Efekty Boss a Marshall - Letem kytarovým světem

Vždyť je to vlastně pravda. Po celý ten čas jsme se v rámci našeho seriálu podrobněji zabývali poměrně dlouhou řadou firem, všeobecně proslulých i méně známých výrobou a produkcí elektrických kytar, akustických kytar a aparátů. Ba i o kapodasterech jsme se bavili, nevynechali jsme ani bottlenecky. Ale co nám doslova uniklo, byly efekty.

Ano, již jsme se o krabičkách a jejích funkcích zmínili (viz příloha). Ale vždy to bylo v rámci nějakého speciálního zaměření a nebo jsme se pokusili orientovat v této džungli zvukových možností z hlediska celkového přehledu a zobecnění možností jednotlivých typů efektů a efektových zařízení. Ovšem nikdy jsme nepojali toto téma jako v případě již zmíněných kytar a aparátů. A přitom se jedná o jednu ze zásadních součástí komplexního kytarového výrazu a tvorby osobnosti interpreta... Takže je nejvyšší čas, abychom to napravili.

To znamená, že i u profilů těchto firem budeme v zájmu jednotnosti postupovat tak, jak jsme si na těchto stránkách již zvykli. Takže nás čeká historie vybraných firem a charakteristika jejich celkové základní filozofie, kterou promítají do své produkce, uvedeme hlavní linie, zásadní série a přelomové řady, nezapomeneme u některých ani na umělce, pro něž se stal ten určitý výrobek typickým. Napoví to mnohem více o celkovém obrazu zařízení než tuny slov. V tomto případě to ale nebude tak jednoznačné, jako v případě kytar či aparátů - efekty jsou dost univerzálním zařízením, takže zde až na výjimky bych vás mohl odkázat na svůj další letitý seriál Pódiové sestavy slavných kytaristů.

Neodpustím si ani osobní názor na některé produkty, protože krabičky - to je prostě moje, pokud se mohu tak familiárně vyjádřit.

Rád bych ještě poznamenal, že se budeme soustřeďovat zejména na krabičky, foot pedály, stompboxy, prostě zařízení, která kumulují až na výjimky jeden druh efektu, jakkoli v dalším zpracování nejrůzněji modifikovatelný. Samozřejmě, že když už si uvedeme firmu, tak se zmíníme o celé její produkci, ale základem našeho snažení budou klasické krabice. Tak, a ještě jedna poznámka - budeme vždy postupovat tak, že vždy sloučíme jednu či dvě hodně známé firmy s těmi méně proslulými, i když třeba dobrými, v některém typu efektů třeba ještě lepšími než ty obecně profláklé. Potom je ovšem nutné si uvědomit obor, o kterém mluvíme. Protože například značka Marshall, o které bude dnes řeč, je jednoznačný leader na poli aparátů. Ne však v oblasti krabic (jakkoli dobrých).

No, a jdeme na to. Čekají nás tedy firmy Boss a Marshall.

Boss

Není možné začít seriál o efektech a ignorovat tohoto giganta. Pokud můžeme udělat srovnání à la hrušky a jablka, tak Boss má v povědomí kytarové veřejnosti stejné postavení jako z kytar Gibson a Fender a z aparátů Marshall. Ano, řada jednotlivých produktů dalších firem má často i lepší pověst (wah pedály, lampová zařízení, zkreslovadla, jako Tube Screamer od Ibanez například), mnoho firem má delší historii, často s puncem klasiky (Vox, Electro-Harmonix, Dunlop), některé značky svou variabilitou dokážou také ohromit (DOD, DigiTech), ovšem už jenom deset miliónů prodaných zařízení hovoří za vše.

Jaké jsou hlavní příčiny úspěchu této značky? Podívejme se nejdříve na historii této značky.

Historie

V sedmdesátých letech se firma Roland (psali jsme o ní v rámci seriálu o aparátech v čísle 10/2003) rozhodla zformovat dceřinou společnost, která by se věnovala výlučně světu kytar. Původní návrh názvu byl Musical Engineering Group, tedy se zkratkou MEG. Vedení firmy si vak uvědomilo, že tato zkratka, použitelná i jako dívčí jméno, by mohla kytaristy odrazovat. Po řadě dalších návrhů tak vyhrál název Boss, který měl symbolizovat sílu a mistrovství.

