Americký kytarista a zpěvák Richie Kotzen si za čtvrt století sólové kariéry vydobyl neotřesitelnou pozici mezi kytarovou špičkou. V rámci shrnutí dosavadních úspěchů a představení své tvorby novým posluchačům vydává v těchto dnech kompilaci The Essential. K pochopení této osobnosti je užitečné znát i jeho idoly a věčné inspirace.
Stevie Wonder - Talking Book (1972)
Na úvod tě musím varovat, že to se mnou nebude lehké. Hodně špatně si pamatuju názvy desek, ale snad to nějak zvládneme. (smích) Tahle deska mě napadla okamžitě, protože jsem ji miloval jako dítě. Měli ji totiž ve sbírce mí rodiče a hrozně často jsem si ji pouštěl. Je tam velké množství úžasných hitů, ale hlavně Maybe Your Baby, kde mně úplně učarovala basa. Vedle toho tam je You Are the Sunshine of My Life a taky legendární Superstition. Na písni Big Brother jsem se dokonce učil zpívat, protože jsem si ji přezpívával od rána do noci.
Eagles - Greatest Hits (1976)
Trošku si to ulehčím a raději někdy zmíním „největší hity“. Eagles bych klidně označil jako svoji nejoblíbenější kapelu, když si pod tímto pojmem představíme partičku společně pracujících muzikantů. V jejich práci je nedozírná hloubka. Fascinuje mě jejich produkce, orchestrace, výběr nástrojů, úžasná kytarová hra a výborné texty. Don Henley je jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků. Je zde obrovské množství elementů, které mě ovlivňují, a proto se k nim tak rád vracím. Když jsem doma a chci nějakou příjemnou kulisu, vždycky sáhnu po nich.
Curtis Mayfield - The Anthology 1961-1977 (1992)
Další domácí kulisa a úžasná výběrovka. Je to jedna z těch věcí, která tě prostě nikdy neomrzí. Skladby, které napsal, jsou hrozně silné, ale zároveň měly i obrovský význam pro tehdejší dobu.
Iron Maiden - The Number of the Beast (1982)
Přejdeme trošku k tvrdšímu rocku a albu, které jsem poslouchal jako puberťák do zblbnutí. Vím, že je to totálně odlišné od desek, které jsem zmínil dříve, ale tohle byla podle mě metalová deska, která nastavila laťku. Miluju na té desce úplně všechno a hrozně mě ovlivnila v tom, že jsem se chtěl stát součástí rockové kapely.
Black Sabbath - We Sold Our Soul for Rock ‘n’ Roll (1976)
Když zůstaneme v tomhle žánru, Black Sabbath jsou pro mě další instituce. Vedle legendárních pecek tam byla i balada Changes, která mě tehdy hrozně vzala. Teď mi došlo, že to byla zase výběrovka. Znám hrozně moc muzikantů, kteří si pamatují desky spatra, ale já si pamatuju spíš písně. Vzpomínám si, že jsem odjakživa přeskakoval skladby, které mě nebavily. Už stárnu a je to se mnou čím dál horší. (smích)
The Who - Greatest Hits (2009)
Zase si to ulehčím, protože The Who miluju, ale desky v podstatě neznám. Zbožňuju songy jako Love Reign O’er Me nebo Behind Blue Eyes, což je úžasná věc.
Nirvana - Nevermind (1991) a Alice in Chains - Dirt (1992)
Nezapomenu, jaK jsem poprvé slyšel tyhle desky. Obecně jsem měl slabost pro grungeovou vlnu a hrozně mě zaujala Nirvana a Alice In Chains. Když jsem se přestěhoval do LA, skladba Man in the Box tehdy často hrála v rádiích. Určitě bych na svůj seznam dal něco od obou, ale Alice In Chains vystihovali všechno, co miluju na rockové hudbě, a zároveň jsem něco podobného na trhu postrádal. Zpěv byl agresivní, ale zároveň měl duši. Layne Staley měl svůj vlastní zvuk. Když se zaposloucháš do jeho frázování, dá se poznat, že má základy v soulu a R ‘n’ B. I kytara byla senzační a chrlila jeden výborný hit za druhým. Měli rovněž nesmírně osobitý přístup k přechodům. Nirvana byla taky láska na první poslech. Tón Kurtova hlasu a jeho živelnost mě okamžitě dostaly. Na té desce obdivuju její tempo, produkci, ale taky načasování, protože to podle mě změnilo celý trh. Pomohli do hrobu mnoha kapelám, které se pouze trapně kopírovaly.
