Hudební patologie XLVI - Albert Lee - Fun Ranch Boogie

Hudební patologie XLVI - Albert Lee - Fun Ranch Boogie
Hudební patologie XLVI - Albert Lee - Fun Ranch Boogie

b>diagnóza: „blue tóny“

Zdravím, snad vás nevylekal, tak jako mne:-), nový design pitevny, a budeme se nadále moci setkávat při rozboru kytarových partů. Nezapomínejte také vy všichni, kteří byste se rádi pomocí našeho seriálu prezentovali, nadále posílat nahrávky a noty. Můžete tak o sobě jednoduše dát světu trochu vědět.

 

Dneska bych rád udělal radost všem vyznavačům dobrého „amerického country“. Rozebral jsem část sóla, pro mne jednoho z nejvýznamnějších kytaristů tohoto stylu, původem Angličana, mistra Alberta Lee. Pokud jste tohoto sympatického človíčka, řadu let spjatého s firmou Music Man a jeho nezaměnitelným signovaným modelem, ještě neměli možnost vidět nebo slyšet, určitě doporučuji, protože je to fakt mazec! Skvělá technika, krásný tón, perfektní rytmické frázovaní, spousta nápadů a určitě strašně pozitivní hudba! Pro dnešek jsem vybral první dva chorusy z písně Fun Ranch Boogie (začátek cca 0:49), která vyšla na CD Speechless/Gagged But Not Bound v roce 2008 na labelu Raven.

 

Albert Lee - Fun Ranch Boogie

Než se podíváme na rozbor sóla, připravme si tónový materiál. Albert Lee, jak můžeme slyšet už z prvního poslechu, kombinuje mollovou a durovou pentatoniku a hojně využívá tzv. blue tónů. Takže - durová pentatonika, taky někdy nazývaná country, pro svůj durový a řekněme optimistický zvuk, má intervaly primu, velkou sekundu, velkou (durovou) tercii, čistou kvintu a sextu. My ji budeme potřebovat v tónině E, čili tóny e, fchar1, gchar1, b, cchar1. Oproti tomu mollová pentatonická stupnice, nazývaná také někdy bluesová, má intervaly primu, malou (mollovou) tercii, čistou kvartu, čistou kvintu a malou septimu. V našem případě, v tónině E, je to e, g, a, b, d. Obě dvě můžeme pochopitelně kombinovat a použít do durového akordu E. Ještě bych se rád zmínil o těch blue tónech. Těch máme hned několik. Jeden z nejpoužívanějších vzniká tak, že tvoří mollovou tercii do durového akordu. V našem případě tedy do akordu E, který má tony e-gchar1-h, hrajeme tón g (samozřejmě ho musíme patřičně rozvést). Vzniká nám tak hezké typické bluesové napětí. Dalším používaným blue tónem je zvětšená kvarta. V našem akordu E je to tón bchar2 (opět s patřičným rozvedením, například na nějaký akordický tón). Oba blue tóny najdeme společně například v sedmitónové bluesové stupnici e, g, gchar1, a, bchar2, b, d.

Hudební patologie XLVI - Albert Lee - Fun Ranch Boogie
Hudební patologie XLVI - Albert Lee - Fun Ranch Boogie

Teď už ale k sólu. Pro nacvičení určitě doporučuji začít opravdu pomalu a učit se takt po taktu, frázi po frázi. Zkuste si jednotlivé úseky zpívat, snadněji si vše zapamatujete. Celé sólo hrajeme do šestnáctitaktové formy, kde se nám pravidelně střídá tónika E, subdominanta A, durový druhý stupeň, akord Fchar1 a dominanta B7 (viz notový zápis).

Sólo nám začíná akcentovanými čtvrťovými notami, kde slyšíme souzvuk mollové tercie g a tónu e hraného na prázdné struně. Právě prázdné struny hojně Albert Lee využívá, čímž dosáhne kýženého „banja zvuku“, pro coutry a bluegrass tolik typického. Sólo nám dále pokračuje téměř dvanáctitaktovým hadem skrz hmatník. Pokud se na něj podíváme blíže, slyšíme přes první čtyři takty e moll bluesovou stupnici, tedy molovou pentatoniku s přidaným blue tónem bchar2 (zvětšená kvarta). V pátém a šestém taktu máme opravdu krásnou typickou frázi, ve které Albert Lee kombinuje jak mollovou tak durovou pentatoniku a jako koření velmi vkusně vkládá opět blue tón v podobě zvětšené kvarty. Fráze začíná malou tercií (blue tón), pak následuje durová tercie, pak slyšíme kvartu, zvětšenou kvartu, čistoukvintu a sextu. Dále v sedmém taktu pokračujeme v hadu v dur pentatonice s přidaným tónem g až do doby, kdy nám přichází dominanta B, na kterou Albert hraje opět čítankovou „coutry“ frázi za pomoci prázdných strun v e moll bluesové stupnici.

 

V devátém taktu se vracíme zpět na tóniku a z mollové stupnice plynule přecházíme zpět do dur. Na akord A v jedenáctém taktu přidává Albert tón g a tím krásně vyjádří akord A7 (g je malá septima do A). Ve čtrnáctém taktu nám přichází dominanta a stejně jako v taktu osmém slyšíme opět e moll pentatoniku se všemi blue tóny, která krásně logicky přechází v polovině patnáctého taktu do dur (zde můžeme krásně vysledovat kombinace mollové a durové stupnice).

 

V tuto chvíli se nám celá šestnáctitaktová forma opakuje a začíná se hrát druhý chorus. Tam slyšíme krásný kytarový riff z tónů akordu a prázdné struny g, která vytváří k jednotlivým akordům různé tenze. Jako první hrajeme akord E (tvar od tercie) a kvintu h - prostřední tón akordu - zaměňujeme za malou tercii, čili bluesový tón g. Dalším akordem je A a tentokrát zaměňujeme s prázdnou strunou g základní tón a, vytváříme tak interval malé septimy. Dále se vracíme zpět na E a v devatenáctém taktu přichází akord Fchar1, který Albert hraje v hezkém „voicingu“ od tercie bez základního tónu. Tentokrát s tónem g střídáme kvintu cchar1. Tón g zde vytváří s akordem Fchar1 malou sekundu nebo chcete-li 9char2, což dělá v celém riffu hezké napětí. Následuje dominanta B. Z ní prázdná struna svírá interval zvětšené kvinty. Pak už se vracíme opět do E. Závěr sóla, tedy posledních šest taktů je pak ve stejném duchu jako první chorus, to znamená opět krásná kombinace moll a dur pentatoniky s využitím tzv. blue tonů.

 

Přeji tedy hodně úspěchů při nacvičování.

Psáno pro časopis Muzikus