Roku 1976 spatřil světlo světa první produkt značky, B-100 The Boss, což byl v podstatě pre-amp, který se dal pomocí klipsu připnout k akustické kytaře a snímat tak její zvuk (tato myšlenka se neztratila, některé firmy ji dodnes nabízejí). Protože značka Boss nebyla v této době ještě úplně zkonsolidována, zařízení vyšlo ještě pod hlavičkou mateřské firmy Roland.

Zcela první krabice dle našeho chápání těchto zařízení byla těsně po ustanovení společnosti ke konci roku 1976 CE-1 Chorus Ensemble, nádherná záležitost, která si okamžitě našla cestu k celé kytarové obci. I když z dnešního hlediska šlo o poměrně velkou a těžkou krabici, produkovala tak čistý a krystalický tón, že ji můžeme slyšet na řadě dobových nahrávek. Obecně je řazena mezi šedesát efektů, které se nejvíce podepsaly na vývoji světa elektrických kytar (abychom už nemuseli vždy tento fakt uvádět takto dlouze, u příslušného jména uvedeme vždy jen údaj Top60). Velkým propagátorem právě tohoto efektu byl například Andy Summers. Přes tento prvotní úspěch nešlo ovšem ještě o nic převratného. Do rodiny výrobců efektů prostě přibylo další jméno. Jak ale dál? A právě tehdy to přišlo.

Roku 1977 začíná dodnes slavná linie tzv. kompaktních pedálů v takové podobě, jakou s nepatrnými obměnami známe dodnes. Tento rok firma doslova vrhla na trh tři „pastičky“ - OD-1 OverDrive (Top60), PH-1 Phaser a SP-1 Spectrum. Hned první z nich se stala doslova hitem a dodnes je považována za jednu z nejklasičtějších krabiček z oblasti zkreslovadel (pouze upozornění - do této rodiny zařazujeme jak drive, tak fuzzy i distortiony). Kytaristé rychle a velmi rádi sáhli po možnosti nejen „nakopnout“ své lampové aparáty a dosáhnout tak kýženého zvuku, aniž by museli otáčet knoflíky volume a gain nadoraz, ale „zteplit“ svůj zvuk i na tranzistorových aparátech. OD-1 se tak stala legendou a firma z ní dodnes čerpá nejen dalšími vývojovými řadami, ale reedicemi s novými technologickými možnostmi.

Právě ohlas na OD-1 a vyvstalá potřeba zkreslení (tedy ne pouze zesílení signálu) přiměla firmu k vyprodukování další krabice, DS-1 Distortion (Top60), která se stala pravděpodobně nejproslulejším zařízením firmy (z hlediska zkreslovadel by jí mohl konkurovat jedině HM-2, z celkové nabídky pak jen řada DD, Digital Delay, nejvíce DD-2 a DD-3). DS-1 přišla na trh roku 1978 a nejenže ovládla celou oblast zkreslovadel, ale potvrdila věhlas firmy a její postavení a nastavila budoucí unifikaci krabiček. I tento efekt prošel dalším vývojem, na rozdíl od řady OverDrive ještě více bouřlivým. Řada OverDrive byla rozšířena následnými modely, z nichž se některé staly také velmi úspěšnými - kupříkladu SD-1 Super OverDrive s přidaným knoflíkem Tone, jehož oblíbenost byla velmi vysoká a dodnes ho firma nabízí (k zařazení do kategorie Top60 zabránilo pouze uvedení na dalších modelů na trh). Patří sem OD-2 Turbo Overdrive s dvěma základními mody a další modifikací OD-2r, dobře si vedl i Dual OverDrive (dvoukanál). Sice se příliš neosvědčila kombinace OS-2 OverDrive/Distorion, ale reedice OD-1, model OD-3 OverDrive, vévodí i dnešní nabídce firmy (další krabičky viz tabulková příloha na datové stopě DVD).

Ovšem u distortionů jako takových nastal větší pohyb. Než se k tomu ale dostaneme, musíme si uvést, že roku 1978 vznikl i pedál T Wah. Jeho ohlas nebyl tak velký. Daleko s větším „rámusem“ se setkal CE-2 Chorus, který byl uveden o rok později. Roku 1980 se objevil BF-2 Flanger a na další výrazný zlom si firma musela počkat až do roku 1983, kdy se blýskla svým DD-2 Digital Delay, prvním digitálním deleayem, vyrobeným jako krabička. Tento model nastartoval dodnes velmi úspěšnou řadu DD, která je na poli delayů jednoznačně nejvyhledávanější. Nejúspěšnější model DD-3 (Top60) je spolu s DD-7 dodnes vlajkovou lodí této série. DD-7 navíc nabízí možnost připojení externích pedálů, delší dobu zpoždění signálu (až 6,4 sekundy), simulaci legendárního analogového delaye DM-2, funkci Tap Tempo a možnost nahrát až čtyřicetisekundovou sekvenci díky režimu Hold.

