Bass profil - Steve Harris

V moci Železné panny

Jedna z největších ikon baskytary vůbec, ve vodách britského heavy metalu pak zvláště. Steve Harris ovlinil nespočet následovníků a inspiroval celé řady dalších hráčů. Proslul především rytmem cvalu koně a také tím, že trval na komplikovaných strukturách skladeb s častými změnami tempa a rytmu.

Téměř celou kariéru je věrný baskytarám Fender Precision a strunám Rotosound, vedle kabinetů Marshall 4x 12” pak používal v různých stádiích kariéry rozličné zesilovače. Během let se z basisty, kapelníka a skladatele vypracoval i na producenta, studiového technika či střihače koncertních videí.

Začátky

Stephen Percy Harris se narodil 12. března 1956 v britském Leytonstonu v hrabství Essex, ale vlastně na předměstí Londýna. Steve byl nejstarší ze čtyř dětí a jediný kluk. Jeho otec jezdil s náklaďákem a matka byla ženou v domácnosti. Právě tomuhle prostředí Steve připisuje to, proč se později dal na muziku. Jeho sestry totiž stále poslouchaly nějakou muziku, i když to byli předvším The Beatles nebo Simon and Garfunkel.

Zatím to ale hlavně vypadalo na kariéru fotbalisty, neboť Steve byl nadaným hráčem fotbalu a úplně mu propadl. Jednu dobu hrával i za několik týmů současně a během týdne odehrál několik zápasů. Když se ale dostal do hledáčku profesionálních klubů, zjistil, že mu tahle kariéra úplně vonět nebude. V patnácti totiž začínal mít i jiné zájmy a nechtěl obětovat pařby s kamarády po tréninku.

V té době už také propadl hudbě. Přes výše zmíněné umělce se dostal k reggae kapelám, které na začátku sedmdesátých let v Anglii frčely, a potom k Free, Black Sabbath a především art rocku, jmenovitě Yes, Jethro Tull, King Crimson neb Genesis. A také k hardrockovým Deep Purple a Led Zeppelin.

Prvním nástrojem, na který hrál, byla akustická kytara, ale ta ho nebavila, a tak si pořídil levnou baskytaru, kopii Fendera, a tam to hned sepnulo. Věděl, že tohle je nástroj pro něj. Sice si nechal vysvětlit základní akordy, ale tohle nebylo pro něj a spíš se učil linky klasických skladeb typu Smoke on the Water nebo All Right Now.

Založil několik kapel lokálního významu, v nichž působil, nicméně už v nich poprvé uplatňoval své nápady, které se později objevily na prvních albech Iron Maiden. V zásadě ale ve všech kapelách nebyl spokojen s celkovým vyzněním a stylem, až se rozhodl do toho šlápnout a založit vlastní projekt, do kterého pozve muzikanty podle své chuti.

Iron Maiden

K tomuto rozhodnutí údajně došel 25. prosince 1975 a založil Iron Maiden. První sestavu dal dohromady zčásti na inzerát a zčásti z lokálních postaviček. Přestože zpočátku nazkoušeli hromadu převzatého repertoáru, právě Steve trval na psaní vlastních písniček, a, což je pro Maiden signifikantní, trval na zdvojených kytarových sólech.

První tři čtyři roky trvalo hledáním těch správných muzikantů, v kapele se prostřídala spousta kytaristů, bubeníků i zpěváků, ale zásadní v té době byl příchod Paula Di’Anna a především kytaristy Davea Murraye, který jediný ve Stevově okolí uměl hrát zuby na kytaru, a proto ho v kapele prostě mít musel.

Vedle častých změn spoluhráčů si ale Iron Maiden získávali svým jedinečným a nekompromisním stylem stále početnější fanouškovskou základnu, což nakonec vedlo k zaměstnání manažerů Roda Smallwooda a Andyho Taylora, a v konečném důsledku k podepsání smlouvy s nahrávací společností EMI Records.

První deska Iron Maiden vyšla v roce 1980 pod producentskou taktovkou Wila Malona, přestože si spoustu práce museli Maiden odvést sami. S konečným zvukem byl Steve hrubě nespokojen a pro druhé album už oslovil producenta, kterého by býval chtěl i na první album Martina Birche. A také do kapely přivedl nového kytaristu Adriana Smithe, dlouholetého parťáka Davea Murraye.

