A konečně jsme u vlastního tvaru kytary. Je jasné, že nejdříve musíme uvést kytary masivní a až příště si přiblížíme lubové, pololubové a nízkolubové nástroje.
Historicky jde o tři základní a nadčasové tvary, Telecaster, Stratocaster a Les Paul. Všechny tři jsou klasikou a od dob svého uvedení na trh (u Telecastera 1951 vycházejícího z modelu Broadcasteru, u Les Paula 1952 a u Stratocasteru 1954) si nejen udržely oblibu a vedoucí pozici dodnes, ale staly se inspirací pro celou řadu dalších výrobců, z nichž mnozí vyprodukovali další, dnes již také klasické typy korpusů (od Futuramy po třeba Jacksony či Gretsche).
U Fendera i Gibsona šel vývoj ve tvaru korpusů dál. I když šlo u Fendera o později mnohdy známé tvary (Jazzmaster, Jaguar, Mustang, Musicmaster, Duo Sonic, Marauder...), vývoj u Gibsona se setkal s větším úspěchem (Explorer, Flying V, Firebird a samozřejmě hlavně SG a EDS-1275).
Nesmíme v tomto kontextu ale zapomenout na Rickenbackery (ovšem pozor, zde u nejproslulejších modelů 360-12 a Lennonův 325 šlo o semiakustiky), dále určitě PRS (model Custom od roku 1985) a superstraty a modely Ibanez (zejména JEM od 1987)
A ještě krátce o materiálu. I zde narazíme na řadu nejrůznějších typů dřev, ale v rámci tohoto seriálku je zde jasná vazba na obě základní značky, Fender a Gibson. Takže u Telecastera z roku 1951 to byly jasan, olše nebo topol, Les Paul Goldtop roku 1952 byl z mahagonu a měl javorovou vrchní desku a Stratocaster, ročník 1954, byl také z jasanu, olše nebo topolu, občas byla použita dřeva jako lípa, mahagon a koa. Skleněná vlákna, plexiskla, uhlíkové kompozity, umělá hmota s hliníkovým rámem, pryskyřice a další materiály se přes všechen humbuk masivně neujaly. Prostě dřevo je dřevo. (Steinberger promine).