Z této rodiny zpožďovadel (DD-2, DD-3, DD-5, DD-6 a DD-7) má firma Boss ještě další želízka v ohni. Vedle legendárních DM-2 Analog Delay (Top60) a DM-3 Analog Delay, proslulých svým vřelým zvukem velkou proslulost získal i RV-2 Digital Reverb. Model se dočkal i dalších modifikací, přes RV-3 Digital Reverb/Delay až po současný RV-5 Digital Reverb s emulací pružinového hallu. Modely DSD-2 a DSD-3 Digital Sampler/Delay podobnou proslulost nezískaly.

Vraťme se ale ke zkreslovadlům. Právě roku 1983 se objevil HM-2 Heavy Metal (Top60), který zažehl výraznou revoluci ve vývoji distortionů jako takových. Firma si touto krabicí získala nehynoucí vděčnost všech těch kytaristů, hledajících zvláště v sólech dlouhý, zkreslený tón, který by se zejména při hře ve vyšších polohách hmatníku dokázal nést. HM-2 tohle uměla, její rejstříky při aspoň trochu citlivém nastavení neobsahovaly onen příslovečný „písek“, rozsypaný, nekonkrétní zvuk, typický pro řadu jiných dobových distortionů. Název krabice byl trochu zavádějící, reagoval spíše na dobu její uvedení, což byl rok 1983. HM-2 totiž nabízel širší paletu zkreslení, viděl jsem ho na různých pódiích, a to zdaleka ne jen metalových. Žádný další produkt, který od Bosse v této řadě vyšel (MZ-2 Digital Metalizer, MT-2 Metal Zone, HM-3 Hyper Metal, ML-2 Metal Core), nedosáhl tak širokého spektra zkreslení a tak všeobecného ohlasu. HM-2 se velmi dobře uplatnil i ve spojení s lampami, kde přinášel nejlepší výsledky při použití přes čistý kanál.

Roku 1987 vydala firma na devět dalších pedálů, z nichž pak jednoznačně vedl DS-2 Turbo Distortion. I když jeho další modifikace, MD-2 Mega Distortion, je dodnes v nabídce firmy, klasická DS-1 a i DS-2 v této oblasti vedou.

V devadesátých letech firma prosperovala bez větších problémů s tím, že se musela vyrovnat s nástupem dalších firem, jež mnohé profitovaly z módy obnoveného zájmu o šedesátá a sedmdesátá léta. Což se týkalo i vzhledu efektů, na pořadu dne bylo i nevázat se jednotností vzhledu a způsobem výroby, takže kytaristická obec se vrhla i na další firmy Ty toho samozřejmě využily, obohaceny zkušenostmi svými i firmy Boss. Některé z nich zvolily podobný přístup k tématu (DigiTech, DOD, Maxon...), jiné stavěly na svém věhlasu a historické úloze (Electro-Harmonix, MXR, Dunlop...), jiné ji jak ctily, tak přišly i s ne příliš úspěšnými modernizacemi (Ibanez), řada se pustila vlastní cestou (Fulltone, Hughes & Kettner, Line 6, Tech21, Snarling Dogs...) i po určitém zaváhání (Marshall, Vox...) apod. Přesto značka Boss neztratila na své síle, jen se na tom pomyslném vrcholu v několika kategoriích neocitla sama. Úkrokem stranou pak bylo trochu nešťastné uvedení duálových krabiček, twin pedálů, které si přes svou nespornou variabilitu přízeň kytaristů příliš nezískaly. Firma tím chtěla reagovat na snahy konkurence a vedle modelingu nabídnout větší a širší možnosti úprav určitých efektů. I když jsou kytaristé někdy dosti velcí hračičkové, tohle už neskousli. Nejen proto, že ostatní firmy se k problematice postavily uživatelsky příjemněji (Line 6), ale nahrazovat v podstatě dokonalé krabičky kombinovanými pedály jim připadala zbytečné. takže CE-20 Dimensional Processor, DD-20 Digital Delay a další hladinu moc nezčeřily. Snad jedině OD-20 Overdrive/Distortion díky nové technologii COSM (Composite Object Sound Modeling) zaznamenal určitý ohlas.

