Označit Michala Máku za člověka, který poznal český hudební průmysl ze všech jeho stránek a zakoutí, je asi ten nejvýstižnější způsob, jak ho charakterizovat. Začínal v 90. letech jako DJ na Radiu 1 a později na Radiu City, až postupně přešel na „druhou stranu barikády“ a stal se manažerem skupin Sebastians a The Ecstasy Of St. Theresa. Ovšem před deseti lety zakotvil jako A&R manažer ve firmě Warner Music (psáno pro časopis Muzikus 10/2010, pozn.) a podílel se na vzniku a propagaci řady českých desek od kapel jako Tata bojs či Škwor, se kterými spolupracuje do současnosti. Od letošního roku Michala najdete v dresu firmy Supraphon a vzhledem k povaze jeho práce jsem jeho výběr 10 desek nekonkretizoval na určitý hudební styl.
Pamatuješ si na první desku, kterou sis koupil?
Patrně vůbec první desku, kterou jsem si koupil, byl singl Jiřího Schelingera Jahody mražený a stalo se tak o prázdninách roku 1980 v Semilech. S první dlouhohrající deskou mám trochu problém, ale rozhodně to muselo být něco z trojice Jana Kratochvílová, Uriah Heep - Innocent Victim a Abraxas - Box. V případě těch domácích interpretů o jejich koupi rozhodoval hlavně obal, kde spíš než obsah hrálo roli ženské ňadro na titulu, ale paradoxně přesto (nebo právě proto) obě alba patří, myslím, k důležitým milníkům české pop music.
A jak ses dostal k rock’n’rollu a práci v branži?
K rock’n’rollu jsem se dostal tak, že jsem po ovládnutí domácího gramofonu mých rodičů a přehrávání mých tehdy oblíbených alb Greenhorns jednou pustil neznámou desku s prapodivnými malůvkami na obalu, kde stálo pouze „oldies but goldies“, a byl jsem tou nahrávkou doslova uchvácen. Ač netuše, o co se jedná, všem jsem hrdě tvrdil, že poslouchám Beatles. A jaké bylo moje překvapení, když jsem později zjistil, že to skutečně Beatles jsou! Po tomto „osvícení“ už to jelo samo. Profesně jsem se s hudbou spojil před dávnými lety jako „diskžokej“, následně jako DJ v Radiu 1 a dalších stanicích, jako manažer kapel a pak následovala práce v hudebním vydavatelství.
Litoval jsi někdy coby vydavatel, že jste mohli někomu vydat desku, a nevydali?
S jistou nadsázkou jako vydavatel lituji každého projektu, který byl úspěšný, a my jsme v prvopočátku neodhadli jeho potenciál. Z poslední doby to jsou Charlie Straight, kteří mě nadchli a okouzlili hned na prvním koncertě, ale každý z nás měl trochu jiné představy o spolupráci. Ale vztahy jsou stále přátelské.
Na spoluprácí s kterou českou kapelou rád vzpomínáš?
Na Honzu Muchowa a jeho EOST a pak na všechny ty, se kterými spolupracuji do současnosti. Tata bojs, Škwor, Imodium a Miloš Vacík. Každý z jiného hudebního světa, ale všechny respektuji za pracovitost, vytrvalost a schopnost vést konstruktivní dialog. Všichni ještě mají to nejlepší před sebou.
A ze zahraničních?
Jednoznačně Serj Tankian! Člověk, který je pro mne synonymem slova „charisma“. Profesionál a zároveň neuvěřitelně skromný a vnímavý chlapík. Každé setkání s ním bylo navíc profesním obohacením. Velký respekt.
Jaký je dnes tvůj hudební rozptyl coby posluchače?
Snažím se poslouchat pokud možno vše, s čím „pracuji“, a nebojím se říci od Bacha po Vlacha. Doslova a do písmene.
Kterou desku bys ze své sbírky nikdy nedal z ruky?
Taková neexistuje, nejsem fetišista a hudba je navíc součástí emocí, pocitů či vzpomínek, ne kusů plastů a papíru. Ale před dvaceti lety bych asi odpovídal jinak.
Na který koncert coby divák nikdy v životě nezapomeneš?
Je jich víc. Stromboli, Garáž a Pražský výběr v 80. letech, Rolling Stones na Strahově v roce 1990, protože jsem tam pracoval jako bedňák a uvaděč a z koncertu téměř nic neviděl, festival Radia 1 pod Stalinem, Bunkr v 90. letech... a v poslední době Nine Inch Nails v Edenu a The Stooges v Praze.
Jsou ještě tebou oblíbené desky, které bys rád dal do svého výběru 10 desek a nevešly se tam?
Těžko vybírat jenom 10 alb. Desek, co se do mého Top Ten nevešly, ale klidně tam být mohly, je celá řada: první album Nine Inch Nails, Portishead a jejich Dummy, Princovo Purple Rain, určitě něco staršího od U2 , Zeď od Pink Floyd , Me Phi Me a album One, Jacksonův Thriller a tak dále..
