Důležitou součástí prezentace muzikanta a jeho tvorby je podávání rozhovorů. Nové tváře jsou za prezentaci vděčné, ale uznávané kapacity jsou z toho časem znaveny a nebaví je odpovídat na to samé pořád dokola. Pokud však rozhovory podávají, a navíc ve velkém množství, jak to dnes bývá, jaký to na ně má vliv? Je možné, že když určité téma rozebírá třeba po padesáté, dochází k prozření a úpravě názoru? ... v tom smyslu, že ovlivní sám sebe? Dobří novináři přidají vlastní interpretaci, a pak to v muzikantovi pracuje.
Rozhovory hudebníků s novináři jsou primárně určeny zaměřením periodika, ve kterém posléze vyjdou. Bulvár, odborný časopis, časopis pro ženy atd., každý bude mít svou dopředu danou šablonu. Hudebníci, a zvláště zpěváci, mívají jasnou představu o sobě a své prezentaci v médiích. Chtějí nějak vypadat, chtějí, aby se o nich určitým způsobem smýšlelo. Vytvářejí o sobě určitý obraz - image, která ovšem nemusí mít se skutečností nic společného. Někdo vsadí na charitu, jiný na skandály. Šokující názory a životní postoje rovněž nejsou výjimkou. Každý dělá, co může. Existují i opačné postupy, kdy se hudebník snaží věci říkat tak, jak je opravdu má. Existuje i systém „pohádkář“. Muzikant si na základě konkrétní příhody vyfabuluje příběh a ten postupně košatí. Ve výsledku čteme již o něčem zcela jiném. Hudebník časem může podlehnout svému příběhu a uvěřit mu. Stává se to. Velký rozdíl je mezi zpěváky a hudebníky. Pečlivé budovanou image mají většinou zpěváci. Další skupinu tvoří zpívající autoři, kteří jsou zároveň svými hudebníky, interprety - ZAH. ZAH podávají rozhovory v širokém spektru systému pravda - fabulace a jejich mix. Zpěváci si často vytvářejí image podle toho, jak chtějí vypadat a v jakém žánru působí. U hudebníků to není tak častým jevem.
Podávají o sobě realističtější obraz. Časem má každý hudebník příležitost zmoudřet. Životní postoj vyzrává a lidské i umělecké názory s ním. Všem se to nepodaří. Vidíme i případy, kdy se hudebník stává obětí své vlastní image, tedy iluze o sobě, které uvěří. Krásně dané téma popsal již v roce 1937 Karel Čapek ve svém posledním nedokončeném díle Život a dílo skladatele Foltýna.
Jedna věc jsou rozhovory a druhá recenze či reportáže, kdy už hudebník nemůže věci ovlivnit. Novinářské interpretace a dodatky k rozhovoru jsou obecně problematické. Hudebník má svůj jasný názor, který chce zveřejnit. Novinář může mít pocit, že je hudebníka potřeba dovysvětlit, a máme zde možný problém. Autorizace textu se nepěstuje. I novinář má potřebu sebeprosazení. Nemělo by se to dít na úkor hudebníků.
Projeví se v rozhovoru naplno osobnost muzikanta? Někdo je přátelský, někdo arogantní. Jeden je skoupý na slovo a jiný má zase čtvrthodinové monology, při kterých asi i dojde k nějakému prozření, protože prochází nejrůznějšími tématy a ta pak rozvíjí. Čerpá pak ze svých, občas i přemrštěných, zkušeností.
Osobnost se může projevit plně, pokud je hudebník sám sebou a nemá co skrývat a je vyzrálý názorově i lidsky. Primadony jsou všude. Mnozí jsou náladoví, prošli si mnohdy divokými životními zvraty. Vždy je přítomná „zlobivá“ image, která muzikanta do určité míry ovládá. Rocker bude přímočarý, popový zpěvák tendenční, jazzmann filozofující, folkař kritický i romantický, šansoniér dramatický a kritický atp. Každý bude prezentovat svou představu o sobě, svou osobnost, své názory, svůj žánr a svou kulturu.
