Po minulém polemizování nad aktivními a pasivními systémy zde máme další kapitolu, kterou, nacházejíce se v aktuálním - příslušném - bodě signálového řetězce, věnujeme koncovým (výkonovým) zesilovačům.
„Koncáky“ nebo „konce“, jak se těmto zařízením ve zvukařské hantýrce běžně říká, bývají taktéž často zmiňovány v nejrůznějších souvislostech a opředeny rozmanitými příběhy a nám již známými povídačkami typu „hraje/nehraje...“ Na ukázku opět jen pár drobných příkladů: „Z konců X,Y leze místo basů jen bláto, ABC zase příšerně kreslí, tyhle mají ty basy pevné“ či prostě jen staré, prosté a jednoduché „tenhle jako hraje, to úplně slyšíš tu dynamiku“ versus „no tenhle jednoznačně vůbec nehraje“. Opět se k podobným tvrzením nebudu jakkoliv vyjadřovat a doporučuji, stejně jako v minulých případech, nebrat podobné výroky zbytečně vážně a řídit se především svým úsudkem nebo radami zkušených a opravdu rozumných lidí z branže, za které mluví především výsledky a kvalitně odvedená práce.
Samozřejmě, že jako u všech typů zařízení, jsou určité značky (opravdu jen namátkou třeba Crown, QSC, LAB Gruppen, Yamaha, Camco, spíše dříve třeba Peavey nebo Zeck a další a další), kde bychom asi teoreticky neměli tak říkajíc šlápnout vedle, některé modely známých značek se pohybují skutečně i cenově v „horních vodách“. Ovšem dnes všudypřítomná čínsko-tchaajwanská (copy :-)) produkce často donutí (po předchozím morálně oprávněném hanění východních kopií) originální výrobce ve snaze se cenově zvýhodnit, vyrobit podobné „ekonomické modely“ - buď zastřešené stále svou mateřskou značkou, nebo značkou novou právě pro tyto „ecomodely“ (z praxe např. z dřívějška výrobky Tapco aj.).
Jako v případě mixpultů a jiných zařízení, jsem se v tomto oboru za svou letitou praxi setkal s mnoha typy a značkami zesilovačů začínajícími v dávných dobách někde na 2x 200 W/4 Ω - třeba u „starých“ zesilovačů Peavey řady CS (Peavey CS-400) - až po dnešní moderní koncové stupně se spínaným zdrojem disponujícími výkonem i 2x 4000 W/4 Ω. Bráno pohledem zpět v čase, tak nárůsty hodnot výkonů jsou oproti minulosti nebývalé a obrovské, a když si uvědomím, s jakými výkony obecně jsme na akcích v osmdesátých letech působili, je z dnešního pohledu až téměř neuvěřitelné, že celá zvuková zařízení mohla takto fungovat. Samozřejmě v dobách nedostupnosti světových značkových výrobků (např. již zmíněné značky Peavey) přicházela ke slovu zručná lidová elektrikářská tvořivost, přičemž mezi muzikanty a zvukaři byli doslova proslulí někteří domácí stavitelé a „kopírovatelé“ a zároveň „servisáci“ zesilovačů i jiných částí aparatury. Kvůli omezené dostupnosti originálních základních součástek (jako třeba tranzistorů) nebyla situace opravdu jednoduchá, hodně se improvizovalo, následně jsme se na akcích sem tam (nebo i častěji :-)) prostě setkávali s tím, že „něco odešlo“ - určitě v četnější míře, než je tomu dnes. Kdo v dobách sedmdesátých a osmdesátých let vlastnil originální sestavu třeba již zmíněné značky Peavey (moc jiných originálů se zřejmě nedařilo nějakou cestičkou ze zahraničí„přitáhnout“, snad možná ještě Dynacord), to už byl skutečně někdo a zvukaři a muzikanti z okolí mu jeho vybavení nebývale záviděli. Tolik tedy malinko našeho (mého) oblíbeného retro okénka.
Jaké tedy používat modely koncových zesilovačů a jak je správně vybrat? Určitě vám teď nevyjmenuji a nedoporučím přímo některé značky a modely, to by bylo samozřejmě nefér vůči ostatním konkurentům v branži. Zkusme se opět držet obecných doporučení a rad zkušených lidí a odborníků, částečně internetových diskusí a debat, ale jako závěrečné závaží na vahách ponechme opět svůj dojem a názor. Pokud o nějakou věc - zařízení - máme evidentní zájem, zkusme si někde v reálu „očíhnout“, jak funguje a jaké jsou přímé dojmy jejích uživatelů.
Použití technologie spínaných zdrojů v konstrukcích dnešních moderních zesilovačů nám tato zařízení posunula do výrazně nižší váhové kategorie, než jsme byli zvyklí z minulosti, a to při relativně vyšších výkonech. Já sám jsem u jedné střední varianty svojí aparatury přešel před časem z přepravního racku o výšce 12U a váze cca 80 kg na rack o výšce 5U a hmotnosti, kterou dokáže sám přenést z místa na místo průměrně silově zdatný jedinec, a to právě použitím zesilovačů s kompletně spínanými zdroji (hmotnost jednoho takového modelu je cca 12 kg). Najdou se sice pořád sveřepí zastánci „těžkých traf“, podle mě ale dnešní technologie kvalitních zesilovačů umožňuje s klidným svědomím používat právě lehčí a výkonnější modely se spínanými zdroji. Samostatnou, a co se týče rozměrů a hmotnosti nejmenší a nejlehčí kategorií, jsou stále více používané koncové stupně digitální.
Jak jsme se už zmínili v minulých dílech, opět bych rád přece jen ještě jednou otevřel téma výkonů koncových stupňů versus výkony k nim připojených reproboxů. Mějme na paměti, že např. 500W reprobox není zcela jistě radno „krmit“ 300W koncovým zesilovačem, který bude neustále v limitaci či „klipu“. Po všech stránkách lepší varianta je k takovému boxu připojit např. 700W zesilovač, který „nepojede nadoraz“, tj. bude mít nějakou výkonovou rezervu a bude do reproduktorů pouštět čistý a neomezený signál. Jak známo (a opět opakujeme důležité poznatky z minula), každý reproduktor je zpravidla charakterizován dvěma výkony - ten základní (nižší) je údaj označený jako RMS čili jakýsi zprůměrovaný signál (pozor, není to dříve známá a používaná hodnota sinus, která se v dnešní době již nepoužívá) a další - řekněme hudební - špičkový (někdy označený jako program), jehož hodnota je většinou dvojnásobek hodnoty RMS. Tuto vyšší hodnotu výkonu dokáže kvalitní reproduktor přenést a „vydrží ji“ za předpokladu, že jsme za mixpultem rozumní a taktéž „hrajeme s rozumem“ a celkově vhodnou dynamikou zvuku, potažmo používáme vhodné výkony koncových zařízení (viz výše), jakožto kvalitní a prověřené značky a modely. Příště si téma koncových stupňů dokončíme a tak nějak oklikou se vrátíme na místo, odkud jsme v seriálu „vypluli“, a to k samotnému PA systému.