Už jsem se zde zmínili o nové technologii, která umožňovala nasimulovat některé klasické zvuky. Firma tím na sebe upozornila nejen v sérii Legend, kde krabice přinesly svým uživatelům zvuk některých legendárních aparátů (FBM-1 Bassman zvuk komba Fender ’59 Bassman a FDR-1 Deluxe Reverb zvuk z neméně slavného Fender ’65 Deluxe Reverb), ale i v krabici AC-3 Acoustic Simulator. Efekt navázal na velmi úspěšný model AC-2 (jeho rozbor přineseme detailněji v jednom z nových malých seriálků). Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že jeho použití hodně zvedne hlavy posluchačů s  otázkou - jak to, že tam zní akustika, když hraje na elektriku?

Přes veškeré možné změny jsou vedle úplných novinek čím dál častěji vyhledávány takové klasiky, jako VB-2 Vibrato, SG-1 Slow Gear, DC Dimension C, DM-2 a DM-3 Analog Delay, HM-2 Heavy Metal a další, které mají mezi sběrateli čím dál větší cenu.

Proč taková výjimečnost?

A nyní se vlastně můžeme dostat k odpovědi na otázku, kde by mohlo tkvět tajemství takového úspěchu této značky (není špatné to porovnat s dalšími firmami).

Základními principy firmy Boss byly hutná hliníková konstrukce samotné krabičky, vysoká spolehlivost přepínače (testován na 100 000 použití), minimalizace šumu přepnutí (na FET spínač ta nejlepší), stabilita na podlaze (i díky gumovým částem na spodku zařízení), velmi snadná instalace baterie (srovnej s nutností odšroubovat například u wah pedálu Cry Baby od Dunlop celý spodní kryt), výrazné ledky atd.

Dále sem musíme započítat určitá prvenství - o řadě z nich jsme již hovořili -, můžeme to doplnit třeba uvedením krabice Pitch Shifter. Navíc, vedle standardních typů efektů, které produkuje v podstatě každá firma, se Boss mohl pustit i do méně obvyklých - jako je tomu u VB-2 Vibrato, SYB-5 Analog Modeling Bass Synthesiser či u hodně vyhledávané krabice SG-1 Slow Gear, napodobující opačný efekt volume pedálu jako při hraní smyčcem. Není špatné uvědomit si, že firma nezapomněla ani na baskytaristy.

A v neposlední řadě je nutno uvést jeden hodně významný fakt. Krabičky totiž zaujmou hned na první pohled. A to už jen tím, že firma vytvořila model barev, napodobovaný i dalšími firmami, které mají určitý sjednocující charakter. Tak například drive jsou žluté, distortiony do oranžova, metalová zkreslení jsou černá. Chorusy jsou zabarveny do modra, delaye jsou výrazné svou bílou barvou atd.

A málem jsme zapomněli i na to, že právě ona určitá unifikovanost krabiček umožňovala kytaristům velmi lehce vytvářet své pedalboardy bez velkého přemýšlení nad tím, kam co umístit. A to i včetně napájení...

Uvést kytaristy, kteří na tyto krabice hrají, je nošením dříví do lesa. Už jsem zde uvedl svůj seriál Pódiové sestavy slavných kytaristů - tam je mnoho podnětného. A za další - podívejte se na svůj pedalboard...

Marshall

O firmě Marshall, tomto gigantu ve světě kytarových aparátů, jsme podrobně psali v rámci seriálu už v čísle 9/2001. Ještě podrobněji ji rozebírám v učebnici Rocková kytara 3. Takže uvádět znova celou historii by byla asi zcela zbytečné, a to i včetně produkce veskrze úspěšného pre-ampu JMP-1 a menší, spíše do studia určené verze DRP-1. Soustřeďme se tak na rámec dnešního článku.

