Když Charlie Haden 11. července zemřel, internet se zaplnil nekrology a články o tomto velikánovi jazzového kontrabasu. Během svého života spolupracoval s nepřeberným množstvím jazzových hráčů, ať již jako kapelník, člen kapely nebo doprovodný muzikant. Natáčel ale i s popovými a rockovými umělci. Vedle toho se věnoval i učení, na California Institute of the Arts založil jazzovou sekci, kde vedl obor menší jazzové soubory a duchovní kontakt v kreativním procesu.
Dětství
Charles Edward Haden se narodil 6. srpna 1937 ve městě Shenandoah v americké Iowě. Jeho rodiče vlastnili farmu a vedle toho měli vlastní kapelu The Haden Family Band, kde hráli i Charlieho starší sourozenci. Často vystupovali v lokálním rádiu a hráli především folk a country. Byla to také Hadenova první kapela. Když si matka všimla, že Charlie často zpívá společně se sourozenci, kdyžzkoušejí, zařadila ho do programu vystoupení v Hadenových necelých dvou letech.
Charlie Haden byl členem rodinné kapely až do svých patnácti let, kdy se nakazil dětskou obrnou a po vyléčení nebyl schopen kontrolovat intonaci při zpěvu. V té době se už ale začal seznamovat s kontrabasem. V rádiu často slyšel klasickou hudbu a učarovaly mu basy, především v Bachových skladbách. Od čtrnácti si začal půjčovat kontrabas svého staršího bratra a začal se na něj učit. Svoji snahu vystupňoval po již zmiňované nemoci a začal se také věnovat jazzu.
Čím dál víc se jeho zraky obracely k Los Angeles, kde tušil větší možnosti pro svůj hudební rozvoj. Aby si vydělal na cestu a studia v LA, začal hrát pro televizní stanici ABC v programu Ozark Jubilee, což byl první celostátní program věnovaný country hudbě.
Začátek kariéry
Ve dvaceti letech se Charlie Haden konečně přesunuje do vytouženého města Los Angeles a začal navštěvovat školu Westlake College of Music, která mu sice nenabídla stipendium jako Oberlin College, ale zato měla významnou jazzovou sekci. Ještě tentýž rok pořídil první nahrávky s klavíristou Paulem Bleyem a do roku 1959 spolupracoval se saxofonistou Artem Pepperem a dalším pianistou Hamptonem Hawesem.
O umění
Jsme tady proto, abychom přinesli světu krásu a vylepšili ho. O tom jsou umělecké formy.
Ornette Coleman
V roce 1959 nastupuje Charlie Haden do svého prvního životního angažmá u saxofonisty Ornette Colemana. Ještě v roce 1959 se kapela přesunula na šest týdnů do New Yorku, kde hráli v klubu Five Spot Café. Tady někde jsou položeny základy free jazzu, neboť v Los Angeles kapela hrála v písničkových strukturách, ale s přesunem do New Yorku se začalo hrát podle nálady Ornette Colemana.
Vedle hudebních úspěchů ale přišly i drogy a v roce 1960 musí Haden kapelu opustit kvůli těžké závislosti a musel se léčit v protidrogové léčebně Synanon House v Santa Monice. Tady potkal svou první ženu a po úspěšné léčbě se s ní přestěhoval do New Yorku.
Do kapely Ornette Colemana se vrátil v roce 1967 a hrál s ním až do začátku sedmdesátých let. Haden si tady získal velký respekt za způsob, jakým byl schopen doprovázet Colemanova freejazzová vystoupení.
Old and New Dreams
V roce 1976 dali bývalí spoluhráči Ornette Colemana dohromady kapelu Old and New Dreams. Sešli se tu Charlie Haden, saxofonista Dewey Redman, trumpetista Don Cherry a bubeník Ed Blackwell. Kapela fungovala do roku 1987 a během let vydala tři studiové a jednu živou desku. Repertoár sestával z mixu vlastních skladeb a převzatých věcí od Ornettea Colemana a snažili se tu zachytit Colemanovy free jazzové improvizační postupy.
Keith Jarrett
Dalším významným mezníkem Hadenovy kariéry je působení po boku Keitha Jarretta. U něj nastoupil v roce 1967 a během devíti let spolu natočili sedmnáct alb a další dvě ještě v letech 2010 a 2014. Charlie Haden působil jak v Keith Jarrett Triu, tak později v American Quartetu, společně se souputníky Deweyem Redmanem (saxofon) a Paulem Motianem (bicí).
Charlie Haden působil již na prvním Jarrettově sólovém albu Life Between the Exit Signs (1967) a také na albu Restoration Ruin (1968), které je pravděpodobně nejpodivnějším albem Keitha Jarretta, neboť ten tu prakticky nehraje na klavír, ale na spoustu jiných nástrojů, a navíc je deska spíš folk rocková a zpívaná.
Na Jarrettových deskách hrál Haden často i na perkuse a dostal prostor i jako autor, v tomhle směru je významná třeba deska Bop-Be z roku 1976.
Po ukončení dlouhodobé spolupráce v roce 1976 se Keith Jarrett a Charlie Haden ještě několikrát potkali, především pak na Jarrettových deskách Jasmine (2010) a Last Dance (2014).
