Vibrato
Vibrato je jednou z nejspecifičtějších technik každého hráče. Každý hudebník provedení vibrata cítí jinak. Dalo by se to přirovnat k otiskům prstů. Každý je má jiné; a jsou poznávacím znamením každého z nás. Velmi dobře se o tomto faktu můžeme přesvědčit u kolegů zpěváků. Způsob provedení vibrata se podílí na celkovém výrazu umělce. Rozdílná rychlost, cítění atd. Anebo se můžeme setkat také s tím, že se vibrato neobjeví žádné. Například Jon Anderson z Yes vibrato skoro nepoužívá, ale i tento fakt se spolupodílí na jeho celkovém výrazu. A tak je to i u houslistů, cellistů, atd. a samozřejmě také u hráčů na bezpražcovou basu.
Při hře na pražcových i bezpražcových baskytarách se většinou používají tři druhy vibrata. První příklad se hodně používá například ve funkové hudbě. Setkal jsem se i s označením tohoto typu jako "funk vibrato". Je to v podstatě rychlejší "slide effect", kdy kloužeme prstem po struně ze strany na stranu, přibližně asi v rozmezí jednoho půltónu. Na pražcových baskytarách kloužeme prstem po struně přes pražec.
Druhý příklad používají hlavně kytaristé ve stylech jako je blues, ale samozřejmě nejen tam. Tón rozechvějeme rychlým vytahováním a povolováním struny.
A třetí druh vibrata nás, bezpražcové basisty, bude zajímat nejvíce. Je to vibrato klasické, které je nejvíce rozšířeno u již zmíněných houslistů, cellistů, klasických kytaristů, atd. Přitiskneme strunu na hmatník a převalováním prstu ze strany na stranu tón rozechvějeme.
Někdy se setkávám u začátečníků s vibratem, které je spíše vidět, nežli slyšet. Ruka sice kmitá jak o závod, ale tón se skoro nepohne. Tak takhle určitě ne. Krásně usazené vibrato se dá zahrát i za minimálního pohybu levé ruky. Šetřit pohybem musíme úplně ve všech technikách hraní na hudební nástroj. Každý neefektivní pohyb je nejenže zbytečný, ale hlavně nežádoucí, protože nás zdržuje. Vibrato je v podstatě rozlaďování tónu. Je zbytečné dělat příliš rychlé vibrato, stačí jen tak rychlé, abych slyšel, kde se nachází ten správný bod v přesné intonaci.
Svalová paměť
Vždy tvrdím, že v hudbě se mají používat hlavně uši. Oči bychom měli používat jen ke čtení not anebo jimi mrkat na děvčata v klubu, v němž oslňujeme svou hudební produkcí. V tomto případě však učiníme výjimku. Kombinací sluchu a zraku si můžeme vytvořit jakousi "svalovou paměť" neboli muscle memory. Je to dost náročné a nebude to hned. Chce to pokud možno každodenní kontakt s nástrojem. Za čas se nám ale muscle memory vytvoří, a o to svobodněji se budeme pohybovat po hmatníku v horizontálním směru. Můžeme to začít cvičit třeba tímto způsobem. Budeme se pohybovat jen na struně G. Ve II. poloze stiskneme 1. prstem tón a a pak 4. prstem v 5. poli tercii, tón c. Zároveň si k tomu rozezníváme prázdnou strunu A, to pro kontrolu intonace. Stále na struně G, 1. prstem zpět na tón a a pak 4. prstem v 7. poli stiskneme kvartu, tón d. Stále si pro kontrolu rozezníváme strunu A. Tímto způsobem projdeme všechny intervaly ve stupnici. Ale pokaždé se vracíme k primě, k tónu a ve 2. poli. Čím se budu pohybovat dál od primy, tím to bude obtížnější.
V tomto cvičení jde o to, abychom dostali "do ruky" přesnou vzdálenost mezi intervaly v horizontálním pohybu po hmatníku, abychom při hře šli najisto. Ze začátku si pro hrubou orientaci pomáháme zrakem. Budeme-li pilní a budeme se k tomuto cvičení pravidelně vracet, oči už potřebovat nebudeme a o to nám jde. Je to jen jeden příklad, jak se dá svalová paměť cvičit. Další způsoby ponechám na vaší fantazii. Je nutné neustále přemýšlet nad tím, jaká cvičení si sám pro sebe vymyslím. Když přijdu na to, co mi nejvíce prospívá a co mě posunuje dál, vyhrál jsem válku!
