Navážeme-li plynule na minulý díl, kdy jsme se bavili o signálovém výstupu DI XLR z basového zesilovače. Ten bývá někdy ještě doplněn potenciometrem ovládajícím signálovou hladinu daného výstupu (hlasitost), případně ještě přepínačem označeným většinou Ground Lift (odpojení signálové „země“), který může pomoci, objeví-li se na výstupu do mixpultu nějaký brum. Pokud některé zesilovače a komba, zejména staršího data výroby, nemají tento přímý výstup XLR DI, je třeba využít některý z dalších možných výstupů - zpravidla 6,3mm jack, označený např. jako Line Out, Preamp Out, Thru apod. Nebo, není-li opravdu jiný konektor k dispozici, můžeme použít i výstup Send z efektové smyčky, pokud není právě využitá k zapojení efektů. Jestliže basový zesilovač nemá ani jeden ze zmíněných výstupů (případy buď hodně starých nástrojových aparatur či nejrůznějších „domamontů“), pak nám ještě zbývá možnost přivést signál z baskytary do DI boxu s paralelním odbočením signálu (dnes k dispozici u většiny nabízených modelů) - z toho pokračujeme do basové aparatury a výstupem XLR z DI boxu přivedeme signál do mixpultu/stageboxu. Nebo nám zůstává ještě možnost sejmout mikrofonem basový box, což spousta zvukařů na živých akcích souběžně dělá a kombinuje tento signál z mikrofonu s linkou ze zesilovače.
Při nahrávání ve studiu je tento postup poměrně běžný - tedy že bereme signál jak z DI výstupu zesilovače, tak snímáme mikrofonem basový reprobox. Naživo může mít někdy snímání boxu svá úskalí, např. jsou-li subbasy z PA systému umístěny v blízkosti pódia či rovnou pod ním (některé stálé instalace), pak se může při větším zesílení nebo při rezonanci na některých tónech objevit zpětná vazba. Taktéž je třeba v tomto případě myslet na to, že jakékoliv neduhy a nedostatky basákova boxu (nejrůznější drnčení, chrastění, chrčení způsobené např. vadným či „načatým“ reproduktorem) se nám jako „vedlejší produkt“ přenesou i do PA.
I když to může vypadat, že „napíchnout“ výstup DI XLR z basového zesilovače, poslat jej do mixu/stageboxu, s nějakými většími či menšími úpravami zesílit a následně dále poslat do PA systému je věc až příkladně jednoduchá a prostá, ve výsledku tomu nebývá vždycky tak a baskytara se bohužel v mnoha případech stává jakousi „obětí“ zvukařovy činnosti. Možná by bylo dobré si v tomto bodě tak nějak zkusit říct a stanovit, co vlastně od jejího zvuku v PA systému očekáváme. Spoustě zvukařů v dnešní době (bráno dle přímých zkušeností z nejrůznějších navštívených akcí) totiž jakoby „stačí“, aby z baskytary v PA zůstal jen jakýsi „úplný spodek“, případně zvonivý až cinkavý „vršek“. Středové frekvence jsou jakoby potlačeny a baskytaře tak vlastně potom chybí podstatná část její srozumitelnosti a někdy až harmonické čitelnosti. Zvláště markantní to může být v případech, kdy hraje kapela jen „ve trojce“ (bicí, basa, kytara), kytara hraje zrovna sólo a na baskytaře v tu chvíli „visí“ (kromě rytmické složky) celá úloha a nosnost harmonizace hudebního podkladu. V takových případech, pokud tedy z baskytary (nechtěně) vnímáme pouze subbasové frekvence, můžeme mít až pocit, že např. (také) kvůli vysoké hlasitosti kytary z PA nejsme schopni harmonii skladby vůbec identifikovat (jako příklad bych uvedl koncert G3 v Praze před několika lety - Satriani, Vai, Morse). Často se zamýšlím nad tím, proč tomu tak je. Možná si tak někteří zvukaři jistým způsobem „čistí“ basové spektrum zvuku, přičemž na zabíjející kopák tedy většinou (zvláště v dnešní době) nezapomenou nikdy. :-) Problémem může být samozřejmě akustika daného prostoru, případně celková až přehnaná přebasovanost zvuku, kdy dlouhý a masivní úder kopáku nekompromisně maže vše kolem sebe, ale i cíleně odebrané středové frekvence na šavli či šavlích baskytary. Částečně za to, dle mého, může i trend mixování některých dnešních, zejména metalových, nahrávek, na kterých bývá basa někdy taky spíše jen téměř „odspoda cítit“ než přímo slyšet, což souvisí i se zvukem zkreslených kytar (často sedmi- a osmistrunných), oproti minulosti více posazených do basového pásma.
Já - jako zvukař a taky současně jako baskytarista v jedné z rockových kapel - s tímto postupem příliš nesouhlasím a jako „svůj vytýčený pomyslný vzor“ ve zvuku mám stále slavné rockové a hardrockové nahrávky 70.-90. let, na kterých skutečně málokdy a spíše výjimečně (opravdu si teď ani na žádnou nevzpomínám) najdete baskytaru, která by nebyla zvukově zcela konkrétní - tedy bez nosných a čitelných středových frekvencí. Je to opravdu velmi tristní pohled i poslech, když vidíme na pódiu zkušeného a zručného basáka, který „sjíždí“ hmatník nahoru dolů a z PA k nám proniká pouze „sem tam nějaké to zadunění“. To je dle mého názoru opravdu špatně a dám krk za to, že, vyjma zasvěcených posluchačů, ani (nebo spíš hlavně) dotyčný basista hrající na pódiu si to zcela jistě sám takto nepřeje.
Příště v tématu pokračujeme.