O jazzu
Dokud budou žít muzikanti, kteří mají vášeň pro spontaneitu, pro vytváření něčeho, co tu ještě nebylo, jazz bude žít.
Liberation Music Orchestar
Na konci šedesátých let zakládá Charlie Haden společně s pianistkou a skladatelkou Carlou Bley kapelu s názvem Liberation Music Orchestra. Nápad na tuto kapelu dostal Haden, když slyšel skladby, které vznikly během španělské občanské války - tři z těchto skladeb jsou i na první desce. Autorkou většiny aranží je Carla Bley a do skladeb zahrnovala i parodické odkazy na americké národní písně, včetně hymny. Základním kamenem kapely byla svoboda hudby a svoboda vůbec, a protiválečný postoj byl i duchovním vzkazem.
Bohužel se tahle kapela dostávala do studia jen sporadicky a mezi lety 1969 a 2005 natočila pouhé čtyři desky, poslední je Not in Our Name, na které je i jazzově upravené Largo od Antonína Dvořáka. Všechny čtyři desky byly velmi ceněny kritikou a vystřídala se na nich celá plejáda jazzových muzikantů v čele s Branfordem Marsalisem, Joem Lovanem nebo Donem Aliasem. Koncertě kapela fungovala především v osmdesátých a devadesátých letech.
Quartet West
Po rozpuštění kapely Old and New Dreams založil Haden další projekt, nazvaný Quartet West, společně s pianistou Alanem Broadbentem, saxofonistou Erniem Wattsem a bubeníkem Larancem Marablem. Společně natočili sedm desek, na nichž většinou byly Broadbentovy úpravy filmových skladeb z 30. a 40. let. Především poslední deska Sophisticated Ladies z roku 2010 stála za to, neboť na ní pěvecky hostovaly zpěvačky Diana Krall, Renée Flemming, Norah Jones, Cassandra Wilson a další.
Ostatní projekty
Komentovat všechny Hadenovy spolupráce nemá smysl, stačí se podívat na jeho plné diskografie na serveru allmusic.com nebo na Wikipedii. Rozhodně stojí za zmínku spolupráce s fenomenálním kubánským klavíristou Gonzalem Rubalcabou. Za svou první desku Nocturne z roku 2001 dostali žánrovou Grammy za nejlepší latinojazzovou nahrávku.
Často spolupracoval s Michaelem Breckerem nebo Patem Methenym, zahrál si s Johnem Coltranem, Dizzym Gillespiem nebo Joem Hendersonem. Hostoval i na popových deskách Becka (Odelay z roku 1994) nebo Ringo Starra (Ringo Rama z roku 2003).
Vybavení:
Kontrabas
J.B. Vuillaume
Snímač
Schertler Stat Set Vintage (Charlie Haden Model)
Struny
Thomastik Spirocore Mittel (struny E a A)
D’Addario Kaplan Golden Spiral (struny g a D)
Diskografie (výběr):
sólo:
Closeness (1976), The Golden Number (1977), Rambling Boy (2008).
spolupráce:
Liberation Music Orchestra: Liberation Music Orchestra (1969), The Ballad of the Fallen (1982), Dream Keeper (1990), Not in Our Name (2005).
Old and New dreams: Old and New Dreams (1976), Old and New Dreams (1979), Playing (1980), A Tribute to Blackwell (1987).
Quartet West: Quartet West (1987), In Angel City (1988), Haunted Heart (1991), Always Say Goodbye (1993), Now Is the Hour (1996), The Art of the Song (1999), Sophisticated Ladies (2010).
Garbarek/Haden/Gismonti: Magico (1979), Folk Songs (1979), Magico: Varta de Amor (1981).
Haden/Rubalcaba: Nocturne (2001), Land of t.he Sun (2004).
Haden/Brecker: American Dreams (2002)
Baker/Frisell: Going Back Home (1994), Falling Off the Roof (1996).
Beck: Odelay (1994)
Michael Brecker: Michael Brecker (1987), Don’t Try This at Home (1988)
Ruth Cameron: First Songs (1997), Road House (1999)
Ornette Coleman: The Shape of Jazz to Come (1959), Change of the Century (1959), This Is Our Music (1960), The Art of the Improvisers (1960), Ornette! (1961), The Empty Foxhole (1966), Ornette at 12 (1969), Crisis (1969), Science Fiction (1971).
John Coltrane: The Avant-Garde (1960).
Dizzy Gillespie: Rhythmstick (1990).
Joe Henderson: The Elements(1973), The Standard Joe (1991).
Keith Jarrett: Life Between the Exit Signs (1967), The Mourning of a Star (1971), Birth (1971), Fort Yawuh (1973), Treasure Island (1974), Mysteries (1975), Shades (1976), Bop-Be (1977), Jasmine (2010), Last Dance (2014).
John McLaughlin: My Goal’s Beyond (1970).
Pat Metheny: 80/81 (1980), Rejoicing (1984), Song X (1986), Secret Story (1992).
Gonzalo Rubalcaba: The Blessing (1991), Suite 4 Y 20 (1992), Imagine (1994).
David Sanborn: Another Hand (1991).
John Scofield: Time on My Hands (1989), Grace Under Pressure (1991).
Ringo Starr: Ringo Rama (2003).
www:
