V dnešní době by mnoho lidí nenapadlo spojovat populární taneční hudbu s jazzem. Ale v první polovině 20. století byl právě jazz onou pop-music. Popová hudba vzbuzuje chuť k tanci a k tomu přesně sloužil swing a velké jazzové kapely té doby, tj. big bandy.
S koncem druhé světové války se americká společnost rapidně mění. Doba velké hospodářské krize definitivně skončila, válka vytvořila miliony pracovních pozic a americké továrny, nedotknuté bombardováním, jsou plné dělníků, kteří vyrábějí věci pro celý válkou postižený svět. Zároveň
končí nejslavnější éra big bandů. Swing se stává pro mnoho posluchačků a tanečníků staromódním, nudným. A řada big bandů musí po válce skončit, protože se zkrátka nedokážou dále uživit. Také proto, že hudebníci chtějí dostávat opravdový plat jako za války, kdy byly big bandy sponzorované vládou.
Poprvé se jazz odděluje od populární hudby, už to nejsou synonyma, jdou každý svojí vlastní cestou. Populární hudbou se stává rhytm and blues, rock and roll atd. Swing se vyvíjí v bebop, hudební žánr, který také vznikl v afroamerické komunitě.
Na konci 40. let ve Spojených státech stále existuje rasová segregace a diskriminace je na denním pořádku. Mnoho černošských muzikantů nedostává příležitost vystupovat, nejsou uváděni v rozhlase a nemají možnost nahrávat desky. Cítí se ublíženě, protože na vývoji jazzu mají svůj velký podíl. Svoji frustraci ventilují objevováním nových hudebních možností. Muzikanti jako Dizzy Gilespie nebo Thelonius Monk používají akordové postupy ze starých písníček a dopisují k nim nové melodie. Nikoliv však jednoduché, zpěvné z dob swingu, ale melodie velmi komplexní (např. rychlé laufy, tenze, mnoho ozdob, nepravidelný rytmus atd.). Schopnost improvizace dostává v bebopu úplně nový význam. Tomu se samozřejmě musejí přizpůsobit i bubeníci. Výrazně se s tímto novým žánrem mění vzhled bicí soupravy i způsob, kterým se na ni nyní hraje. Hráči jako Max Roach a Kenny Clarke přistupují k novým výzvám s velkým nadšením.
Dnes nám může bebop znít jako „klasický uhlazený jazz“. Ve své době to byl ale velmi kontroverzní hudební žánr, zněl tak „jinak”, že ho spousta lidí nemohla přijmout. Byl vzrušující, nezávazný. Patřil do malých zaplivaných klubů. Bebopoví muzikanti ve snaze podpořit svoji kreativitu často užívali drogy. Byla to hudba generace beatniků. Byl to životní styl, doplněný o specifické oblékání, mluvu, názory apod. Představu, jak to vypadalo na bebopových koncertech na konci 40.let, můžeme získat např. v románu Jacka Kerouaca On the Road.
Bebop určil vzhled, styl, ladění a další faktory toho, čemu dnes říkáme „jazzová“ souprava. Dokonce se soupravy takovýchto parametrů často prodávají pod označením bop.
Pro bubeníky, kteří se chtějí v dnešní době jazzovou hrou vážně zabývat, je studium této časové periody, jejích největší osobností i specifických faktorů samotného nástroje naprosto zásadní. Právě proto se k bebopu vrátíme ještě příště, kdy si povíme více o konkrétních charakteristických vlastnostech bebopové bicí soupravy.
