Milý strýčku Yllasi,
čtu tvou rubriku a poslední dobou mi přijde, že děsně moralizuješ. Pořád je něco špatně. Jsme závistiví a nepřejícní, jak tvrdíš. Ale to přece s muzikou vůbec nesouvisí. Spousta muzikantů je arogantní a drzá a dělá samé skandály. To se přece k muzikantům hodí, a vlastně to ke každému bohémovi patří. Já si myslím, že s tím děláš moc velký tyjátr. Když někdo udělá dobrou skladbu, tak ji prostě zahraje někde na koncertě a lidi si ji oblíbí. Nikdo neřeší, jestli je závistivý, nebo morální.
Tvůj synovec Pavel
Milý synovče Pavlíku,
to je přesně to jádro pudla, cos napsal. Nikdo to neřeší. Dobrá, vezměme tvou domněnku a pojďme se na ni podívat trošku „vědecky“. Matematika má v oboru logiky poměrně jasno. Buď je tvrzení obecné (obecná teorie), což je třeba tvoje tvrzení, že na vlastnostech muzikantů nezáleží, takže je fuk, jaké vlastnosti muzikanti mají. Předpokládáme, že to jsou dobří muzikanti. Pak toto tvrzení musí platit pro všechny. Nebo je tvrzení existenční (existenční teorie) a to by vypadalo takto: Existuje alespoň jeden dobrý muzikant, u kterého je fuk, jaké má další vlastnosti.
Obecnou teorii jde vyvrátit jedním jediným příkladem, který obecnou teorii popře. Pak ta teorie prostě nemůže platit obecně. U existenční teorie tvoje tvrzení platí, ale u obecné si nejsem jist. Určitě existuje minimálně jeden vynikající muzikant, u kterého je fuk, jaké má (nebo měl) vlastnosti. Byl natolik dobrý, že jeho schopnosti převážily jeho řekněme divné povahové vlastnosti. Namátkou mne napadá Mozart nebo Ozzy Osborne. A je to tak u všech? Máš suprovou písničku. Nikdo ji nikdy neslyšel. Takže vystoupíš na pódium a řekneš: „Zahraju vám takovou pecku, co jste ještě nikdy nikdo neslyšel a žádná není lepší.“ Myslíš, že tím nadchneš publikum nebo kolegy, že řeknou: „Jo, jsi hvězda a jsi nejlepší.“? Obávám se, že takhle to nefunguje. Budeš sice za magora, ale určitě z tebe nebude Ozzy ani Mozart, a to i kdyby to bylo lepší než Requiem nebo Mama I’m Comming Home. Ano, spousta kapel vylétla nahoru skandálem (třeba The Doors, The Roling Stones...), ale to s tím nesouvisí. Vezmi si kupříkladu ten samý příklad. Uděláš super skladbu. Víš, že to je pecka. Tak zajdeš za arogantním, ale slavným muzikantem a zkusíš mu to dát. Jenže on je tak arogantní a namyšlený, že si to ani neposlechne a pošle tě do háje. Tak se buď zatvrdíš a nabídneš to x dalším, až narazíš na někoho, kdo si to poslechne, uzná, že to je pecka, vezme to, zazpívá a třeba bude x týdnů v top ten. A samozřejmě tím potopí toho prvního arogantního, protože ten díky své aroganci přišel o hit. Nebo tě to sežvýká, že už to dalším ani nenabídneš, a tak publikum přijde o suprový hit. Takže vidíš, že na vlastnostech záleží jak u začínajících muzikantů, tak u těch slavných. Mimochodem, ten příklad s arogancí je z praxe. Staré pravidlo říká: Zdrav každého, koho potkáš, když jdeš po schodech nahoru, nikdy nevíš, kdy po nich půjdeš dolů. Takže si myslím, že jsem tvou obecnou domněnku, milý Pavle, vyvrátil, matematicky se tomu říká důkaz sporem. A ještě další věc, když máš něco, o čem jsi přesvědčen, že to je skvělé, nedej na postoj a názor muzikantů nebo rádoby odborníků, kteří mají hodně špatných vlastností.
Tvůj strýček Yllas