THE BEATLES - A Collection of Beatles Oldies (But Goldies) (1966)
Výběr hitů Beatles vydaný i u nás mým dnešním zaměstnavatelem firmou Supraphon koncem 60. let a první skutečně zásadní album mého života, které mi otevřelo bránu do světa hudby. Do té doby jsem byl v zajetí výhradně domácích hudebníků a jejich střet s Beatles byl jako zápas Barcelony s Bohemians Praha. Podobně na mne Beatles zapůsobili o pár let později v první řadě kina Kačerov na vyprodaném představení filmu A Hard Days Night.
AC/DC - Back In Black (1980)
Marš na rozloučenou se základní školou v podobě absolutního bestseleru - alba, kde co skladba, to hit. Původně jsem tuto desku vlastnil v tehdejší jugoslávské licenční verzi, které se daly občas u nás sehnat a byly pověstné svým špatným zvukem. Horší měly snad už jenom bulharské vinyly.
PRAŽSKÝ VÝBĚR - Pražský výběr (Straka v hrsti) (1988)
Kultovní záležitost, album obestřené ve své době tajemstvím a řadou spekulací. Oficiálně až do roku 1988 nevyšlo, ale každý ho v té době znal a měl na kazetách. Pro mě v mých patnácti letech hudební zjevení a ty texty... dodnes některým pořádně ani nerozumím.
MICHAL PROKOP & FRAMUS 5 - Kolej Yesterday (1984)
První mejdany, dnes už neexistující hospody na Malý Straně a s tím spojené období s alby Mišíka, Pospíšila, Marsyas a Prokopa, kde hrály důležitou roli české texty. Dnes se ale trochu usmívám nad představou, jak mě v sedmnácti letech fascinovala generační výpověď tehdejších téměř čtyřicátníků, ale album je to parádní.
STING - ...Nothing Like the Sun (1987)
Miloval jsem Police, ale tohle album mi otevřelo cestu k jazzu a funku. S anglicko-českým slovníkem jsem se navíc pokoušel o překlady textů. To byla doba, kdy by si pravděpodobně samotný Sting klepal na čelo při představě, že někdy natočí vánoční album a album se symfonickým zpracováním své muziky...
FREAK POWER - Drive Thru Booty (1994)
Stokrát přehrané album, které mám jako 2CD s absolutně bizarním bonusovým druhým diskem s psychedelicko-dubovými úpravami písní alba. K první plnohodnotné sestavě Freak Power s Normanem Cookem se váže i vzpomínka na jeden z nejlepších koncertních mejdanů, co jsem zažil, a to v Roskilde v roce 1995. O to smutnější byl pohled na Freak Power v Lucerně před pár lety.
MASSIVE ATTACK - Protection (1994)
Jedna z mých nejoblíbenějších kapel vůbec. První tři alba Massive Attack patří k perlám mého CD archivu a právě Protection je „masterpiece“. Pokud by mělo něco hudebně definovat polovinu devadesátých lét a není to zrovna grunge, volba triphopových Massive Attack je trefou do černého.
UNDERWORLD - Dubnobasswithmyheadman (1993)
Přelomové album taneční hudby konce druhého milénia, kde se zúročuje zkušenost a vizionářství Underworld. Album, kde výraz jako „nadčasovost“ není žádnou frází. Tohle je album, které musíte poslouchat stále dokola a vychytávat jednotlivé detaily. Co vlastně jiného očekávat od alba s takto prazvláštním názvem a hitem Mmm... Skyscraper I Love You?
THE VERVE - Urban Hymns (1997)
Spíše něž Oasis a spol. mě zajímala ta „druhá parta“ britské pop music 90. let v čele s Blur a nebo The Verve. Urban Hymns je mimořádně povedené písničkové album bývalých následovníků Pink Floyd z jejich psychedelických začátků. Navíc se zde kapele podařilo díky hitu Bitter Sweet Symphony dostat i do širokého povědomí a v neposlední řadě vydělat „The Glimmer Twins“ o nějaký ten milion navíc.
TATA BOJS - Futuretro (2000)
Mezi deseti zásadními alby mého života nemůže chybět album, které bylo mojí první prací v pozici A&R manažera ve Warner Music před deseti lety. Album, které patří podle některých anket mezi zásadní alba posledních dvaceti let a ovlivnilo řadu jiných kapel. Zajímavostí je, že na základě mých tehdejších připomínek Tata bojs během neuvěřitelně krátké doby asi dvou týdnů „dopsali“ a nahráli pro album skladby Jednotka času a Maličká, dva z velkých hitů alba. Takovou potenci bych jim přál i při přípravě nového alba, které chystají na jaro roku 2011.