První deska, ač zvukově nepříliš povedená, se dostala na čtvrté místo hitparády v Británii a byla přivítána úspěchem u fanoušků i u kritiky. Následovalo turné po Británii v rolích hlavních hvězd a pak také po Evropě coby předskokani Kiss a Judas Priest. Steve údajně po spoluhráčích chtěl, aby byli každý večer lepší než hlavní hvězdy.

Druhé album Killers bylo zvukově lepší, ale zato na něm nebyly tak silné skladby a nemělo ani tak velký úspěch u kritiky a fanoušků. Za zmínku stojí, že prakticky celé album vzešlo z pera Steva Harrise a jen titulní skladbu napsal společně s Paulem Di’Annem. Ten ovšem přestal zvládat slávu a vletěl rovnýma nohama do alkoholu a kokainu a začal být nezvladatelný. Proto Steve do kapely přivedl zpěváka Bruce Dickinsona ze spřátelených Samson.

Nastalo zlaté období pro kapelu, která vydává svá vrcholná díla The Number of the Beast, Piece of Mind, Powerslave, Somewhere in Time a Seventh Son of a Seventh Son. Desky se pravidelně objevovaly v Top 3 britské hitparády a vzešla z nich spousta koncertních klasik. Pravidlem bylo, že Steve zůstával hlavním autorem skladeb, ale zdatně mu u toho sekundovali Bruce Dickinson s Adrianem Smithem. Dave Murray se skladatelsky projevil velmi zřídka a nový bubeník Nicko McBrain prakticky vůbec.

Devadesátá léta

V roce 1989 odchází z kapely Adrian Smith a místo něj nastupuje Janick Gers, rockový poutník, který prošel mnoha kapelami včetně Gillan nebo Gogmagog (s Paulem Di’Annem). O čtyři roky později následuje Adriana i zpěvák Bruce Dickinson a pro Steva nastává nejtěžší období života, neboť se mu do toho rozpadá i jeho manželství. V tuto dobu zvažuje rozpuštění kapely a to, že k tomu nakonec nedošlo, je především práce a podpora Davea Murraye.

IM vyhlašují konkurz na zpěváka, kterým se stává Blaze Bayley, a jejich první společné album The X Factor svou temnou náladou odráží právě Stevovy démony z několika předešlých let. Pro Iron Maiden ale toto období znamená ústup ze slávy, přestože stále podnikají světová turné a hrají pro tisíce fanoušků. Osobnost a hlas Bruce Dickinsona prostě nešlo nahradit ani přesto, že další album s Blazem Virtual XI je optimističtější a víc se blíží klasickým Iron Maiden.

Reunion

Nemohlo tak dojít k ničemu jinému než k tomu, o čem fanoušci spekulovali a v co doufali celá léta odloučení Iron Maiden a Bruce Dickinsona, totiž k reunionu nejslavnější sestavy, do které se jako třetí kytarista vrátil i Adrian Smith. Výsledkem bylo vynikající album Brave New World z roku 2000 a obnovená koncertní sláva Iron Maiden. Steve se také začal více dělit o skladatelské kredity a dává prostor i ostatním autorům.

Každým dalším albem pak Iron Maiden v podstatě podtrhují svůj status heavymetalových velikánů. Těžko od nich čekat ještě něco nového, ale to by vlastně ani nikdo nechtěl. Dosud poslední album vyšlo v roce 2016 pod názvem Book of Souls.

British Lion

V roce 2012 spouští Steve svůj boční projekt British Lion se spřátelenými muzikanty a vydává eponymní desku, která příliš neboduje u kritiky ani u fanoušků. Nicméně se s kapelou vydává na evropské klubové turné, které je docela úspěšné. A proto následují ještě další turné v roce 2014 a 2016. Letos se kapela podívá na tři koncerty do Japonska. Steve v jednom rozhovoru vyjádřil naději, že vydají těch alb víc a že vydá i nějaké sólové album.

Web

steveharrisbritishlion.com