Terence Trent D’Arby - Introducing the Hardline According to Terence Trent D’Arby (1987)
Málem jsem zapomněl na tenhle kousek, který jsem taky poslouchal do zbláznění. Díky této desce jsem začal brát zpívání opravdu vážně. Když jsem ho slyšel, uvědomil jsem si, co všechno miluju na zpěvu: rythm and bluesové elementy, přístup, a hlavně barvu hlasu. Pamatuju si, že jsem si ji procházel od začátku do konce a snažil se vychytat každičký detail jeho hlasu. Nechápu, jak jsem si na to mohl vzpomenout až teď, protože tahle deska by si zasloužila být výš.
Prince - Sign o’ the Times (1987)
Z podobného období je i tenhle kousek. Vždycky jsem zastával názor, že Prince je vrcholový umělec. Je výborným skladatel, multiinstrumentalista a showma, což jsou podle mě kritéria špičkového hudebníka. Pokud někoho šoupneš samotného do studia, může z toho něco vylézt, ale u Prince jdeš najisto.
Pokusím se ti poslední album ulehčit. Ve tvé desítce měl důležitý prostor grunge, ale také význam zdokonalování zpěvu. Když jsem tě totiž slyšel poprvé, první spojitost, která mě napadla, byl Chris Cornell ze Soundgarden a Audioslave.
Rozhodně nejsi první, který mi to říká. Navíc mi to vůbec nevadí, protože je to úžasný zpěvák. Pokud bych se zamyslel nad původem svého zpěvu a změny tónu, vycházel bych z raných desek Roda Stewarta, Steva Marriotta nebo Paula Rodgerse. Pokud bych se sám měl k někomu přirovnat, slyším Chrise Robinsona z The Black Crowes. Každopádně chápu přirovnání ke Chrisu Cornellovi v mnohem tvrdších skladbách. Vem’ si třeba úvodní píseň Elevate, z desky The Winery Dogs, kde si i pořádně zařvu. Na druhou stranu, když jsem začínal, na své první desce jsem byl přirovnáván k Davidu Coverdaleovi. Je přirozené lidi přirovnávat, ale bojím se, že zatím asi není moc zpěváků, kteří se snaží mě napodobit. (smích)
Rod Stewart - Every Picture Tells a Story (1971)
Díky za připomenutí mého velkého vzoru. Hodně jsem ho poslouchal v mládí, a taky když jsem se přestěhoval do LA. Miluju ty písně pro jejich otevřenost, dojem živé nahrávky a Rodův hlas, byl další z těch, které jsem se snažil napodobit.
Je u tebe nějaká novinka v rámci vybavení, ať už třeba zesilovače nebo efekty?
Model Telecasteru se v mé náruči stále drží a pořád je k dostání na trhu, ale v rámci dalších položek se nebojím změn. V první polovině turné s Winery Dogs jsem používal zesilovače značky Fender. Avšak někdy v druhé polovině jsem zvolil Marshally, abych vzduch kolem trochu rozhýbal. (smích) Zvuk je nesmírně hlasitý, ale zároveň velmi čistý. Hodně oceňuju i reakci zesilovače na můj styl hry a jednoduchost užívání. Vlastním hned několik ručně vyráběných modelů Plexi, ale jen zlomek si troufám vzít na turné, kvůli zlodějům. V rámci pedálů jsem nedávno vytvořil vlastní pedál Tech 21 - Fly Rig 5. Je to můj model overdrive pedálu, na kterém jsem pracoval asi půl roku. Nabízí širokou škálu možností, včetně různých variant boostu.
www:
