Jeden z nejvýznamnějších session basistů z Velké Británie, který se nejvíce proslavil po boku Davida Gilmoura a v postwatersovských Pink Floyd. Spolupracoval ale s mnoha velikány hudebního byznysu a byl a je vyhledávaným hráčem pro svou schopnost se rychle učit a rychle přijít s ideální basovou linkou.
Začátky
Guy Pratt se narodil 3. ledna 1962 v londýnském Lambethu do rodiny, která měla k showbyznysu velice blízko. Jeho otec Mike Pratt byl herec, scénárista a hudební skladatel, který hrál Jeffa Randalla v seriálu Randall and Hopkirk a je také dvojnásobným držitelem Ivor Novello Award, což je něco jako evropské Grammy. Nebylo tedy divu, že byl Guy už odmalička vystaven bohémskému prostředí, zvlášť když jeho rodiče měli ve zvyku pořádat dlouho do noci party.
Jako každé dítě v té době, i on poslouchal hudbu, ale nijak ji nespojoval se svým budoucím povoláním. Miloval Slade nebo Osmonds, ale poslouchal i Alice Cooper nebo T. Rexe. Věci se začaly měnit až s nástupem na střední školu v Kingham Hill a jedny prázdniny, kdy mu starší bratranec pustil The Who a Led Zeppelin. Především The Who byli pro Guye jako zjevení a zhlédl se v Petu Townsendovi a začal toužit po kytaře. Začal prosit rodiče o elektrickou kytaru, a když mu matka navrhla, aby začal nejdřív se španělkou, a podle toho, jak mu to půjde, že by mu koupili elektrickou, rozhodl se pro baskytaru - když dospěl k závěru, že akustický ekvivalent, tedy kontrabas, je moc velký a drahý. Baskytaru dostal od otce k Vánocům 1975 společně s deskou Pink Floyd The Dark Side of the Moon.
O půl roku později mu otec zemřel na rakovinu plic a pro Guye byla baskytara to poslední, co od něj dostal. Sám říká, že nejspíš proto se rozhodl na baskytaru opravdu cvičit a věnovat se jí. V sedmnácti ukončil střední školu a odešel zpět do Londýna, kde se živil jako grafik, nicméně vedle toho začal hledat i kapely.
První, do které se dostal, byli Speedball ze Southendu, z východního pobřeží Británie. Přestože během krátké doby výrazně zcestovali Británii, velký úspěch se nedostavil a kapela pomalu přestala existovat. To už Guy bydlel v Notting Hillu a stal se součástí tamější bohémské umělecké scény.
Icehouse
V roce 1982 dostal Guy lano do úspěšné australské kapely Icehouse, která měla na svém kontě několikanásobně platinovou desku v Austrálii a na Novém Zélandu. Kapela sice často pracovala v Londýně, nicméně první práce, kterou s nimi Guy odvedl, bylo tříměsíční turné u protinožců.
V roce 1983 vydal s Icehouse první nahrávku EP Fresco a ještě týž rok objevil Evropu v roli předkapely Davida Bowieho.
O rok později vydávají Icehouse album Sidewalk, které se těší relativnímu úspěchu u protinožců i v Evropě a následuje další koncertování. Posledním albem, na kterém se Guy podílel, bylo Measure for Measure z roku 1986, ale to už jen coby nájemný muzikant.
Studiová práce a další
Ještě coby člen Icehouse začíná Guy dostávat nabídky jako session muzikant. V roce 1985 se tak podílí na nejúspěšnějším albu Roberta Palmera, které získalo dvojnásobnou platinu v USA a trojnásobnou v Kanadě. A Palmerovi hostoval ještě na dalších dvou albech.
Od roku 1984 do roku 1990 spolupracuje s folkovými The Dream Academy Nicka Lairda-Clowese. První dvě alba, na kterých Guy hrál, produkoval David Gilmour, kytarista Pink Floyd.
Dalšími počiny bylo album Madonny Like a Prayer (1989), Michaela Jacksona HIStory (1995), Whitesnake Restless Heart (1997) i následné turné. Guy natáčel s Tears for Fears, Eltonem Johnem, Debbie Harry, Michaelem Kamenem, The Orb a spoustou dalších. Paradoxně se sám nikdy za studiového hráče nepokládal, „lidé se jenom prostě ozývali a nabízeli mi peníze za to, že dělám, co mě baví“.
Od roku 2005 jezdí Guy na vlastní turné, kdy kombinuje stand-up komedii s muzikou a vykládá své zážitky z hudebního byznysu. Část těchto zážitků je sepsaná i v knize My Bass and Other Animals, kterou vydal v roce 2007.
Guy také složil několik muzikálů, složil a natáčel hudbu k několika filmům a pro několik televizních pořadů.
Pink Floyd a David Gilmour
V roce 1987 dostává Guy Pratt nabídku od Davida Gilmoura, aby obstaral na turné obnovených Pink Floyd basové party. Pro Guye má tohle angažmá asi zásadní význam pro jeho kariéru. Nejenže jeho renomé nájemného hráče dosáhlo absolutního vrcholu a díky němu si zahrál na deskách Madonny nebo Michaela Jacksona, ale seznámil se tu i se svou budoucí ženou, dcerou klávesisty Ricka Wrighta, Galou.
Turné k albu A Momentary Lapse of Reason bylo zkušebním kamenem nových Pink Floyd bez Rogera Waterse a minimálně živé provedení show ukázalo, že jsou Pink Floyd životaschopným organismem, a to i zásluhou Guye Pratta, jehož muzikantské schopnosti jsou přeci jen o cosi vyšší než Rogerovy.
Z turné existuje živý záznam Delicate Sound of Thunder a Guy se pak objevil na všech dalších albech kapely: na vynikající studiovce The Division Bell (1994), v živém záznamu k albu Pulse (1995) a v labutí písni The Endless River (2014) s dodělanými nápady, které nebyly dotaženy během práce na The Division Bell.
Guye si ovšem na svá sólová alba a následující turné vybíral David Gilmour. Guy tak natočil a odjel turné k deskách On an Island (2006) a Rattle That Lock (2015). Z obou turné vyšly i živé desky Live in Gdansk (2008) a Live at Pompeii (2017).
Bryan Ferry a Roxy Music
Další významná dlouhodobá spolupráce, vedle Pink Floyd a Davida Gilmoura, poutá Guye k Bryanu Ferrymu. Poprvé se objevil na jeho albu Bette Noire z roku 1987 díky producentovi Rhettu Daviesovi, který produkoval i jedno z alb Icehouse.
Guy Pratt se pak často objevoval na Ferryho albech i následujících turné. Když se v roce 2001 dávali dohromady Roxy Music, požádali právě Guye, aby s nimi hrál na basu. Roxy Music, pravda, v roce 2011 definitivně ukončili kariéru, s Bryanem Ferrym hraje Guy dodnes a za basou se střídá s Paulem Turnerem (Jamiroquai).
Vybavení
Baskytary
Fender Jazz ’64 (Betsy)
Fender Jazz ‘60
Fender Precision ’ 51
Fender Precision ’ 58
Fender Precision ’ 61
Status Vintage GP (signature)
Status Maple Series III
Status Series 5000 (pětistrunná)
Status Graphite Matrix
Warwick Star Bass II
Spector NS2
Lakland Joe Osborne
NS Design CR (el. kontrabas)
Framus Triumph (el. kontrabas)
Aparáty
Ashdown ABM-1200-EVO IV (zesilovač)
Ashdown Retroglide (zesilovač)
Ashdown ABM-810-EVO IV (kabinet)
Ashdown ABM-410-EVO IV (kabinet)
Ashdown ABM-115-EVO IV (kabinet)
Efekty
Dunlop Cry Baby (wah)
TC Electronic Polytune (ladička)
TC Electronic Spectra Comp (kompresor)
TC Electronic SubNUp (oktáver)
Boss Bass Overdrive ODB-3
Demeter COMP-1 (kompresor)
Zoom B3 (multiefekt)
MXR Bass Chorus Deluxe (chorus)
MXR Phase 100 (phaser)
Ashdown Bass Graphic EQ (ekvalizér)
Struny
Bass Centre Elites Stadium
Bass Centre Elites Player
Diskografie
Icehouse: Primitive Man (1982), Sidewalk (1984), Measure for Measure (1986)
Stephen Duffy: The Ups and Downs (1985), Because We Love You (1986), They Called Him Tin Tin (2001)
The Dream Academy: The Dream Academy (1985), Remembrance Days (1987), A Different Kind fo Weather (1990)
Robert Palmer: Riptide (1985), Don’t Explain (1990), Ridin’ High (1992)
Bryan Ferry: Bette Noire (1987), Mamouna (1994), Dylanesque (2007), Olympia (2010), Avonmore (2014);
Peter Cetera: One More Story (1988);
Pink Floyd: Delicate Sound of Thunder (1988), The Division Bell (1994), Pulse (1995), The Endless River (2014);
Madonna: Like a Prayer (1989), I’m Breathless (1990);
Kirsty MacColl: Kite (1989), Electric Landlady (1991);
Jimmy Sommerville: To Love Somebody (1990);
Toy Matinee: Toy Matinee (1990);
The Orb: The Orb’s Adventures Beyond the Ultraworld (1991), U.F.Orb (1992), Cydonia (2001), History of the Future (2013);
Robbie Robertson: Storyville (1991);
Michael Kamen: The Last Action Hero (1993);
Tears for Fears: Elemental (1993);
Debbie Harry: Debravation (1993);
Michael Jackson: HIStory (1995), Blood on the Dancefloor (1997);
Rod Stewart: A Spanner in the Works (1995);
Whitesnake: Restless Heart (1997);
Gary Moore: Dark Days in Paradise (1997);
Echo & the Bunnyman: What Are You Going to Do with Your Life? (1999);
Marianne Faithfull: Vagabond Ways (1999);
Tom Jones: Reload (1999);
Michael Hutchence: Michael Hutchence (1999);
A.R.Rahman: Dil Se... (1999);
Elton John: The Road to El Dorado (2000);
Natalie Imbruglia: White Lilies Island (2001);
Bond: Born (2001), Shine (2002);
Sophie Ellis-Bextor: Read My Lips (2002), Shoot from the Hip (2003), Trip the Light Fantastic (2007);
David Gilmour: On an Island (2006), Live in Gdansk (2008), Rattle That Lock (2015), Live at Pompeii (2017);
Julian Lennon: Everything Changes (2011);
Jon Lord: Concerto for Group and Orchestra (2012).
Web