Když pomineme zcela první pokusy, do širokého povědomí kytaristů pronikla až krabice GV-2 Guv’nor (Top60). Tento vynikající overdrive získal mezi muzikanty hned po svém uvedení přezdívku The Leader. Není divu. I když tato krabička dokázala nanést poměrně široké spektrum zvuku, na druhé straně uměla v co největší míře zachovat původní barvu tónu nástroje a tím i podtrhnout charakteristiku lampového aparátu. Výsledný tón byl hutný, měl plný a dlouhý sustain. Původní model, který počátkem devadesátých let nejvíce zpopularizoval Gary Moore na Still Got the Blues, pak firmu přiměl k trochu opatrné realizaci další řady overdrivů a distortionů, která svým ohlasem předznamenala již velmi energický nástup v současné době vyhlášené řady „stříbrných“ krabiček, mezi kterými má již druhá generace Guv’noru, GV-2 The Guv’nor Plus, to nejvýraznější místo. GV-2 obsahuje navíc i Deep Control, funkci k zvýraznění nižších frekvencí, kterou najdeme na aparátech řady DSL a TSL. To jsme ovšem již přeskočili tu „opatrnou“ fázi, která přinesla již zmíněné „tři mušketýry“, totiž Blues Breaker, Drive Master (Top60) a Shred Master. Tato série se hodně povedla, a to hned z jednoho prostého hlediska - byla konstruována vyloženě pro aparáty Marshall (i když ve spojení s jinými „lampáči“ byly tyto pastičky úspěšné také). Asi před deseti lety jsem se rozhodl, že musím něčím „naměkčit“ zvuk svého tehdy nového aparátu Marshall JCM2000 TSL100. Zkoušel jsem řady modelů a firem, při zkouškách nebyl podle mých představ ani Ibanez TubeScreamer, řada distortionů Boss a dokonce ani MXR (i když ty měly k mým požadavkům nejblíže). Po všech těch peripetiích jsem nakonec usoudil, že „svůj k svému“ a zapojil jsem Drive Master. A od té doby ho mám dodnes. Na rozdíl od Blues Breakera, který dělá čest svému názvu, jsem potřeboval přeci jenom větší míru nakreslení, ovšem ne již takový „písek“, který vycházel z Shred Master. Drive Master představuje zlatou střední cestu a je úplně perfektní.

Zanedlouho po tomto entrée pak přišla firma Marshall se sérií unifikovaných krabiček, které se v tvrdé konkurenci drží velmi dobře - snaží se totiž maximálně o zachování přirozenosti tónu (na tuto filozofii vsadila řada firem a oprávněně - kupříkladu MXR, Electro-Harmonix atd.). Vedle takových krabic jako RG-1 Regenerator (chorus, flanger a phaser dohromady, šest modů) a VT-1 Vibratrem (vintage efekt vibrata či tremola z 60. let) se většího ohlasu dostalo RF-1 Reflector (reverb, šest modů), EH-1 Echohead (delay s šesti mody - hifi, analog, tape, multi tap, reverse a mod filter) a kompresoru ED-1 Edward Compressor. Největší pozornosti se ale zaslouženě těší trojice (opět) zkreslovadel (v podstatě jde o značně vylepšenou předchozí edici) a to BB-2 Blues Breaker (s dvěma mody, boost a blues), vynikající GV-2 Guv’nor s dělenými knoflíky a perfektní distortion JH-1 Jackhammer s dvěma mody O/D a Dist.

V dnešním díle se nedostalo z hlediska menších značek na víc než na jednu. Firma Boss je prostě mamutem na trhu a bylo by špatně, kdybychom ji přešli jen tak mimochodem. To ale nevadí. V příštím díle si raději vybereme ne tak plodnou značku a dostane se tak třeba i na takové firmy, jako Vox...

Krabičky mému srdci milé

Mám k nim hodně vřelý vztah už jenom z jednoho důvodu: Když jsem začínal hrát na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, tak jsem neměl možnost dostat se k nějakému slušnému aparátu, o lampových zařízeních ani nemluvě. Nevěděl jsem ani, kam se obrátit, a abych měl potřebné finance, o tom také nemohla být ani řeč. A tak jediná cesta, jak dosáhnout na nejrůznějších kombech značky home made toho nejlepšího možného zvuku, který by se aspoň trochu přibližoval nadšeně oposlouchávaným nahrávkám z kotoučového magnetofonu značky B-700, byly někdy i dost dlouhé řady krabiček (pamatuji se na období, kdy jsem jich používal kolem patnácti, všechno Boss, Ibanez, Dunlop či Electro-Harmonix...).