědomí až ve chvíli, kdy se ozve např. písknutí mikrofonu, zapraskání či rána z aparatury, případně když se dotyčnému posluchači na práci toho konkrétního zvukového mistra něco nelíbí. Pak pochopitelně neváhá jít za ním, nejlépe s kelímkem piva v ruce, a „poradit“ mu, jak to má dělat, co má změnit, přidat či ubrat, případně se vyjádří k celkové hlasitostní úrovni dané produkce (aneb kvíz „proč je to tak nahlas?“, ale i „proč je to tak potichu, já vzadu u stánku nic neslyším“). To naopak zase my všichni zasvěcení poměrně dobře známe, stejně jako textový vtípek zvaný „festivalová vývěska zvukaře“, ten vystihuje mnohé.
Ať již nás tato situace zastihla v jakékoliv „poloze“, jako ty, kteří mají zvukařskou profesi jako hlavní živobytí, či ty, co si tím pouze přivydělávají a provozují tuto činnost při zaměstnání, každopádně se s ní všichni budeme muset nějak poprat a vyrovnat, myšleno tedy do doby, než naše dodávky a nákladní automobily opět vyrazí na trasu. Bohužel, podle informací z médií budeme asi právě my jedni z posledních, kdo se bude moct plnohodnotně vrátit ke své činnosti; společenské akce, kde je shromážděno více než sto osob, mají být „rozvolňovány“ až jako jedny z posledních. Můžeme tedy asi jen tajně doufat v to, že se situace co nejdříve vrátí k nějakému normálu.
Slýchávám kolem sebe spoustu řečí o tom, že pokud někdo nedokáže vyžít měsíc bez příjmů, pak svoji živnost neprovozuje dobře apod. To je samozřejmě částečně určitě pravda. Ale na straně druhé si představme situaci, kdy mnozí z nás např. nakoupili - ať již na úvěr či hotově - aparaturu, světla atd. s tím, že na to „sezóna vydělá“. Ona totiž vždycky nějaká sezóna zatím byla. Mohla být horší kvůli počasí, mohly z nejrůznějších důvodů neplánovaně odpadnout akce, se kterými jsme napevno počítali, mohl v nejrůznějších bodech celého řetězce zadavatel - služba - interpret - technika - posluchač různě selhat lidský faktor, ale ještě nikdy se nestalo, že by sezóna jednoduše nebyla žádná, že by prostě najednou nebylo pro nejbližší budoucnost vůbec nic. V tom je celá situace nová a odlišná od jakékoliv podobné v minulosti. Mě, coby taktéž již jistého pamětníka, napadá pouze rok 1997, kdy bylo na Moravě zejména v červenci kvůli tehdejším povodním a aktuálnímu počasí zrušeno velké množství akcí. V Čechách se pak něco obdobného, byť asi v celkově menší míře, odehrálo v roce 2002. Ovšem něco takového, co nás potkalo nyní, nemá prostě v novodobých dějinách obdoby. Přiznám se, že i já jsem patřil mezi ty, kteří měli tendenci situaci na počátku zlehčovat, myslím, že i do médií pronikla z úst některých známých osobností lehce neuvážená slova, on totiž takovýto vývoj a následná opatření nečekal asi nikdo z nás.
Co nás tedy čeká? Pravděpodobně se většina z nás vrhla na „mazání“ dřívějších restů a nesplněných úkolů. Postupně strháváme z monitoru nalepené lístečky s názvem nahrávky, kterou jsme měli mít již dávno hotovou :-), čistíme své počítače - tedy hard disky - a promazáváme nepotřebné soubory, děláme pořádek ve složkách a adresářích. Co se týče zvukové aparatury, tak jistě přijdou na řadu veškeré formy údržby, renovací a faceliftů, třídění, vytváření nejrůznějších nových a vylepšování stávajících systémů pořádku atd. Nic moc jiného nám v tuto chvíli nezbývá. A někteří z nás, kteří každým rokem prohlašují, že „s tím letos fakt končí“ (přiznám se, že i mně není tato věta někdy úplně cizí :-)), se možná konečně rozhodnou a avizovaný krok udělají. Ne že bych to někomu přál, ale co si budeme povídat, ona známá manželčina věta „vždyť do toho jen vrážíš peníze, spočítal sis někdy, co ti to reálně vydělá?“ apod. (všichni to asi dobře známe (a to jistou část nákupů provádíme tajně :-)) má přece jen něco do sebe, a i když se bouříme a uvádíme X argumentů, že to tak přece není, ve skrytu duše pak většinou mlčky přiznáváme, že na tom opravdu něco je.
Takže nám přeji všem existenčně lepší zítřky, nenaříkejme až příliš, není to úplná katastrofa v pravém slova smyslu, jsou a můžou být samozřejmě horší věci. Zkusme se soustředit na jakési pozitivní atributy, oddechněme si a uvolněme se, uff, to zní jak z nějakého terapeutického návodu, že? :-) Ale na druhé straně - skutečně ruku na srdce -, přece jen se většině z nás trochu psychicky ulevilo, na chvilku jistým způsobem zmizel ten obvyklý stres, nervozita a „zdravý respekt“ z důležitých ozvučovaných akcí, alespoň u mě to tak je, tak si to klidnější období zkusme v rámci možností malinko užít. Nepropadejme příliš „kouzlu“ internetových zvukařských diskuzí, které nemůžeme nikdy „vyhrát“, moje (a mých kolegů) dlouholetá rada zní: Čtěte s nadhledem, získávejte informace, ale pokud možno, nic sami nepište, opravdu to zkuste vydržet a ovládněte se. Tedy alespoň tam, kde to zavání jakýmkoliv „soubojem ega a přestřelkou názorů“. Což může být takřka vždy. Jak jsem sám svým vlastním, původně nechtěným průzkumem zjistil, většina zvukařů to tak do jisté míry má - když se jich coby muzikant na akcích zeptám na jejich členství v internetových diskuzních portálech, většina mi odpoví: „Jsem tam, ale většinou tam nic nepíšu.“ Na straně druhé můžeme tyto portály cíleně využít pro řešení svého konkrétního problému, zpravidla se vždy najde někdo, koho podobná situace potkala, a zrovna nám tento - jako my jinak nepíšící - kolega může poradit a navést nás na správnou cestu.
Příště se tedy již potkáme opět klasicky v „ozvučovacím“ tématu - u avizovaných dechových nástrojů a věřme, bude líp. Musí! :-) Dnes přikládám několik obecných fotek ze svého archivu bez konkrétní souvislosti s textem.
