V minulém dílu jsme začali téma snímání dechových nástrojů To si dnes dokončíme a zmíníme se ještě o klavíru.
Minule jsme skončili u ozvučování dechových nástrojů, jako je klarinet či hoboj, kde se jedná o komplexnější zachycení spektra zvuku jako celku. Pokud se posuneme dále k nástroji jako příčná flétna či pikola (v podstatě její zmenšená verze ve vyšším ladění), tam snímáme zvuk většinou v místě tvorby tónu (v podstatě styl hvízdání na hrdlo láhve), tedy u hubice, tam, kde se dotyčný hráč dotýká rty, přičemž mikrofon dáváme např. cca 10 až 20 cm daleko a můžeme i lehce zešikma nad ni. Ve studiu můžeme opět zkusit jít s mikrofonem dál, pokud to dovoluje akustika místnosti, případně přidat i další, namířený ke klapkám nástroje (pozor, zakrývané otvory míří nahoru). Naživo se ale téměř výhradně používá metoda snímání u hubice nástroje.
Dalším obecně velmi často, naživo i ve studiu, snímaným dechovým nástrojem je zobcová flétna. Byla postupně vyvinuta z lidové píšťaly, způsobem tvoření tónu se podobá píšťalám varhan. Hráč fouká do náustku (zobce), kterým je vzduch přiváděn na hranu, o kterou se rozráží a rozvibrovává vzduchový sloupec v nástroji. Otvory navrtané v trubici se zakrývají nebo odkrývají hráčovými prsty, u větších nástrojů jsou použity zakrývací klapky. Podle velkosti a ladění rozlišujeme zobcové flétny sopraninové, sopránové, altové, tenorové a basové. Klíčové období pro tyto nástroje bylo baroko, nicméně dnes se tento nástroj vyskytuje hojně např. ve folku, folkrocku, folklóru atd. Zvuk snímáme opět ze vzdálenosti cca 10 až 15 cm, zepředu od otvoru v hubici. Nástrojem velmi podobným zobcové flétně je tzv. irská flétna zvaná whistle, která je jakousi zjednodušenou (nechromatickou) variantou zobcovky, vyskytuje se ve více laděních a velikostech - např. C, D, G apod.
Dalším velmi častým, a přece jen trošku specifickým hudebním nástrojem stojícím za zmínku je foukací harmonika. Vyskytuje se taktéž ve vícero variantách, nejčastěji tedy ve dvou základních: větší chromatická (všechny půltóny jdoucí za sebou) s možným přepínacím táhlem na půltóny - zpravidla v C ladění, nebo menší diatonická (nemá po celé délce chromaticky řazené tóny) - bluesová harmonika, která se vyrábí ve všech možných i půltónových - zpravidla tedy durových - laděních. Hráči mívají kolem sebe „kulometný pás“ a v něm zasunuty harmoniky s nejrůznějším označením tónin. Pro hru na tyto harmoniky je typický tzv. bending, tj. ohýbání tónu (něco jak vytahování strun na kytaře), což přímo souvisí se stylem cross harp, kdy se jako základ pro hru využívá vtahovaných tónů. Zde se používají harmoniky v laděních tzv. „na subdominantě“, tedy např. pro tóninu C dur použijeme harmoniku F, pro tóninu A dur harmoniku D atd. „Diatoniky“ mají velmi široké využití, např. v blues, coutry, bleugrassu, folku, rocku, popu atd. Jako zástupce ve stylu country bluegrass bych zmínil např. Tomáše Linku, který před časem vydal i školu hry na tento nástroj, co se týče rockové hudby, tak letitým uživatelem diatonické „foukačky“ je např. Olda Říha z Katapultu (Blues, Miluju severní nebe atd.). Foukačka se snímá zpravidla zpěvovým mikrofonem, někteří hráči, zejména ve stylu blues, mají svoje specifické mikrofony a často hrají ještě přes svoje kombo, kde mají nezřídka zařazen i lehký overdrive, pak se tedy snímá standardně toto kombo běžným nástrojovým mikrofonem.
Z dalších, malinko specifických, dechových nástrojů bychom ještě mohli zmínit třeba fagot, který je principem tvorby tónu velmi podobný hoboji, je ale o poznání větší. Pro snímání se většinou používá horní zvukové vyústění, při samostatném natáčení ve studiu můžeme dát mikrofon dál více zepředu a lehce shora pro sejmutí komplexnější barvy.
Nástroj, který sice nepatří do této právě probírané skupiny dechů, nicméně i zde nám jde primárně o věrné sejmutí jeho barvy, je akustický klavír. V tomto seriálu jsme se přímo o něm ještě nezmínili. Pokud se jedná o křídlo, dáváme (při otevřeném víku) zpravidla dva mikrofony ke strunám - tedy nad ně (nad střed basové a výškové sekce) -, do vzdálenosti, kterou zpravidla dovolí otevření víka na basové straně. Pokud je třeba mít klavír pouze pootevřený nebo úplně zavřený (třeba v případě doprovodu jiného sólového - tiššího - nástroje), můžeme pro umístění mikrofonů z bočních stran použít odkryté „kladívkové“ místo za otevřeným notovým pultíkem. Klavír je zvukově a barevně tak specifický nástroj, že pokud nedáme mikrofony zcela nesmyslně a nelogicky, téměř vždy „obdržíme“ typický zvukově charakteristický výsledek. Pokud chceme dosáhnout více ambientního zvuku v koncertní místnosti, můžeme dát ještě jeden či více mikrofonů do větší vzdálenosti od nástroje. Příště pokračujeme.
